47 C 196/2021-28 — Městský soud v Brně

1. Žalobou ze dne 31. 8. 2021 (podána dne 1. 9. 2021) se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit částku celkem ve výši 17 998,99 Kč, kapitalizované úroky 4 343,62 Kč a zákonné úroky z prodlení za dobu od 3. 12. 2018 do zaplacení. Svůj nárok žalobce opřel o smlouvu o revolvingovém úvěru ze dne 3. 8. 2016. Žalobce doplnil, že žalovaná si vypůjčila celkem částku ve výši 37 267 Kč, a to v zápůjčkách ze dne: 3.8.2016 – 8.000 Kč, 21.10.2016 – 800 Kč, 27.10.2016 – 626 Kč, 27.1.2017 – 3.600 Kč, 6.3.2017 – 500 Kč, 21.3.2017 – 3.000 Kč, 7.6.2017 – 839 Kč, 14.8.2017 – 540 Kč, 3.9.2017 – 2 Kč, 23.11.2017 – 11.000 Kč, 14.6.2018 – 7.000 Kč, 19.8.2018 – 1.360 Kč. 2. Žalovaná se v průběhu řízení k věci samé nevyjádřila, nereagovala na žádnou z výzev soudu. 3. Dne 11. 2. 2022 proběhlo jednání, na kterém soud provedl dokazování a vyhlásil rozsudek. Na základě provedených důkazů soud uzavřel, že žalobce neprokázal ani samotné uzavření smlouvy o úvěru, neprokázal poskytnutí peněžních prostředků na bankovní účet, který by patřil žalované, dále neprokázal svou aktivní věcnou legitimaci a v neposlední řadě nebylo prokázáno, že věřitel dostatečně zkoumal úvěruschopnost žalované (takže smlouva by byla absolutně neplatná). K jednotlivým dílčím důvodům soud uvádí toto. 4. Žádná listina, která by mohla vést k uzavření smlouvy, není podepsána žalovanou (dokonce není vůbec podepsána, tedy ani údajným původním věřitelem). Žalobce předložil listiny označené jako„ Rámcová smlouva o spotřebitelském úvěru“. V nich je uvedeno, že [právnická osoba] poskytuje klientovi (žalované) úvěr a že klient přijímá tento úvěr. Žádná z těchto listin však není podepsána, nejen [právnická osoba], ale ani žalovanou. Nelze tak dovodit, že by šlo o důkaz bezpečně prokazující uzavření smlouvy s žalovanou. Neplyne z tohoto důkazu (ani z jiných důkazů), že a jak byla prokázána totožnost žalované před údajným uzavřením této smlouvy. 5. Číslo bankovního účtu, které je v listině„ Rámcová smlouva o spotřebitelském úvěru“ uvedeno, nelze bezpečně identifikovat jako číslo účtu žalované - nebyl totiž předložen doklad o tom, že by žalovaná autorizovala daný bankovní účet jako svůj, ani jako účet, na který mají být poskytnuty finanční prostředky. 6. Uvedené důkazní nedostatky nejsou překonány ani důkazem fakturami - nejde o smlouvu, jde jen o jednostranné právní jednání údajného vystavitele faktury v podobě [právnická osoba] [příjmení], přičemž dokonce chybí i podpis této společnosti (důkazy:„ Platební informace: Výpisy z účtu“ za dobu od 3. 8. 2016 do 2. 9. 2016, 31. 8. 2016 do 2. 10. 2016, 29. 9. 2016 do 2. 11. 2016, 25. 10. 2016 do 2. 12. 2016, 29. 11. 2016 do 2. 1. 2017, 29. 12. 2016 do 2. 2. 2017, 6.2.2017 do 2.3.2017, 5.3.2017 do 2.4.2017, 30.3.2017 do 2.5.2017, 30.3.2017 do 2.6.2017, 5.6.2017 do 2.7.2017, 16.7.2017 do 2.8.2017, 10.8.2017 do 2.9.2017, 11. 9. 2017 do 2.10.2017, 10.10.2017 do 2.11.2017, 10.10.2017 do 2.12.2017, 12.12.2017 do 2.1.2018, 23.1.2018 do 2.3.2018, 5.3.208 do 2.4.2018, 10.4.2018 do 2.5.2018, 11.5.2018 do 2.6.2018, 11.6.2018 do 2.7.2018, 12.7.2018 do 2.8.2018, 31.7.2018 do 2.9.2018, 14.9.2018 do 2.10.2018, 14.9.2018 do 2.11.2018, 14.9.2018 do 2.12.2018). 7. Stejně tak listiny nazvané jako„ [jméno] application info“ nemohou nahradit uzavřenou smlouvu. Byť z těchto listin lze některé parametry úvěrů vyčíst, jsou informace velmi kusé, řadu informací by si musel soud dovodit vlastní činností, ale hlavně nejde ani o doklad o uzavřené smlouvě. Tyto listiny dokonce nejsou ani podepsané a nelze z nich ani vyvodit, kdo je vystavil a kdy. Tyto skutečnosti soud zjistil z důkazu [jméno] application info [číslo]. 8. Z těchto důvodu ani případné poskytnutí finančních prostředků společností [právnická osoba] na daný účet nelze kvalifikovat jako uzavření smlouvy o zápůjčce mezi věřitelem a žalovanou. Právní poměr úvěru nebo zápůjčky mezi označenými stranami nevznikl (nebyl prokázán vznik). 9. Pokud jde o eventuální právní kvalifikaci žalobního nároku jako bezdůvodné obohacení na straně žalované, tak ani toto nepřicházelo v úvahu, a to právě s ohledem na fakt, že nebylo prokázáno, že bankovní účet, na který by byly tvrzené částky poukázány, patří žalované. 10. Navíc co se týká aktivní věcné legitimace žalobce, tedy že se stal novým věřitelem žalované, tato z ničeho nevyplynula. Žalobce uvedl, že původní věřitel společnost [právnická osoba] postoupil žalovanou pohledávku na [právnická osoba], [IČO], a ta postoupila pohledávku na žalobce. 11. Žalobce uvedl, že dokládá seznam postoupených pohledávek u každé postupní smlouvy, v němž je pohledávka za žalovanou uvedena. Seznamy pohledávek však čítají stovky položek a dohledat tu, která se shoduje s pohledávkou, která je předmětem tohoto řízení, nebylo možné. Nad to však nebylo ani prokázáno, že by se jednalo skutečně o autentickou přílohu té které smlouvy o postoupení pohledávek, listiny nebyly podepsané. Oznámení o postoupení pohledávky není podepsané původním věřitelem, ale jen žalobcem jako tvrzeným novým věřitelem. 12. Žalobce tak neprokázal svou aktivní legitimaci ve sporu. Soud proto nemohl žalobě vyhovět i z tohoto důvodu. 13. Při právním posouzení soud použil zákon č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o. z.), neboť úvěrová smlouva byla uzavřena po 1. 1. 2014, tedy za účinnosti tohoto zákona. 14. Právní poměr úvěru by se mezi stranami řídil také zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a rovněž zákonem o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. ve znění pozdějších předpisů. Zápůjčky totiž žalovaná měla čerpat v období 8/2016 – 8/2018. Mimochodem žalobce by musel tvrdit a prokazovat uzavření každé smlouvy individuálně, aby je soud mohl individuálně také posuzovat. 15. Společným jmenovatelem pro oba zákony o spotřebitelském úvěru je posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (posouzení úvěruschopnosti spotřebitele). V případě selhání věřitele zkoumat úvěruschopnost věřitele, event. v případě poskytnutí úvěru spotřebiteli, který není úvěruschopný, stíhaly obě právní úpravy absolutní neplatností (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). 16. Žalobce nepředložil jediný doklad o příjmové či výdajové stránce žalované v době sjednávání úvěrové smlouvy. Žalobce nepředložil žádné podklady, z kterých by se vůbec mohl podávat obraz o osobních, majetkových a výdělkových poměrech žalované v době sjednávání úvěru. To je ale zcela nesprávný přístup (k tomu viz např. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. února 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Postup věřitele nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. 17. Věřitel nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti by byla absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy podle § 588 o. z. Věřitel by pak měl právo toliko na vrácení částky, kterou žalovaná skutečně čerpala. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná si měla půjčit 37 267 Kč a splatit měla celkem 39 423,81 Kč, nemohla by žaloba obstát ani z titulu bezdůvodného obohacení. 18. Soud uzavírá, že žalobci se nepodařilo prokázat oprávněnost jeho nároku z nějakého právem aprobovaného titulu - zejména neprokázal aktivní legitimaci, že žalovaná pohledávka byla na žalobce postoupena a že vůbec žalovaná pohledávka vznikla, že byla žalovaná jistina poskytnuta do dispoziční sféry žalované, na účet jí uvedený, a i kdyby prokázal uvedené skutečnosti, tak by smlouva byla absolutně neplatná, jelikož již z tvrzení žalobce plyne, že by žalovaná vrátila žalobci (jeho právnímu předchůdci) více než od právního předchůdce obdržela. 19. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, kdy účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. 20. V řešené věci je to žalovaná, kdo byl zcela úspěšný, a proto by jí náležela náhrada nákladů řízení. Žalované však žádné náklady řízení nevznikly, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. 21. Co se týká výroku III. tohoto rozsudku, uvádí soud následující. Žalobce zaplatil soudní poplatek ve výši 800 Kč za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu. Elektronický platební rozkaz nebyl vydán (kvůli tomu, že žalobce neuvedl rozhodující skutečnosti). Zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jako„ poplatkový zákon“) stanoví v položce 2 bodu 2 Sazebníku, že pokud nebyl vydán elektronicky platební rozkaz,„ doměří“ soud poplatek podle položky 1 (v nynějším případě jde o doplatek ve výši 200 Kč, jeliko