64 Co 694/2025-111 — Krajský soud v Plzni

1. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 8 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od 26. 2. 2025 do zaplacení (výrok I), žalobu co do zaplacení 5 880 Kč včetně úroku z prodlení od 15. 4. 2024 do 25. 2. 2025 zamítl (výrok II) a rozhodl o tom, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 400 Kč (výrok III).2. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 13 880 Kč s úrokem z prodlení s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, . a žalovaná uzavřely 15. 3. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč a žalovaná se zavázala vedle této částky zaplatit poplatek a úrok, a to nejpozději do 14. 4. 2024. Žalovaná částka sestává z jistiny ve výši 8 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru 2 880 Kč, úroku 240 Kč a smluvní pokuty 2 760 Kč. Žalobkyně je aktivně legitimována na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 20. 8. 2024. Výše uvedené skutečnosti soud prvního stupně měl za prokázané. Nicméně konstatoval, že úroková sazba v předmětné úvěrové smlouvě byla sjednána ve výši 36,5 % ročně a RPSN dosahuje enormní výše 5 395,58 %. Úvěr byl splatný do 30 dnů (14. 4. 2024) v jedné splátce ve výši 11 120 Kč. Pro případ prodlení se splacením byla sjednána smluvní pokuta 0,1 % za každý den prodlení z nesplacené jistiny.3. Za výše uvedených okolností soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalované byla poskytnuta částka 8 000 Kč, a naproti tomu měla vrátit kromě této částky i poplatek ve výši 2 880 Kč a úrok 240 Kč. Celá tato částka přitom nepředstavuje nic jiného, než úroky, tedy úplatu za poskytnutí peněz, ve výši 468 % ročně, což je dle § 580 o. z. neplatným ujednáním, a to pro rozpor s dobrými mravy. V době uzavření smlouvy, tedy v březnu 2024, totiž činila podle statistiky České národní banky úroková sazba korunových úvěrů poskytovaných domácnostem v České republice s fixací do 1 roku průměrně 7,75 % ročně. Bylo by možné akceptovat maximálně trojnásobek. V daném případě nelze oddělit ujednání o úrocích od ostatního obsahu smlouvy, a proto je celá smlouva podle názoru soudu prvního stupně absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Za takových okolností žalobkyni náleží pouze právo na vydání bezdůvodného obohacení, a to se zákonným úrokem z prodlení na základě předžalobní výzvy, tedy od 26. 2. 2025 do zaplacení.4. Zamítavou část rozsudku (tedy výrok II) a dále i výrok III o nákladech řízení napadla žalobkyně odvoláním s tím, že nesouhlasí s úsudkem soudu prvního stupně, že úvěrová smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Právní předchůdce žalobkyně totiž poskytoval úvěry v relativně nízkých částkách, většinou do 15 000 Kč, s krátkou dobou splatnosti, většinou do 1 měsíce, které slouží k překlenutí přechodného nedostatku finančních prostředků (tzv. mikroúvěry). Poplatek za poskytnutí úvěru přitom slouží k pokrytí veškerých nákladů spojených s administrací a poskytování úvěru, zejména nákladů na ověření úvěruschopnosti klientů. Současně musí poplatek žalobci jako podnikatelskému subjektu rovněž zajistit přiměřený zisk. Přiměřenost poplatku, který je svou povahou úrokem za poskytnutí úvěru, nelze posuzovat podle úrokových sazeb, které jsou standardně vyžadovány u spotřebitelských úvěrů poskytovaných v řádově vyšších částkách, v řádech desítek tisíc korun, a to na podstatně delší dobu. V přezkoumávané věci je úrok sjednán a také požadován nikoliv z poskytnutých peněžních prostředků, nýbrž za konkrétní časové období, které je relativně krátké, třicetidenní, je vyjádřen pevnou částkou. Jinými slovy v případě prodlení dlužníka s plněním závazků úrok nebude narůstat v čase tak, jak je tomu při poskytování úvěrů u bank. Proto podle názoru žalobkyně je namístě žalobě zcela vyhovět, smlouva ve svém komplexu není nemravná.5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek v napadené části, včetně předchozího řízení, a dospěl k závěru, že odvolání není namístě pokládat za důvodné.6. Odvolací soud dává žalobkyni za pravdu, že v daném případě a bez dalšího neobstojí závěr soudu prvního stupně o tom, že úvěrová smlouva jako celek je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. V daném případě totiž bylo předmětem smluvního vztahu poskytnutí tzv. mikroúvěru, čehož si žalovaná musela být vědoma. Úvěr byl žalované poskytnut v relativně nižší částce (8 000 Kč) na krátkou dobu (cca 1 měsíc). Kromě smluvní pokuty nebyl ničím zajištěn. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované 8 000 Kč a žalovaná měla vrátit 13 880 Kč včetně poplatku za sjednání úvěru i zisku právní předchůdkyně žalobkyně. Takové ujednání nelze považovat za výrazně znevýhodňující spotřebitele a nemravné. Výše smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně jako jediný institut zajišťující pohledávku žalobkyně nelze pokládat za nesouladný s § 122 odst. 3 zák. o spotřebitelském úvěru, mimo jiné i s přihlédnutím k tomu, že úrok byl sjednán a rovněž i požadován za relativně krátké období 30 dnů. Z obsahu smlouvy nelze dovodit, že by právní předchůdkyně žalobkyně zneužila obtíží žalované k prosazení vlastních zájmů. Žalovaná byla v řízení nečinná a ke svým smluvním povinnostem se nehlásila. Odvolací soud proto nesdílí názor soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy z důvodu zřejmého rozporu s dobrými mravy.7. Nelze však přehlédnout, že podle § 86 zák. č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru (dále jen SpotřU), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaný z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Pokud poskytovatel úvěru výše uvedenou povinnost nesplní, je smlouva dle § 87 odst. 1 SpotřU absolutně neplatná.9. Z výpisu z účtu žalované vedeného u , právnická osoba, č. , hodnota, , jenž měl poskytovatel úvěru k dispozici, odvolací soud zjistil, že žalovaná vynaložila na výživné vyplácené , jméno FO, v době těsně předcházející poskytnutí úvěru (poskytnut 15. 3. 2024), konkrétně v lednu 2024, částky 5 000 Kč (29. 1. 2024), 16 032 Kč a 10 000 Kč (dne 17. 1. 2024). Celkem tedy se jednalo o 31 032 Kč, které žalovaná doplácela na zjevný dluh na výživném a rovněž i za účelem naplnění povinnosti k plnění běžného výživného. Žalobkyně se přitom těmito položkami zjevně nezabývala, neboť je nezmínila v Editaci profilu klienta, navzdory tomu, že je v nich zmíněno, že žalovaná poskytuje výživu třem osobám. Z výpisu z téhož účtu za měsíc leden 2024 je dále zřejmé, že žalovaná prosázela za tento měsíc celkem 2 590 Kč (luckybet.cz, sazka.cz, grandwin.cz). Z výpisu z téhož účtu se dále podává, že v lednu 2024 byly žalované poskytnuty následující úvěry a půjčky: dne 23. 1. a 24. 1. 2024 částka 20 000 Kč od , Anonymizováno, , Anonymizováno, , dne 23. 1. 2024 částka 20 000 Kč od , Anonymizováno, , dne 17. 1. 2024 částka 25 000 Kč od , Anonymizováno, , dne 17. 1. 2024 částka 10 000 Kč od , Anonymizováno, , téhož dne částka 5 300 Kč od , Anonymizováno, . Úhrnem tedy šlo pouze za leden 2024 o půjčky a úvěry ve výši 80 300 Kč, jež žalované byly poskytnuty těsně před posuzovaným úvěrem a byly proto pro právní předchůdkyni žalobkyně zjistitelné přímo z výpisu z účtu žalované. Přesto je v Editaci profilu klienta uvedeno, že žalovaná žádné úvěry nemá. Výše uvedené skutečnosti, jež žalobkyni byly či měly být známé, pokud by řádně zkoumala úvěruschopnost žalované, nasvědčují pro závěr, že výdaje žalované výrazně přesahovaly příjmy její domácnosti, jež jsou uvedeny v Editaci profilu klienta – žalované. Příjmy její domácnosti přitom činí 75 000 Kč měsíčně. Výdělek žalované tyto půjčky přesahovaly dokonce cca několikanásobně. Bylo tedy záležitostí právní předchůdkyně žalobkyně, aby zkoumala, zda žalovaná je skutečně schopna plnit své závazky z nyní posuzované smlouvy o úvěru, a to s přihlédnutím k jejím výdajům a k tomu, že v době poskytnutí úvěru měla minimálně pět dalších úvěrů či půjček, z nichž zřejmě sanovala své běžným příjmem nepokryté výdaje. Jestliže se právní předchůdkyně žalobkyně s těmito skutečnostmi nevyrovnala, nelze mít zkoumání úvěruschopnosti bez dalšího za řádné. To vyúsťuje v úsudek, že úvěruschopnost vskutku řádně zkoumána nebyla, a že je třeba v souladu s § 87 SpotřU konstatovat, že smlouva o úvěru je neplatná a v souladu se soudem prvního stupně uzavřít, že žalobkyně má právo pouze na zaplacení bezdůvodného obohacení spočívajícího v poskytnuté částce ve výši 8 000 Kč, včetně úroku z prodlení splatného na základě výzvy žalobkyně (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).10. Ž