14 C 291/2022-23 — Městský soud v Brně

Podanou žalobou se žalobce domáhal vyklizení bytu uvedeného ve výroku I. rozsudku (dále jen„ předmětný byt“), neboť jej žalovaná užívá bez jakéhokoliv právně relevantního důvodu. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. V souladu s ustanovením § 115a o.s.ř. soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Žalobce je vlastníkem předmětného bytu, který se nachází v domě - stavba [adresa], která je součástí pozemku parc. [číslo] vše zapsané na [list vlastnictví] pro k. ú. [část obce], což soud zjistil z výpisu z katastru nemovitostí. Žalovaná v řízení neprokázala, že by měla k bytu uzavřenou nájemní smlouvu, popřípadě neuvedla žádné rozhodující skutečnosti a důkazy, ze kterých by vyplývalo, že existuje právní důvod, na základě kterého užívá předmětný byt. Na základě takto zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je v celém rozsahu důvodná. V řízení žalovaná neprokázala, že by existoval závazkový vztah mezi žalobcem a žalovanou, na základě kterého by žalovaná byla oprávněna užívat předmětný byt. Žalovaná tedy užívá předmětný byt bez právního důvodu. Soud proto žalobě ve smyslu ustanovení § 1040 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník v plném rozsahu vyhověl a uložil žalované povinnost předmětný byt vyklidit. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. Plně úspěšnému žalobci přísluší plná náhrada nákladů řízení v částce 5 600 Kč, která sestává z částky 5 000 Kč za zaplacený soudní poplatek a dvou paušálních náhrad hotových výdajů dle vyhl. č. 254/2015 Sb. (výzva k plnění a návrh ve věci samé po 300 Kč, tedy 2 x 300 Kč). Náhrada nákladů řízení za náklady právního zastoupení žalobci nepřísluší, a to s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 23.11.2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09 a nález Ústavního soudu ze dne 14.3.2013, sp. zn. II.ÚS 376/12.