64 Co 667/2025-74 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně rozsudkem označeným v záhlaví uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 973 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč počínaje právní mocí rozsudku, vždy do 25. dne v měsíci a pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení některé z nich (výrok I). Ve zbývající částce 12 270 Kč požadavek žalobkyně zamítl (výrok II), žalobkyni uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu Plzeň-sever doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).2. Rozhodl tím o žalobě, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 17 243 Kč z důvodu neuhrazeného spotřebitelského úvěru poskytnutého žalované na základě smlouvy č. , hodnota, z 15. 12. 2023 ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala vrátit úvěr formou 60týdenních splátek po 455 Kč v celkové výši 27 270 Kč, tedy včetně souhrnného poplatku ve výši 12 270 Kč, který zahrnoval úrok ve výši 2 970 Kč, poplatek za zpracování úvěru ve výši 4 500 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč. Z důvodu porušení povinnosti žalovanou, která formou nepravidelných splátek zaplatila jen částku 10 027 Kč (z níž žalobkyně 83,47 % započetla na jistinu a 16,53 % na souhrnný poplatek), žalobkyně zbývající část pohledávky 24. 5. 2024 zesplatnila.3. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.) jako absolutně neplatnou pro její rozpor s dobrými mravy podle § 588 věta 1 o. z. Podle něj žalobkyně zneužila absence zákonné úpravy limitující úroky ze zápůjček či úvěrů a v části, která nepodléhá zákonné regulaci, zahrnula do smluvních ujednání povinnost žalované zaplatit úroky ve výši 70,89 % ročně při RPSN 212,77 %. Podle veřejně dostupné databáze ARAD ČNB činila v prosinci 2023 obvyklá RPSN u úvěrů na spotřebu 9,87 % a obvyklá úroková sazba u úvěrů na spotřebu pro domácnosti s fixací od jednoho do pěti let 9,62 % ročně. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Odo 234/2005, podle kterého by bylo možné tolerovat smluvní úrok maximálně odpovídající trojnásobku, tzn. v tomto případě ve výši 28,86 % ročně při RPSN 29,61 %. Z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C 488/11 pak plyne, že uzavře-li úvěrovou smlouvu věřitel proto, aby od spotřebitele, tedy od slabší strany, získal úroky a další plnění ve zjevně nemravné výši, je nemravná celá smlouva. Vzhledem k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru kvůli jejímu rozporu s dobrými mravy se proto již nezabýval otázkou prověření úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy a k tomu provádět žalobkyní navržený důkaz výslechem žalované. Nárok žalobkyně posoudil podle § 2991 a násl. o. z. z titulu bezdůvodného obohacení a žalobkyni přiznal částku 4 973 Kč představující rozdíl mezi poskytnutou částkou 15 000 Kč a žalovanou uhrazenou částkou 10 027 Kč. Ve zbývající části žalobu jako nedůvodnou zamítl. Podle § 160 o. s. ř. žalobkyni umožnil zaplatit dluh splátkami po 500 Kč měsíčně vzhledem k jí tvrzené osobní a majetkové situaci a také z důvodu eliminace rizika tzv. dluhové spirály, což na druhé straně výrazně nezasáhne do majetkové sféry žalobkyně.4. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. a s přihlédnutím k to, že v řízení úspěšnější žalovaná náhradu nákladů řízení nepožadovala. Podle § 2 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích a s odkazem na Položku 1 bod 1 písm. a) Sazebníku uložil žalobkyni povinnost doplatit soudní poplatek s tím, že ve věci nebyl vydán platební rozkaz, proto soudní poplatek činí 1 000 Kč, ale žalobkyně uhradila 800 Kč.5. Žalobkyně se odvolala proti výroku II, III a IV rozsudku. Namítla nesprávné právní posouzení věci soudem prvního stupně, který dovodil absolutní neplatnost smlouvy jako celku, a nepřezkoumatelnost jeho závěru o neoddělitelnosti ujednání strohým uvedením, že „aplikace dle § 577 o. z. je vyloučena“. Rozsah neplatnosti a sjednané nároky přitom měly být posouzeny samostatně podle § 576 o. z. Ani v soudem prvního stupně zmíněném rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C 488/11 se přitom nikde neuvádí, že by důsledkem zneužívající klauzule měla být absolutní neplatnost smlouvy jako celku, takže je zřejmé, že aplikace § 576 o. z. vyloučena není. Rozhodujícím faktorem rovněž nemůže být RPSN v původní výši zahrnující všechny sjednané nároky, ale ve výši odpovídající sjednanému nároku bez úroku z úvěru. Ten přitom nijak nevybočuje z rámce úroku obvyklého, jehož výše navíc není českým právním řádem upravena a je založena pouze judikatorně. Soud prvního stupně tak podle ní nesprávně zaměnil a vyložil jednotlivé aspekty právního vztahu mezi účastníky. Kromě toho nijak neodůvodnil jím vyslovenou domněnku, že úvěrovou smlouvu uzavřela s cílem získat od žalované jako spotřebitele a slabší strany úroky a další plnění ve zjevně nemravné výši, z čehož pak dovodil nemravnost celé smlouvy. Z těchto důvodů žalobkyně žádala, aby odvolací soud rozsudek změnil a přiznal jí také zbývající částku 12 270 Kč a náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím, a aby povinnost uhradit doplatek soudního poplatku uložil žalované.6. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku a s rozhodnutím soudu prvního stupně se ztotožnila.7. Odvolací soud přezkoumal rozsudek v části napadené odvoláním podle § 212 a § 212a o. s. ř., včetně řízení, které mu předcházelo, vzal v úvahu argumenty žalobkyně a po nařízeném jednání, z něhož se omluvila, a po zopakování důkazů listinami vztahujícími se k prověřovaní úvěruschopnosti žalované v souladu s § 213 odst. 3 o. s. ř. dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.8. Na rozdíl od soudu prvního stupně a ve shodě se žalobkyní odvolací soud považuje ujednání o úrocích oddělitelné od ostatního obsahu smlouvy o úvěru, v níž se žalovaná zavázala vrátit částku 15 000 Kč se souhrnným poplatkem ve výši 12 270 Kč v 60týdenních splátkách po 455 Kč. Přestože smlouva výslovně zmiňuje úrok ve výši 2 970 Kč, je zřejmé, že i další částky zahrnuté do souhrnného poplatku, tj. poplatek za zpracování a doručení úvěru a poplatek za hotovostní inkaso, je třeba rovněž považovat za úrok, který představuje odměnu věřitele za poskytnutí peněžních prostředků. Smluvní strany si sice mohou v rámci smluvní volnosti sjednat i další plnění (služby), za které má dlužník platit věřiteli odměnu, z obsahu předmětné smlouvy však neplyne, že by se tomu tak stalo. Poplatek za zpracování úvěru je úkonem nezbytným pro poskytnutí peněžních prostředků a žalovaná touto „službou“ nic navíc nezískala. Hotovostní inkaso splátek je službou jen zdánlivou, o kterou žalovaná nežádala, neboť, jak je z formuláře smlouvy zřejmé, šlo o jediný žalobkyní určený způsob splácení, který žalovaná neměla možnost odmítnout. Úrok tak ve skutečnosti představovala celková částka 12 270 Kč označená jako souhrnný poplatek, kterou měla žalovaná navíc zaplatit. Takový úrok skutečně nelze považovat za přiměřený, neboť při zápůjční době 60 týdnů mu odpovídá úroková sazba 70,89 % a roční sazba 81 %. Jedná se tedy o úrok přesahující judikatorní trojnásobek obvyklých úroků z úvěrů podobné povahy, které v rozhodné době prosince 2023 činily soudem prvního stupně uvedených 9,87 % ročně. Vzhledem k jeho nemravnosti je proto třeba považovat ujednání o úroku podle § 580 a § 588 o. z. za absolutně neplatné.9. Nelze však souhlasit se soudem prvního stupně, který z toho dovodil nemravnost a s tím spojenou neplatnost smlouvy jako celku, neboť jejímu zbývajícímu obsahu nelze v podstatě nic vytknout. Nelze pominout, že úvěry poskytované nebankovními institucemi, mezi které žalobkyně patří, jsou úvěry rizikovější, většinou je čerpají spotřebitelé nesplňující podmínky pro poskytnutí úvěru bankovními institucemi, proto by bylo možné tolerovat i čtyřnásobek úroku obvyklého. V situaci, kdy z § 2395 o. z. plyne povinnost úvěrovaného zaplatit úvěrujícímu úroky, neboť bez jejich sjednání by se ani o smlouvu o úvěru nejednalo, a kdy úrok představuje odměnu úvěrujícího za poskytnutí peněžních prostředků, podle odvolacího soudu má žalobkyně jako podnikatelka, jejímž předmětem podnikání je poskytování spotřebitelských úvěrů, a nikoliv charitativní činnost, právo na přiměřenou odměnu. Pokud tedy účastníci neplatně smluvily pouze výši úroku, jednalo se podle § 577 o. z. o nezákonné určení množstevního rozsahu, které soudu umožňuje takové ujednání nahradit tak, aby odpovídalo spravedlivému uspořádání práv a povinností smluvní strany. Tomu by odpovídal úrok ve výši stanovené podle § 1802 věta druhá o. z., tedy ve výši obvykle požadovaná za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy, čemuž v tomto případě odpovídá úrok ve výši 9,87 % ročně. Zároveň by tím byl upřednostněn výklad smlouvy, který v maximální možné míře respektuje vůli jejích účastníků, neboť jak žalobkyně, tak i žalovaná, měly zjevně v úmyslu dohodnout smlouvou úplatné poskytnutí peněžn