249 C 12/2020-81 — Městský soud v Brně

Žalobce se domáhal, aby soud uložil žalované zaplatit žalobci 18.949,25 Kč s úroky z prodlení ve výši, z částky a za dobu, jež rozvedl. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že podle smlouvy o poskytování právních služeb ze dne 25. 3. 2019 poskytoval právní pomoc žalované v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] u Okresního soudu [obec] – [anonymizováno], za poskytnuté služby vystavil žalované fakturu [číslo] dne 23. 9. 2019 se splatností k 25. 9. 2019 na částku 18.949,25 Kč (právní služby byly vyúčtovány v částce celkem 28.949,25 Kč, od této částky byla odečtena zaplacená záloha v částce 10.000 Kč). Žalovaná vyúčtovanou částku nezaplatila, žalobce o zaplacení upomínal před podáním žaloby (předžalobní výzva byla doručena žalované dne 30. 10. 2019), marně. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl. Namítala zejména, že žalobci zaplatila další, ve faktuře nezohledněnou částku (1.997 Kč dne 25. 3. 2019), a že žalobce neprovedl všechny vyúčtované úkony, zejména poukazovala na to, že dne 23. 9. 2019 nemohl žalobce provést studium spisu v délce sedm hodin (z důvodů, jež žalovaná rozvedla), zpochybňovala též vyúčtovaný časový rozsah jednotlivých účtovaných úkonů. Ve věci bylo nařízeno jednání na 15. 7. 2021. Při tomto jednání soud poučil účastníky o koncentraci řízení a provedl dokazování všemi účastníky označenými důkazy. S ohledem na to, že žalovaná neoznačila provedení žádného z úkonů účtovaných žalobcem v příloze faktury [číslo] o jejíž zaplacení v projednávané věci jde, za nesporné, a žalobce neoznačil k prokázání svého tvrzení o tom, že skutečně všechny úkony, jež přílohou faktury vyúčtoval, provedl (a nic takového nebylo lze dovodit ani z těch důkazů, které účastníci označili a soud je provedl), soud poučil žalobce při jednání podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. o tom, že neoznačil k prokázání tohoto skutkového tvrzení žádné důkazy, vyzval jej k jejich označení a poučil jej o následcích nesplnění výzvy soudu. Žalobce ani přes toto poučení žádný důkaz k prokázání tvrzení o provedení vyúčtovaných úkonů neoznačil. Soud proto nevzal za prokázané, že žalobce skutečně poskytl žalované právní pomoc v tvrzeném rozsahu. Samotná příloha k faktuře bez dalšího o provedených úkonech a času, který jim měl být věnován, nesvědčí a soud jí za prokázané žalobcovo tvrzení o rozsahu poskytnuté právní pomoci nevzal. Pro nadbytečnost se pak již soud nezabýval otázkou, zda a v jaké výši vznikla žalované povinnost za právní pomoc žalobci čehokoli zaplatit. Závěrem soud dodává, že v žádném případě nehodlá poskytovat ochranu osobám, které neplatí řádně, k čemu se zavázaly. To však samo o sobě nemůže být důvodem rezignace na základní procesní povinnosti účastníka řízení, zde povinnost důkazní. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že soud plně úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů, které jí v řízení vznikly, sestávající z odměny zástupce žalované ve výši 7.440 Kč podle ustanovení § 7 a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), a to za čtyři úkony právní služby po 1.860 Kč, dále za čtyři náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu, a to za tyto úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení [titul] [jméno] [příjmení], převzetí a příprava zastoupení [titul] [jméno] [příjmení], písemné podání soudu ve věci samé – odpor a současně vyjádření k žalobě (dohromady jeden úkon), účast u jednání dne 15. 7. 2021. Náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrady k nákladům řízení nenáleží, neboť zástupce žalobce, advokát [titul] [jméno] [příjmení], v rozporu s ustanovením § 14a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb. neprokázal, že je plátcem této daně (shodně srov. též například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1227/2012). Pokud jde o náhradu za daň z přidané hodnoty vztahující se k nákladům vynaloženým původním zástupcem žalované, [titul] [jméno] [příjmení], tato náhrada k nákladům řízení nenáleží, neboť právo na náhradu nákladů řízení žalované vzniklo v době, kdy ji již [titul] [jméno] [příjmení] nezastupoval. Domáhala-li se žalovaná dále – vedle náhrady za podaný odpor – též náhrady za„ vyjádření k žalobě“ ze dne 30. 7. 2020 (tj. fakticky odůvodnění odporu), náhradu za tento úkon jí soud nepřiznal, neboť všechny skutečnosti, které žalovaná uvedla ve„ vyjádření k žalobě“ ze dne 30. 7. 2020, mohla a měla uvést již v odporu ze dne 30. 6. 2020. Neučinila-li tak a podala-li dvě samostatná podání, nelze to klást k tíži žalobce. Náklad vynaložený na dvě samostatná podání soud nepovažuje za náklad účelně vynaložený, který jediný lze nahrazovat (srov. ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.), a náhrada za něj žalované nenáleží. Soud proto přiznal žalované náhradu nákladů spojených s podáním odporu ze dne 30. 6. 2020 a vyjádření ze dne 30. 7. 2020 pouze za jeden úkon. S ohledem na specifickou situaci, k níž ve věci došlo, tzn. změna zastoupení žalované v průběhu řízení z důvodů nikoli na straně žalované, ale v důsledku závažných zdravotních problémů původního zástupce žalované (v důsledku čehož byl původnímu zástupci žalované určen Českou advokátní komorou zástupce), dospěl soud k závěru o účelnosti nákladů spojených s přípravou a převzetím věci novým zástupcem, a náhradu tohoto nákladu žalované přiznal (srov. shora). Žalobce je povinen na náhradě nákladů řízení částku v celkové výši 8.640 Kč žalované zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).