14 Co 153/2025-61 — Krajský soud v Ústí nad Labem

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Chomutově (dále jen „okresní soud“ či „soud prvého stupně“) uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 22 040 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu co do zaplacení 51 763 Kč, úroku z prodlení ve výši 4 905,26 Kč, úroku ve výši 7 738,81 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 42 022,87 Kč za dobu od 30. 4. 2024 až do zaplacení a úroku ve výši 21,39 % ročně z částky 42 022,87 Kč za dobu od 30. 4. 2024 až do zaplacení zamítl (výrok II.) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovanou dne 29. 9. 2021 smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalované téhož dne poskytla částku 50 000 Kč. Žalovaná se oproti tomu zavázala vrátit právní předchůdkyni žalobkyně částku 50 000 Kč spolu s poplatky v souhrnné výši 47 763 Kč, a to měsíčními splátkami ve výši 4 656 Kč. Okresní soud dále vycházel z tvrzení žalobkyně, podle nějž žalovaná na dluh uhradila celkem 27 960 Kč; stejný závěr učinil soud prvého stupně rovněž z listinného důkazu označeného jako „tabulka umoření“. Vedle toho vzal okresní soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně dne 29. 4. 2024 oznámila žalované, že pohledávka z předmětné smlouvy byla postoupena žalobkyni; žalovaná byla zároveň informována o výši dluhu. Následně byla žalované zaslána předžalobní výzva, a to dne 29. 7. 2024. Ohledně poměrů žalované právní předchůdkyně žalobkyně vycházela ze zákaznické karty, z níž plyne, že žalovaná byla na mateřské dovolené s příjmem 8 600 Kč, uvedla, že disponuje „dalšími příjmy domácnosti“ ve výši 17 400 Kč, sama má jeden zdroj příjmů. Její měsíční výdaje činí 0 Kč, žije s rodiči, je svobodná a má jednu vyživovací povinnost. Uvedené doložila žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně dvěma výpisy ze svého účtu.3. Po právní stránce soud prvého stupně uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně jako věřitelka nepostupovala při posuzování schopnosti žalované coby spotřebitelky splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí, neboť toto posouzení založila na jen formálních zjištěních, která náležitě nevyhodnotila. Konstatovala v té souvislosti, že nepostačuje si od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je z nich třeba – pro naplnění smyslu zákona – učinit kvalifikovaný závěr. Žalobkyně neprokázala doložení příjmů žalované a nebyly ani řádně specifikovány výdaje její domácnosti; deklarování výdajů ve výši 0 Kč není věrohodné. Žalovaná nadto byla vzhledem k výši svého příjmu rizikovým klientem. Porušení povinnosti řádně přezkoumat úvěruschopnost žalované považoval okresní soud v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném v době uzavření smlouvy o úvěru, dále jen „ZSÚ“, a § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění, dále jen „o. z.“, za důvod neplatnosti úvěrové smlouvy.4. Nárok žalobkyně proto okresní soud posoudil coby pohledávku z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 87 odst. 1 ZSÚ, podle nějž je žalovaná povinna vrátit jistinu úvěru v době přiměřené jejím možnostem, a to (s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021) bez úroku z prodlení, jehož splatnost dosud nenastala. Protože žalovaná uhradila podle závěru soudu prvého stupně 27 960 Kč, obohatila se na úkor žalobkyně v rozsahu částky 22 040 Kč, kterou okresní soud uložil žalované zaplatit v zákonné lhůtě 3 dnů stanovené podle § 160 odst. 1 o. s. ř.5. O nákladech řízení rozhodl okresní soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že převážně úspěšné žalované, jíž by právo na náhradu nákladů řízení zásadně náleželo, v řízení žádné náklady nevznikly.6. Proti tomuto rozsudku, jeho zamítavému výroku II., podala odvolání žalobkyně, a to výlučně v rozsahu částky 4 000 Kč. Žalobkyně nebrojila proti posouzení úvěrové smlouvy jakožto neplatné, namítala však, že okresní soud dospěl k nesprávnému závěru stran výše bezdůvodného obohacení. Z žalobních tvrzení ani z listinného důkazu „tabulka umoření“ totiž neplyne, že se žalovaná obohatila toliko v rozsahu částky 22 040 Kč. Z příslušné pasáže návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu vyplývá, že žalovaná do postoupení uhradila 23 960 Kč, přičemž v další části tohoto návrhu se uvádí, že po postoupení pohledávky již žalovaná neuhradila na pohledávku ničeho. Úhrada uvedené částky je zřejmá rovněž z „tabulky umoření“. Z řečeného vyplývá, že výše bezdůvodného obohacení má správně být celkem 26 040 Kč. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu okresního ve výroku II. změnil tak, že žalované uloží povinnost zaplatit žalobkyni dalších 4 000 Kč a zaváže jí povinností zaplatit náklady odvolacího řízení.7. Žalovaná se k podanému odvolání nevyjádřila.8. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1, odst. 2 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201, 203 o. s. ř.) a je přípustné, přezkoumal rozhodnutí a řízení předcházející jeho vydání v mezích uvedených v § 212 a 212a o. s. ř., v rámci nařízeného jednání a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je opodstatněné.9. Předmětem přezkumu odvolacího soudu byl toliko výrok II. (ve výše uvedeném rozsahu), žalobkyní výslovně napadený, spolu s výrokem III., jenž je na napadeném výroku obsahově závislý (§ 206 odst. 2 o. s. ř.). Výrok I., odvoláním žalobkyně nedotčený, a odvoláním nenapadená část výroku II., předmětem odvolacího přezkumu nebyly a nabyly samostatně právní moci.10. Jelikož otázka platnosti smlouvy uzavřené mezi účastnicemi je již pravomocným výrokem soudu mezi nimi závazně vyřešena, stejně jako skutečnost, že žalovaná se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila nejméně v rozsahu částky 22 040 Kč (v tomto rozsahu se tak jedná o věc rozhodnutou a odvolací soud není oprávněn tuto předběžnou otázku ve sporu mezi týmiž účastníky opětovně zkoumat - srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4778/2009 ze dne 22. června 2011, dostupný na www.nsoud.cz). Odvolací soud tak shodně se soudem prvého stupně vychází ze závěru, že pohledávka žalobkyně je pohledávkou z bezdůvodného obohacení podle § 87 odst. 1 ZSÚ, přičemž již bylo zmíněno, že žalobkyně proti tomuto závěru okresního soudu ničeho nenamítá. Odvolací soud se tudíž zabýval výlučně tím, zda byla výše bezdůvodného obohacení ve skutečnosti vyšší, jak žalobkyně ve svém odvolání dovozuje.11. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala zaplacení částky 73 803 Kč s příslušenstvím, a to na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou, na jejímž základě byla žalované poskytnuta částka 50 000 Kč. Žalobkyně v žalobě mj. uvedla, že ke dni 29. 6. 2023 činila dlužná jistina částku 43 173,73 Kč a dlužný poplatek 34 629,27 Kč. Po tomto datu uhradila žalovaná na pohledávku ještě 4 000 Kč. Dále uvedla, že od uzavření smlouvy (o úvěru) do podpisu smlouvy o postoupení pohledávek (29. 4. 2024) uhradila žalovaná na pohledávku celkem 23 960 Kč. Odvolací soud rovněž zopakoval důkaz „tabulkou umoření“, neboť podstatou odvolací námitky žalobkyně je, že na jejím základě učinil soud prvého stupně nesprávné skutkové zjištění, přičemž z této zjistil, že v jejím sloupci označeném jako „celková platba za období“ figuruje součet 12 částek placených žalovanou v době od 29. 9. 2021 do 16. 2. 2024 ve výši 23 960 Kč.12. Lze proto uzavřít, že odvolací námitka žalobkyně je důvodná a správný je skutkový závěr, podle kterého z poskytnuté částky 50 000 Kč zbývá k úhradě 26 040 Kč (50 000 – 23 960) celkem (z čehož již bylo žalobkyni 22 040 Kč přiznáno), zbývá tudíž žalobkyni přiznat 4 000 Kč.13. Odvolací soud z uvedeného důvodu změnil podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. výrok II. rozsudku v rozsahu, v němž byl napaden tak, že žalobě vyhověl též co do zaplacení částky 4 000 Kč.14. Podle § 224 odst. 2 o. s. ř. rozhodoval za dané situace odvolací soud znovu o nákladech řízení před soudem prvého stupně. Jelikož ani po částečné změně rozsudku se ničeho nezměnilo na vzájemném poměru úspěchu a neúspěchu stran, tedy na tom, že žalovaná je ve sporu účastnicí celkově úspěšnější, které však v řízení žádné náklady nevznikly, odvolací soud znovu rozhodl tak, že právo na náhradu nákladů před soudem prvého stupně nemá žádná z účastnic.15. V odvolacím řízení je úspěch v řízení naopak zcela na straně žalobkyně, které tak podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. náleží právo na náhradu veškerých účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Tyto jsou představovány odměnou za právní zastupování za 2 úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. k) a § 11 odst. 1 písm. g) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT“) ve výši 2x 1 000 Kč (z tarifní hodnoty 4 000 Kč) podle § 7 a § 8 odst. 1 AT, spolu se 2 paušálními náhradami výdajů ve výši 2x 450 Kč podle § 13 odst. 1, 4 AT ve znění účinném od 1. 1. 2025, tedy