64 Co 85/2026-80 – Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně výrokem I přezkoumávaného rozsudku zamítl žalobu o zaplacení částky 24 622,99 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % p. a. z částky 16 847 Kč od 27. 5. 2025 do zaplacení a výrokem II žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 9 256,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Rozhodl tím o žalobě, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení nároku ze smlouvy o zápůjčce č. 22200383, kterou uzavřela se žalovanou 12. 7. 2022 elektronickou formou, a na jejímž základě jí poskytla částku 16 000 Kč. Smluvený úrok činil 39 % ročně a RPSN 81,7 % a žalovaná se zavázala splatit poskytnutou částku včetně poplatků a úroku v celkové výši 51 567 Kč v 60 měsíčních splátkách po 827 Kč počínaje 24. 8. 2024. Tuto povinnost však porušila, uhradila jen 25 splátek v celkové výši 20 114 Kč, proto žalobkyně pohledávku 1. 4. 2025 zesplatnila a k tomuto dni vyčíslila na 24 629,22Kč, zahrnující jistinu 12 353 Kč, poplatky za správu, úrok a smluvní pokuty, a žalovanou předžalobní výzvou z 10. 12. 2024 vyzvala k jejímu zaplacení do 21. 4. 2025.2. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil účastníky uzavřenou smlouvu jako smlouvu o spotřebitelském úvěru podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.). Třebaže žalobkyně podle něj před uzavřením smlouvy řádně posoudila úvěruschopnost žalované analýzou jejích příjmů a výdajů vycházející z podkladů, které jí poskytla a jejího čestného prohlášení, a o její schopnosti sjednané splátky hradit splácet svědčí i to, že 25 splátek uhradila, absolutní neplatnost úvěrové smlouvy shledal v jejím rozporu s dobrými mravy podle § 580 odst. 1 o. z. Odkázal na úprava spotřebitelských smluv podle § 1813 a násl. o. z, která má svůj původ v právu Evropské unie, a také na judikaturu Ústavního soudu (viz nález sp. zn. III. ÚS 4084/12 a sp. zn. I. ÚS 199/11), která je konzistentní v názoru, že se soudní ochrany nemá dostávat subjektům, jež evidentně poškozují práva svých klientů. V projednávaném případě, kde RPSN činí 81,7 % a úrok je ve výši 39 % ročně a ze smlouvy je patrná nevyváženost vzájemných práv a povinností, není proto možné k takovým zneužívajícím ujednáním pouze podle § 1815 o. z. nepřihlížet, ale je třeba je hodnotit podle § 2 odst. 3 o. z. jako rozporné s dobrými mravy. Protože je smlouva jako celek neplatná má žalobkyně podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. nárok na vydání bezdůvodného obohacení v podobě nesplacené jistiny, ale v situaci, kdy žalovaná již uhradila minimálně 20 114 Kč, žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalované přiznal 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a účast u dvou jednání) po 2 100 Kč, 3 režijní paušály po 450 Kč a 21 % DPH podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu.3. Žalobkyně se proti rozsudku včas odvolala a se závěrem soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti smlouvy kvůli významné nerovnováze vzájemných práv a povinností smluvních stran nesouhlasila. Opětovně vysvětlovala, že výše úroku musí být stanovena tak, aby věřiteli pokryla jeho náklady a přinesla mu nějaký zisk, neboť jinak by se poskytování krátkodobých spotřebitelských úvěrů s nízkou výší poskytovaných částek za podmínek, za kterých poskytují spotřebitelské úvěry banky, nevyplatilo. Pokud vůbec banky takové úvěry poskytují, jedná se o doplňkový produkt pro stávající klienty či o prostředek pro získání nových klientů. Krátkodobé spotřebitelské úvěry tak poskytují především mimobankovními subjekty, které však musí s klienty sjednat jeho vyšší cenu v podobě úroku. Do úroku se musí promítnout všechny náklady poskytovatele úvěru zahrnující nejen náklady na správu pohledávek, ale také zohledňující mimořádnou rizikovost produktu při absenci jakéhokoli zajištění kromě smluvní pokuty. Pokud by bylo pro dlužníka snadné půjčit si jinde výhodněji, mohl by to kdykoli udělat a s pomocí takto získaných prostředků poskytnutou částku splatit a údajně nepřiměřený úrok nadále neplatit. Odkázala na komentářovou literaturu k § 1813 (viz Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část, Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, 1335 s.), podle které nepřiměřenost úroku jako jedné ze smluvních podmínek přichází do úvahy jen v případě, kdy by nebyl sjednán individuálně. V této věci přitom byl úrok sjednán individuálně jako zcela transparentní položka nákladů spotřebitelského úvěru, takže žalovaná hned věděla přesně, kolik zaplatí. Svobodně a dobrovolně se pak rozhodla, že tuto cenu zaplatit chce a při uzavření smlouvy nenamítala jakoukoli tíseň či nekalé obchodní praktiky. Měla možnost se seznámit se všemi podmínkami, což potvrdila podpisem smlouvy a sazebníku úroků, poplatků a smluvních pokut. V té souvislosti s odkázala na usnesení z 6. 6. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1037/2019, kde Nejvyšší soud uvedl, že „posouzení nepřiměřené povahy podmínek podle článku 4 odst. 2 směrnice se netýká definice hlavního předmětu smlouvy, ani přiměřenosti ceny a odměny na straně jedné, ani služeb nebo zboží dodávaných výměnou na straně druhé, pokud jsou tyto podmínky sepsány jasným a srozumitelným jazykem.“ Stejně tak v rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 717/2010 Nejvyšší soud uvedl, že „při posouzení, zda se sjednaná sazba úroků příčí dobrým mravům, nutné zohlednit všechny rozhodné okolnosti, které vedly ke sjednání úroku a pro závěr o neplatnosti nepostačí jen srovnání smluvené sazby úroku s jinou stanovenou sazbou“. Sjednaná výše úroků byla přitom účtovaná pouze do dne sjednané úhrady příslušné splátky, jak plyne ze splátkového kalendáře, a na rozdíl od finančních produktů poskytovaných bankami úroky z nesplacené jistiny po dobu prodlení se splátkami neběží. Výše sjednaného úroku tak odpovídala obvyklému úroku ve smyslu § 1802 o. z. a nelze ji srovnávat se sazbami bank u spotřebitelských úvěrů poskytovaných domácnostem, neboť se jedná o zcela odlišný produkt. Srovnávat by ji bylo možné s kontokorentními úvěry, kde se úroková sazba pohybovala okolo 18 %, či s kreditními kartami, kde byla okolo 23 % u bezhotovostních transakcí a okolo 30 % u hotovostních výběrů. Tyto produkty bank se od jejího produktu navíc liší v neprospěch klienta tím, že za jejich platí poplatky bez ohledu na to, zda je příslušná částka v příslušném období čerpána.4. Žalobkyně pro případ, že by se odvolací soud neztotožnil s tímto jejím názorem a ve shodě se soudem prvního stupně by považoval sjednaný úrok za rozporný s dobrými mravy, odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 1. 2022, sp. zn. 33 Cdo 60/2021, podle kterého „případná neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy jako celku a soud určí zápůjční úrokovou sazbu jako repo sazbu uveřejněnou ČNB a platnou v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru.“ Rovněž z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze z 7. 2. 2019, sp. zn. 101 VSPH 712/2018 plyne, že „v případě nepřiměřenosti ujednání o celkové výši úroků by nemělo být toto ujednání absolutně neplatné, nýbrž místo toho částka moderována do přiměřené výše, tak aby neodporovala dobrým mravům“. V oné věci přesahoval sjednaný úrok z úvěru cca čtyřnásobek obvyklých úroků u srovnatelných spotřebitelských úvěrů v době uzavření smlouvy (2016), která činila 13,28 % ročně, a proto jako odpovídají úrok soud dovodil 15 % ročně, neboť zohlednil výrazně vyšší míru jeho rizikovosti. V případě předmětné smlouvy uzavřené v červenci 2022 činila obvyklá úroková sazba u úvěrů poskytovaných bankami 9,42 % p.a. a akceptovatelný trojnásobek průměrné úrokové sazby tak činí 28,26 % ročně, což odpovídá i tomu, že v roce 2022 činila průměrná míra inflace 15,1 %. Sjednaný úrok proto reflektoval nejen její běžné náklady, ale především reálnou ztrátu hodnoty poskytnutých finančních prostředků. Z těchto důvodů žalobkyně žádala, aby odvolací soud přezkoumávaný rozsudek změnil a žalobě vyhověl a přiznal jí náhradu nákladů řízení.5. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku a s jeho odvoláním se ztotožnila. Trvala na tom, že v době poskytnutí úvěru jej nebyla schopna splácet a bylo na žalobkyni jako na profesionálovi, aby tuto skutečnost prověřila a zjistila. Navíc je smlouva neplatná jako celek pro rozpor s dobrými mravy s ohledem na v ní uvedená ujednání, jak uvedl Ústavní soud nálezu sp. zn. IV. ÚS 1627/24.6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek podle § 212 a § 212a o. s. ř. včetně řízení, které mu předcházelo, vzal v úvahu argumenty žalobkyně uvedené v odvolání a vyjádření žalované, a po nařízeném jednání, kde v souladu s § 213 odst. 3 o. s. ř. zopakoval k důkazu část listin vztahujících se k prověřovaní úvěruschopnosti žalované, dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.7. Na rozdíl od soudu prvního stupně a ve shodě se žalobkyní odvolací soud považuje ujednání o úrocích oddělitelné od ostatního obsahu smlouvy o úvěru, v níž se žalovaná zavázala vrátit částku 16 000 Kč včetně poplatků a obchodního úroku v celkové výši 51 567 Kč v 60 měsíčních splátkách po 827 Kč. Přestože smlouva výslovně zmiňuje pouze úrok ve výši 39 % ročně, je zřejmé, že i všec