35 Co 309/2025-195 — Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec

1. Napadeným rozsudkem okresní soud výrokem I zamítl žalobu o zaplacení 100 406,38 Kč a výrokem II žalobci uložil povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupkyně náhradu nákladů řízení ve výši 36 747,70 Kč.2. Žalobce se domáhal uvedené částky s tím, že jde o regresní nárok toho, co zaplatil třetí osobě (, jméno FO, ) na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 26 C 20/2014-39 z 22. 1. 2015 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 154/2015-64 z 25. 5. 2015 jako náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím žalovaného, jakožto územního samosprávného celku jednajícího v přenesené působnosti. Uplatněnou částku představuje jistina nároku na náhradu škody ve výši 77 612 Kč, kapitalizované úroky z prodlení z této částky ve výši 3 964,38 Kč za dobu od 7. 9. 2014 do 12. 5. 2015 a náhrada nákladů řízení ve výši 18 830 Kč.3. Vyšel okresní soud z toho, že žalobce na základě shora označených rozsudků zaplatil poškozené , jméno FO, 12. 5. 2015 a 6. 8. 2015 rozhodnutími uložené částky v uvedené výši. , adresa, 612 Kč představují náklady na nákup materiálu ve výši 25 620 Kč, náklady na odměnu za stavební práce ve výši 35 000 Kč, náklady na znalecký posudek ve výši 5 200 Kč, náklady na odměnu a výdaje spojené s organizací a zajištěním stavebních prací a konečně náklady na jednání s dodavateli ve výši , částka, . Škoda v přiznané výši vznikla poškozené nezákonným rozhodnutím , právnická osoba, v , Anonymizováno, ze , datum, č. j. , Anonymizováno, , jímž byla uložena poškozené povinnost provést zabezpečovací práce na zřícené opěrné zdi a tato je v mezidobí, před zrušením rozhodnutí autoremedurou, provedla, ač jí tato povinnost byla nesprávně uložena jako vlastníku opěrné zdi, kterou nebyla. Ze spisu sp. zn. , Anonymizováno, zjistil, že na základě podnětu ohledně zřícené zdi na p. č. , právnická osoba, v k. ú. , adresa, bylo provedeno dne 26. 4. 2013 místní šetření a dne 14. 6. 2013 vydáno již citované rozhodnutí s uložením povinnosti k provedení zabezpečovacích prací na stavbě opěrné zdi na pozemcích p. č. , právnická osoba, a , právnická osoba, v k. ú. , adresa, poškozené, jako jejich vlastníkovi. V rozhodnutí byl vyloučen odkladný účinek odvolání. Při místním šetření , datum, bylo konstatováno provedení některých prací poškozenou. Dne 23. 7. 2013 stavební úřad své rozhodnutí z , datum, zrušil a vyhověl tak odvolání poškozené z důvodu nedostatečné specifikace uložených zabezpečovacích prací. Opětovně byly neodkladné zabezpečovací práce poškozené nařízeny rozhodnutím ze , datum, č. j. , Anonymizováno, z týchž důvodů, jen podrobněji specifikovány. Rozhodnutí bylo zrušeno rozhodnutím Krajského úřadu Libereckého kraje č. j. , Anonymizováno, z , datum, s tím, že zabezpečovací práce lze nařídit jen vlastníkovi stavby, v daném případě byly ale poškozené nařízeny jako vlastníku pozemku, aniž by stavební úřad zkoumal, kdo je skutečným vlastníkem stavby opěrné zdi a sklepů. Zjistil dále okresní soud, že otázkou vlastnictví předmětné opěrné zdi se zabývaly i soudy v řízení vedeném pod sp. zn. 39 C 273/2015 u Obvodního soudu pro Prahu 4 mezi žalobkyní , jméno FO, a žalovanými manželi , jméno FO, . Soud prvého stupně v rozsudku z 27. 1. 2022 uzavřel, že předmětná opěrná zeď je ve spoluvlastnictví účastníků. Odvolací soud však v rozsudku z 24. 8. 2022 dospěl k závěru odlišnému, a sice, že výlučným vlastníkem opěrné zdi tvořící čelní stranu pískovcových sklepů jsou žalovaní, neboť zeď je součástí těchto sklepů. Shledal potom okresní soud, že regresní nárok žalobce dle § 16 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., na náhradu toho, co dle označených rozhodnutí uhradil poškozené, není dán, neboť jednak je požadavek žalobce rozporným s dobrými mravy, jednak nelze dovodit zavinění žalovaného, jako jeden z předpokladů regresního nároku. Byť rozhodnutí stavebního úřadu z 14. 6. 2013 a 17. 9. 2013 byla zrušena, předcházelo jim místní šetření, při němž ani poškozená nerozporovala, že jako vlastník pozemku, na němž je zeď postavena, má provést zabezpečovací práce. I v následném dopise z 5. 5. 2013 poškozená stavební úřad informovala, že jeho požadavek akceptuje a nechá zpracovat znalecký posudek. Poprvé v odvolání z 24. 6. 2013 poškozená namítá sporné vlastnictví k opěrné zdi. Uzavřel potom okresní soud, že za situace, kdy shodnou předběžnou otázku, kterou měl stavební úřad posoudit s ohledem na hrozící škodu na majetku a zdraví neodkladně, civilní soud řešil sedm let s odlišnými závěry obou instancí, nelze žalovaného sankcionovat za nesprávné skutkové a právní posouzení složitého problému. Nelze očekávat, že pracovnice stavebního úřadu by měla mít odbornou způsobilost a rozhodovací praxi, jako soud. Nedošlo proto k vydání nezákonného rozhodnutí v důsledku zásadního excesu, nerespektování závazného právního názoru či pokynu nebo obecně známé a ustálené judikatury a správněprávní praxe ze strany pracovnice stavebního úřadu. Protože je třeba vždy při uplatněné regresu vycházet z okolností konkrétního případu, zejména složitosti rozhodnutí po skutkové a právní stránce, v daném případě je třeba požadavek na náhradu považovat za formalistický výkon práva rozporný s dobrými mravy a nepožívající právní ochrany. Především však absentuje na straně žalovaného z uvedených důvodů zavinění, byť ve formě nedbalosti. Shledal okresní soud rovněž spornými a pochybnými některé z dílčích nároků poškozené (na znalecký posudek, na odměnu a náklady za administraci prací, jednání s dodavateli a zajištění materiálu), které byly žalobcem na základě rozhodnutí soudu proplaceny. Aniž by se však věcně zabýval jejich důvodností, vytýká žalobci pouze to, že nenavrhl vstup žalovaného do odškodňovacího řízení jako vedlejšího účastníka a neodvolal se proti rozhodnutí soudu prvého stupně. Ze všech uvedených důvodů potom žalobu zamítá. Zcela úspěšnému žalovanému přiznal náhradu nákladů v celém rozsahu, a to za 5,5 úkonu právní služby (převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě, třikrát účast u jednání soudu, účast u vyhlášení rozhodnutí) po , částka, podle tarifní hodnoty sporu, dále náhradu hotových výdajů v paušální výši po 300 Kč či 450 Kč za tyto úkony a konečně za daň z přidané hodnoty z uvedených částek, celkem náhradu ve výši 36 747,70 Kč.4. Proti tomuto rozsudku se odvolal žalobce. Nesprávným spatřuje závěr, že nárok žalobce je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, popřípadě zneužitím práva. Protože není sporné, že k nezákonnému rozhodnutí došlo a že žalovaný se na vzniku škody podílel, respektive ji způsobil, může žalobce uplatněnou regresní náhradu požadovat. Ostatně rozhodnutí z 14. 6. 2023 si žalovaný zrušil sám v autoremeduře. Je proto požadavek žalobce po právu, nikoli naplňující ustanovení § 2 odst. 3 o. z. či § 8 o. z. Je dáno i zavinění žalovaného, jeho vědomost o vzniku škody a vědomost o úmyslu poškozené škodu vymáhat soudní cestou. Poškozená , jméno FO, totiž již v odvolání z 26. 6. 2023 proti původnímu rozhodnutí z 14. 6. 2013 upozorňovala stavební úřad, že nařízení zabezpečovacích prací její osobě, jako vlastníku pozemků , právnická osoba, a , právnická osoba, v k. ú. , adresa, , nemá oporu v zákoně a upozorňovala, že vlastník stavby a pozemku mohou být rozdílné subjekty a že tuto otázku stavební úřad neřešil. Stavební úřad si rozhodnutí z 14. 6. 2013 v autoremeduře zrušil 23. 7. 2013. Již 1. 8. 2013 byla žalovanému z dopisu poškozené z 26. 7. 2013 známa i její snaha vymáhat vzniklou škodu. Náhradu vynaložených nákladů požadovala poškozená i v pokusu o smír, s nímž se na stavební úřad obrátila 13. 9. 2013. Stavební úřad přesto vydal bez zohlednění otázky vlastnictví nové rozhodnutí ze 17. 9. 2013, které bylo krajským úřadem 22. 11. 2013 pro nezákonnost zrušeno. Neznemožnil dále žalobce žalované bránit se poškozenou uplatněnému nároku, když v rámci předběžného projednání nároku byla žádost zaslána žalovanému k zaujetí stanoviska. K nároku se tehdy žalovaný nevyjádřil, pouze stroze popsal skutkový stav. Pokusil se proto žalobce zjistit stanovisko žalovaného, ten však neposkytl součinnost. Má navíc možnost proti žalobci uplatni veškeré námitky, které žalobce mohl uplatnit v řízení o náhradě škody. Ani v řízení pod sp. zn. , spisová značka, nebylo ohledně vlastnictví stavby a pozemků zjištěno nic nového, co by mohlo mít vliv na přiznání uplatněné částky žalobci. Přestože vyplývá ze stanoviska krajského úřadu z 20. 6. 2014, že žalovaný si byl vědom sporu mezi poškozenou a manželi , jméno FO, ohledně vlastnictví předmětné opěrné zdi a sklepů, nařídil provedení zabezpečovacích prací poškozené, jako vlastníku pozemku, na kterém stavba stojí, aniž by si vlastnictví zdi vyjasnil. Vzniku škody mohl žalovaný předejít i jinak, například zamezením vstupu na ohrožený pozemek do doby vyjasnění vlastnických práv ke stavbám. Navrhuje žalobce, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení.5. Žalovaný navrhl, aby byl rozsudek okresního soudu jako správný potvrzen. V době vydání později