41 C 13/2023-45 — Městský soud v Brně

1. Manželka se svým návrhem podaným k městskému soudu domáhala vydání rozhodnutí, podle kterého by soud její manželství rozvedl, neboť to své funkce neplní. Manželství je hluboce a trvale rozvrácené a nelze očekávat jeho obnovení. Manželka v odůvodnění návrhu uvedla, že manželství se svým manželem uzavřeli v , Anonymizováno, v , Anonymizováno, . Následně s manželem žili v , Anonymizováno, , Anonymizováno, . Přibližně po roce společného soužití zjistila, že jejich názory, povahové vlastnosti a kulturní odlišnosti jsou tak velké, že se ukázaly být nepřekonatelné. Došlo ke vzájemnému odcizení a k rozvratu jejich vztahu. V manželství tak nehodlá nadále setrvávat. Nelze ani očekávat, že by mohlo dojít k obnovení manželského soužití, když již po delší dobu každý z nich žije v jiné zemi a vzájemně spolu nekomunikují.2. Manžel se k věci nevyjádřil, a to přestože byl o vedeném řízení informován prostřednictvím mezinárodního dožádání. K jednání se nedostavil a svoji neúčast na něm neomluvil. Soud tak jednal v jeho nepřítomnosti a rozhodl na základě obsahu provedeného dokazování.3. Z oddacího listu účastníků řízení bylo zjištěno, že své manželství uzavřeli dne , datum, v , Anonymizováno, v , Anonymizováno, .4. Z výslechu manželky soud zjistil, že s manželem po uzavření manželství odešli do Saudské Arábie, kde manžel pracoval. Ona sama zde měla časově omezené vízum. Musela vždy na nějakou dobu ze , Anonymizováno, vycestovat. V průběhu svého pobytu v , Anonymizováno, , Anonymizováno, byla stále na jednom místě, v jednom bytě a jen čekala na manžela. Sama nemohla vycházet. Postupně přicházela o společnost, známé a kamarády. Byla silně svázána tamním kulturním prostředím, což vedlo k napětí a ke konfliktům ve vztahu. Nakonec se s manželem dohodli na možném odstěhování se do Evropy. Protože k tomu nakonec nedošlo, sama odcestovala do České republiky. Na rozvodu manželství se s manželem sami dohodli, když se z manželství děti nenarodily.5. Podle ustanovení § 49 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, se osobní poměry manželů řídí právním řádem státu, jehož jsou oba občany. Jsou-li občany různých států, řídí se tyto poměry právním řádem státu, v němž mají oba manželé obvyklý pobyt, jinak českým právním řádem.6. Podle ustanovení § 50 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb. rozvod manželství se řídí právním řádem státu, kterým se řídí osobní poměry manželů v době zahájení řízení.7. Podle ustanovení § 383 zákona č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních je pro řízení příslušný soud, v jehož obvodu mají nebo měli manželé poslední společné bydliště v České republice, bydlí-li v obvodu tohoto soudu alespoň jeden z manželů; není-li takového soudu, je příslušný obecný soud manžela, který nepodal návrh na zahájení řízení, a není-li ani takového soudu, obecný soud manžela, který podal návrh na zahájení řízení.8. S ohledem na skutečnost, že s Česká republika nemá s , Anonymizováno, (jehož občanem je manžel a na jehož území také žije) uzavřenou dvoustrannou smlouvu o vzájemné pomoci ve věcech občanských, mohl soud při určení příslušnosti/mezinárodní příslušnosti k vyjít z ustanovení § 383 zákona č. 292/2013 Sb., ale i z ustanovení čl. 3, písm. a), bod vi) Nařízení Rady (EU) 2019/1111, týkající se mimo jiné i určování příslušnosti ve věcech manželských. Z nich bylo možné dovodit, že se české soudy mohou rozvodem manželství účastníků řízení zabývat, když cizí prvek je v této věci byl dán cizí státní příslušností manžela. Ve prospěch příslušnosti českých soudů svědčí i ustanovení § 47 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., neboť manželka je státním občanem České republiky a na jejím území má svůj obvyklý pobyt.9. Při využití ustanovení § 49 a § 50 zákona č. 91/2012 Sb. mohl soud na danou věc aplikovat právní řád České republiky (právě pro státní občanství a místo pobytu navrhovatelky/manželky).10. Podle ustanovení § 755 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „občanský zákoník“) platí, že manželství může být rozvedeno, je-li soužití manželů hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno a nelze očekávat jeho obnovení.11. Podle ustanovení § 756 občanského zákoníku platí, že soud, který rozhoduje o rozvodu manželství, zjišťuje existenci rozvratu manželství, a přitom zjišťuje jeho příčiny, pokud dále není stanoveno jinak.12. S ohledem na výsledy provedeného dokazování soud uvádí, že v řízení bylo prokázané, že manželství účastníků je hluboce a trvale rozvrácené, když nelze očekávat jeho obnovení. Je zjevné, že každý z manželů déle jak rok pobývá samostatně v jiné zemi, a že žádný z nich nemá zájem na obnovení manželského soužití. Manželka opakovaně uvedla, že na zachování manželství zájem nemá a manžel sám se k věci ani nevyjádřil. Fakticky tak svojí nečinností potvrdil, že s podaným návrhem na rozvod manželství souhlasí. Opak z průběhu řízení zjištěný nebyl. Protože se za trvání manželství účastníkům řízení děti nenarodily, mohl soud již jen formální manželství rozvést. To svůj účel zjevně neplní.13. Příčinu rozpadu manželství soud shledal v chování obou účastníků řízení, neboť ti se za celou dobu trvání manželství nebyli schopni dohodnout na základních principech fungování jejich společného soužití. Jasné je, že neshody byly předně zapříčiněny rozdílností kulturního prostředí, ze kterého pocházejí a rozdílností jejich individuálních povah. Pro vše shora uvedené mohlo být ve věci rozhodnuto tak, jak je to uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku.14. Ve smyslu ustanovení § 23 zákona č. 292/2013 Sb. soud žádnému z účastníků řízení právo na náhradu jim vzniklých nákladů řízení nepřiznal. Každý z účastníků si tak své náklady řízení ponese ze svého.