19 C 103/2021-51 — Městský soud v Brně

Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 15. 4. 2021 domáhal uložení povinnosti žalovanému, aby mu zaplatil částku 9 720 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacených koncesionářských televizních poplatků za období roku 2020. Žalovaný se k žalobě vyjádřil s tím, že od 1.7.2020 dal veškeré své provozovny do podnájmu [právnická osoba], s.r.o., [IČO], se sídlem [adresa]. Od tohoto okamžiku se stala držitelem 6-ti televizních přijímačů jmenovaná právnická osoba, která se tak stala dle ust. § 3 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb. poplatníkem koncesionářského poplatku namísto žalované. Vedlo tohoto žalovaný namítal rozpor s dobrými mravy, vzhledem k tomu, že provozovna byla od [datum] do [datum] v důsledku vládních nařízení uzavřena a všechny televizní přijímače tak byly vypnuty a nikým nesledovány. Z potvrzení o přihlášení poplatníka televizních poplatků soud zjistil, že žalovaný je přihlášen jako poplatník od ledna 2008, když nedoložil, že by tomu tak nebylo ve smyslu příslušného zákona. Z výpisu dluhu (příloha žalobce) vyplývá, že žalovaný neuhradil tento televizní poplatek za období celého roku 2020. Stejně tak žalovaný nezaplatil za dosud uplynuté období v roce 2021. Žalovaný byl vyzván k uhrazení částky 9 720 Kč s příslušenstvím přípisem žalobce ze dne 12. 1. 2021. Soud v projednávané věci aplikoval zákon č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o rozhlasových a televizních poplatcích”). Podle § 1 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích tento zákon stanoví předmět poplatků, poplatníka, základ, výši a způsob placení rozhlasových a televizních poplatků a evidenci poplatníků. Rozhlasový poplatek slouží k financování veřejné služby Českého rozhlasu. Televizní poplatek slouží k financování veřejné služby České televize. Podle § 2 odst. 2 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích televizní poplatek se platí ze zařízení technicky způsobilého k individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání, je-li šířeno prostřednictvím zemských rádiových vysílacích zařízení využívajících rádiové kmitočty vyhrazené pro šíření a přenos rozhlasového nebo televizního vysílání, družic nebo kabelových systémů. Toto zařízení se považuje za televizní přijímač i v případě, že si jej poplatník upraví k jinému účelu. Dle § 3 odst. 2 téhož zákona je poplatníkem televizního poplatku fyzická osoba nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač. Jestliže drží nebo z jiného právního důvodu alespoň 1 měsíc užívá televizní přijímač fyzická osoba nebo právnická osoba, která není jeho vlastníkem, je poplatníkem tato osoba. Dle § 6 uvedeného zákona činí měsíční výše televizního poplatku 135 Kč. Dle § 7 odst. 2 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích je-li poplatníkem fyzická osoba, je rozhlasový nebo televizní poplatek splatný nejpozději do patnáctého dne každého kalendářního měsíce. První platba rozhlasového nebo televizního poplatku je splatná nejpozději do patnáctého dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž se fyzická osoba stala poplatníkem. Dle § 8 odst. 8 uvedeného zákona z evidence poplatníků rozhlasového nebo televizního poplatku je povinen se odhlásit poplatník, který přestal být poplatníkem podle tohoto zákona, a to do 15 dnů ode dne, kdy nastaly skutečnosti odůvodňující odhlášení. Při odhlášení je povinen připojit písemné čestné prohlášení potvrzující, že nastala některá ze zákonem jmenovaných skutečností. Protože žalovaný přihlásil svůj televizní přijímač v roce 2008 a v řízení netvrdil ani neprokazoval, že žalovaný postupoval dle citovaných zákonných ustanovení a podal odhlášku z evidence poplatníků televizního poplatku a zároveň neuhradil televizní poplatek ve výši 135 Kč měsíčně v období roku 2020, zavázal ho soud k zaplacení částky 9 720 Kč žalobci. Pokud jde o námitku žalovaného pro rozpor požadavku na úhradu koncesionářských poplatků s dobrými mravy, vzhledem k tomu, že provozovna byla od [datum] do [datum] v důsledku vládních nařízení, uzavřena, soud tuto námitku neshledal důvodnou. Soud je v tomto případě vázán platným zákonem o rozhlasových a televizních poplatcích, který ovšem takového situace neřeší a nebylo do něj v tomto směru zasahovanou ani výkonnou mocí z důvodu postavení medií jako veřejné služby. Za účelem sanovaní nákladů, které vzniknou v souvislosti s hrazením koncesionářských poplatků, byly zřízeny dotační programy k tomu určené. Žalovaný navíc koncesionářské poplatky neuhradil ani za měsíce v roce 2020, kdy byla provozovna otevřená a v neplacení pokračuje, dle rozpisu plateb, i v roce 2021. Zásadně se tedy nelze dovolávat rozporu s dobrými mravy, když sám žalovaný jedná v tomto rozporu. Vzhledem k tomu, že televizní poplatky nebyly uhrazeny včas, dostal se žalovaný do prodlení podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a je tak podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., zaplatit též úroky z prodlení, které žalobce požaduje v kapitalizované podobě do dne vyhotovení žaloby. Žalovanému pak soud uložil povinnost dlužnou částku uhradit ve lhůtě stanovené v souladu s § 160 odst. 1 OSŘ. Žalobce byl ve věci plně úspěšný, a proto mu soud přiznal podle ustanovení § 142 odst. 1 OSŘ náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování jeho práva. Za takové náklady pak soud ve světle závěrů nálezu Ústavního soudu z 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3344/2012 (publikován v systému ASPI pod č. JUD239711CZ) považuje zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč. Nadto je však na místě přiznat žalobci i částku 200 Kč paušální náhrady nákladů podle § 1 odst. 1 a 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. za předžalobní výzvu a podání žaloby ve výši podle § 2 odst. 1 vyhlášky, neboť sice zastoupení advokátem nebylo možné považovat za účelné, na druhou stranu by se žalobce dostal nepřiznáním alespoň uvedené minimální částky do horšího postavení než účastník, který zastoupen skutečně nebyl. K zaplacení žalovaného zavázal ve lhůtě podle § 160 odst. 1 OSŘ, a to k rukám zástupce žalobce podle § 149 odst. 1 OSŘ.