21 C 91/2025-38 — Městský soud v Brně

1. Žalobou z 11.11.2024 ve znění podání z 20.8.2025 domáhala se žalobkyně úhrady žalované částky jako nesplaceného zůstatku úvěru, který byl ze strany žalobkyně poskytnut žalovanému na základě úvěrové smlouvy z , datum, . Současně žalobkyně v žalobě deklarovala, že pokud by soud neměl za prokázaný nárok z titulu uzavřené smlouvy, nárokuje tento jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení z titulu poskytnutí jistiny žalovanému na jeho účet. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k jednání se bez omluvy nedostavil, přičemž žalobkyně se z jednání omluvila.2. Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru vzal soud za prokázáno, že účastníci uzavřeli elektronickou formou dne , datum, úvěrovou smlouvu, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše 9.400,00 Kč s možností opakovaného čerpání. V článku V. bod 1 se žalovaný zavázal úvěr splácet v denních splátkách ve výši určené dle čl. 5 všeobecných obchodních podmínek žalobkyně, přičemž první splátka byla splatná 30. den následující po vyplacení úvěru a každá další splátka byla splatná 29. den následující po dni výpočtu dané denní splátky. Celková splatnost úvěru byla sjednána dnem 8.6.2025. Úvěr byl úročen denním úrokem ve výši 1,066 %, přičemž v bodě 2.2 smlouvy byla dále sjednána povinnost žalovaného k úhradě poplatku za vyplacení tranše úvěru ve výši 1,99 % z vyplacené tranše, v bodě 4.3 smlouvy poplatek ve výši 3,66 Kč denně za možnost odkladu splatnosti splátek o 60 dní, v bodě 4.5 smlouvy poplatek 165,00 Kč za expresní vyplacení každé tranše a v bodě 4.7 poplatek 0,96 Kč denně za informační SMS servis. Z potvrzení o bankovní transakci vzal soud za prokázáno, že žalobkyně vyplatila žalovanému v den uzavření smlouvy, tj. 16.12.2023 částku 5.500,00 Kč. Žalovaný v řízení nerozporoval tvrzení žalobkyně, že na úvěr neuhradil ničeho.3. Pokud jde o prověřování úvěruschopnosti žalovaného, dle výpisu o posouzení úvěruschopnosti měl žalovaný tvrdit výši výdajů na bydlení 18.000,00 Kč, dalších výdajů v celkové výši 13.000,00 Kč, přičemž dle uvedeného výpisu měla žalobkyně ověřit čistý měsíční příjem žalovaného 15.900,00 Kč. Žalobkyně k výzvě soudu předložila doklady, z nichž měl být ověřen příjem žalovaného, a to pracovní smlouvu a platový výměr, z nichž vyplývá, že žalovaný v pracovním poměru u společnosti , právnická osoba, , IČO: , IČO, od , datum, , přičemž jeho mzda byla stanovena částkou 17.900,00 Kč hrubého s možností pohyblivé složky až do výše 12.100,00 Kč. Žalobkyně nedoložila jakýkoliv doklad o faktické výši vyplacené mzdy, přičemž z doloženého výpisu z běžného účtu nevyplývá, že by žalovanému byla mzda vyplácena na jeho účet. Soud proto učinil dotaz na správu sociálního zabezpečení a na tvrzeného zaměstnavatele , právnická osoba, , přičemž dle zprávy Územní správy sociálního zabezpečení pro kraj Vysočina byl žalovaný u uvedené společnosti zaměstnán v době od , datum, do , datum, , což potvrdila i uvedená společnost, která dále sdělila výši čisté mzdy vyplacené žalovanému. Za dobu od , datum, do , datum, byla žalovanému celkem v čisté mzdě vyplacena částka 13.887,00 Kč, což odpovídá průměrnému měsíčnímu příjmu 4.629,00 Kč.4. Z e-mailu z 15.4.2024 a přípisu z 3.9.2024 vzal soud za prokázáno, že uvedeným e-mailem zaslaným na adresu, kterou žalovaný uvedl ve smlouvě, byl žalovaný vyzván k jednorázové úhradě celého zůstatku úvěru, přičemž žalobkyně jej přípisem z 3.9.2024 odeslaným poštou téhož dne rovněž vyzvala k úhradě úvěru.5. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. V řízení bylo prokázáno, že účastníci uzavřeli elektronickou formou smlouvu v režimu zákona 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, na základě které žalobkyně vyplatila žalovanému na účet uvedený ve smlouvě částku 5.500,00 Kč, a to v den uzavření smlouvy, tj. , datum, .6. Soud v prvé řadě posuzoval, zda žalobkyně splnila povinnost vyplývající z § 86 an. zákona 257/2016 Sb., zejména, zda jí požadované informace o žalovaném a jeho majetkových poměrech byly spolehlivé, dostatečné a přiměřené a zda postupovala čestně, transparentně a se zohledněním práv a zájmů spotřebitele (§ 76 odst. 1 citovaného zákona) a s odbornou péčí (§ 75 citovaného zákona), kterou definuje § 2 odst. 1 písm. o) zákona 634/92 Sb. o ochraně spotřebitele.7. Z provedeného dokazování vyplývá, že i přesto, že žalobkyně uvedla do výpisu o posouzení úvěruschopnosti, že výše ověřených příjmů žalovaného činí 15.900,00 Kč, tyto příjmy fakticky neověřila, neboť pracovní smlouva ve spojení s platovým výměrem není bez dalšího dokladem o tom, jaký příjem má zaměstnanec faktický z pracovního poměru. To ostatně vyplývá i ze zprávy zaměstnavatele žalovaného, dle které fakticky příjem žalovaného za dobu trvání jeho pracovního poměru u uvedeného zaměstnavatele, tj. za dobu od , datum, do , datum, , odpovídal částce 4.629,00 Kč měsíčně a nikoliv 15.900,00 Kč, jak vyplývá z výpisu o posouzení úvěruschopnosti. Za situace, kdy žalovaný deklaroval výši svých nezbytných výdajů částkou 21.000,00 Kč měsíčně (z toho 18.000,00 Kč jako výdaje na bydlení), je zřejmé, že při řádném posouzení úvěruschopnosti je příjem žalovaného nižší než jeho nezbytné výdaje. S ohledem na to dospěl soud k závěru, že u žalobkyně nelze mít za splněnou povinnost řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splatit.8. Tím, že žalobkyně zcela rezignovala na to, aby žalovaný doložil, jaký je jeho skutečný příjem, neboť ten nemohl vyplývat z pouhého platového výměru a nevyplýval ani z jeho výpisu z účtu, tak žalobkyně navodila stav, kdy bez řádného prověření majetkových poměrů žalovaného poskytla žalovanému úvěr úročený celkovým ročním úrokem 389,09 %. Soud proto v důsledku nesplnění povinnosti řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele dle § 86 zákona 257/2016 Sb. dospěl k závěru o neplatnosti uzavřené smlouvy dle § 87 odst. 1 citovaného zákona, k níž přihlíží i bez návrhu. V návaznosti na uvedený závěr pak soud dospěl k povinnosti žalovaného jako spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu, tj. částku 5.500,00 Kč v době přiměřené jeho možnostem.9. Vzhledem k tomu, že žádný z účastníků nevyvolal spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele (§ 87 odst. 2 zákona 257/2016 Sb.), vycházel soud z první prokazatelně odeslané výzvy k úhradě dluhu, tj. přípisu z 3.9.2024, odeslaného tentýž den, který byl dle § 573 zákona 89/2012 Sb. doručen fikcí dnem 8.9.2024. V přípise uvedená lhůta tří dnů k úhradě tak uplynula 11.9.2024 a do prodlení se žalovaný dostal dnem následujícím, tj. 12.9.2024. Soud proto žalovaného zavázal k úhradě částky 5.500,00 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 12.9.2024 do zaplacení, přičemž lhůtu k úhradě stanovil dle § 160 odst. 1 zákona 99/1963 Sb. o.s.ř. Ve zbytku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta, přičemž v návaznosti na poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyně bylo výrokem III. rozhodnuto dle § 142 odst. 2 zákona 99/1963 Sb. o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť procesní neúspěch žalobkyně převýšil úspěch ve věci, přičemž žalovaný v řízení netvrdil, ani neprokazoval, že by mu vznikly náklady řízení, jejichž náhradu by požadoval.