32 C 120/2022-24 — Městský soud v Brně

Žalobce se žalobou ze dne 22. 8. 2022 domáhal po žalované zaplacení částky 35 000 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že jeho právní předchůdce uzavřel s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru, skládajícím se z jistiny ve výši 35 000 Kč, úroku ve výši 7 000 Kč, administrativního poplatku ve výši 7 000 Kč a odměny za hotovostní inkaso ve výši 14 000 Kč. Celkem tedy měla žalovaná uhradit částku 63 000 Kč, která měla být uhrazena v 60 týdenních splátkách po 1 050 Kč. Žalobce požadoval zaplacení částky 35 000 Kč, úroku z prodlení a běžného úroku s tím, že žalovaná uhradila částku 4 205 Kč. Žalovaná se ve věci nevyjádřila, jednání ve věci se bez omluvy nezúčastnila.Z provedeného dokazování bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce uzavřel na základě předchozí žádosti žalované (zákaznická karta – žádost o spotřebitelský úvěr) s žalovanou dne 13. 10. 2019 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytl žalované částku 35 000Kč (smlouva o spotřebitelském úvěru). Pohledávka za žalovanou byla postoupena žalobci (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022 + seznam postupovaných pohledávek + výpis z OR ohledně žalobce). Žalované bylo postoupení pohledávky na žalobce oznamováno dopisem ze dne 3. 2. 2022 (oznámení o postoupení pohledávky + podací lístek). Dopisem ze dne 14. 4. 2022 byla žalovaná vyzývána k úhradě dlužné částky (předžalobní výzva včetně podacího lístku).Pokud jde o pravomoc českých soudů, tato vyplývá z ustanovení čl. 17 nařízení Brusel I bis, neboť žalovaná je sice slovenské státní příslušnosti, avšak zdržovala se na území České republiky, když ostatně zde i uzavřel předmětnou smlouvu. Soud postupoval dle českého práva v souladu s ustanovením čl. 6 nařízení Řím I. Podle ust. § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.Po provedení všech důkazů, jejich zhodnocení a právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je toliko částečně důvodná. Mezi žalobcem a žalovanou sice byla uzavřena smlouva o zápůjčce dle § 2390 a násl. o. z., avšak tuto soud hodnotí z více důvodů jako absolutně neplatnou. Předchůdce žalobce porušil svou povinnost uloženou mu ustanovením § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť schopnost žalovaného splácet byla zjišťována toliko formálně. Jsou-li měsíční výdaje posuzované osoby toliko odhadovány na částku 10 940 Kč včetně nákladů na bydlení, jeví se tato částka jako nepřiměřeně nízká, zvláště za situace, kdy žalovaná vyživuje nezaopatřené dítě. Pokud žalobce postupoval tak, že žalované částku 35 000 Kč odeslal na účet, počínal si zcela lehkomyslně a musel si být vědom vysokého rizika nesplnění závazku ze strany žalované. Zda byla zkoumána úvěruschopnost soud zjišťuje z úřední povinnosti (srov. závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 3/20).Rezignací na řádné ověřování úvěruschopnosti žalovaného navíc s ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro společnost obecně (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru v projednávané věci též zjevně narušuje veřejný pořádek, a hodnotí ji jako absolutně neplatnou podle ustanovení § 588 o. z. (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet srov. též závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , či Ústavního soudu v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Lze též odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. , spisová značka, , v němž je naopak zdůrazněno, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá žadatelem doložit, v opačném případě se dopouští správního deliktu. Samozřejmě není nutné zkoumat každou položku výdajů dlužníka, avšak poskytovatel úvěru by měl zkoumat alespoň základní okolnosti příjmů a výdajů účastníka.Ze zjištěného skutkového stavu je zřejmé, že žalovaná obdržela od žalobce částku ve výši 35 000 Kč, kterou zcela nevrátila, což na její straně představuje bezdůvodné obohacení, jehož speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku, zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele, což znamená, že žalovaná dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím. Vzhledem k tomu, že se žalovaná k jednání nedostavila, nemohl soud rozhodnout o splatnosti jinak než dle žádání žalobce, neboť žalovaná své poměry a tedy své schopnosti nedoložila, ani neobjasnila. Tento závěr soudu se opírá o výslovné znění § 87 zákona č. 257/2016 Sb., z jehož výslovného znění slovní konstrukce „spotřebitel (nikoliv už dlužník) je povinen vrátit v době přiměřené“ vyplývá, že k založení nové platební povinnosti pro žalovaného dojde teprve soudním rozhodnutím a že v době rozhodování soudu žalovaný ještě ani není za dlužníka považován. Jakékoliv odkazy na problematiku splatnosti bezdůvodného obohacení upraveného v občanském zákoníku jsou ve světle zásady lex specialis derrogat lex generalis, dle názoru nalézacího soudu, nepřiléhavé a nepřípustné. Z částky 35 000 Kč bylo žalovanou zaplaceno 4 025 Kč, tedy k placení zůstává 30 795 Kč, ve zbytku byla žaloba z výše uvedených důvodů zamítnuta.Převážně úspěšná žalovaná má právo na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o.s.ř. , avšak žádné náklady jí nevznikly (ke dne rozhodnutí činil neúspěch žalobce 32 280,48 Kč).