32 C 21/2019 — Městský soud v Praze

1. Žalobce se svou žalobou ze dne 24. dubna 2019 domáhal vydání rozhodnutí, které žalovanému uloží povinnost zdržet se umožňování třetím osobám užívat software označený [anonymizována dvě slova] bez souhlasu žalobce. 2. Svým podáním ze dne 22. listopadu 2021 vzal žalobce svou žalobu zpět v celém rozsahu. Soud tak v souladu s dispozitivním úkonem účastníka řízení dle § 96 odst. 2 o.s.ř. zastavil. 3. Týmž podáním dále žalobce navrhl, aby bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Tento návrh odůvodnil tím, že žalovaný v platební neschopnosti, která je nyní řešena v britském insolvenčním řízení. Dále žalobce předložil částečně přeložený dokument, dle kterého byly všechna nemajetková práva žalovaného (tedy i předmětný software), převedena na třetí osobu. Předmětná pohledávka je tak nadále pro žalobce nevymahatelná. 4. Soud k tomu dodává, že se neztotožňuje s názorem žalobce o nevymahatelnosti předmětné pohledávky, ani o dalších uvedených skutečnostech. Soud předně konstatuje, že žalovaným nárokem nebylo peněžité plnění, nýbrž zdržovací nárok. Žalobce tak nevysvětlil, jaký má vliv tvrzená platební neschopnost žalovaného na vymahatelnost tohoto nároku. Dále, dle českého práva nelze„ převést“ autorství. Žalobce tak nevysvětlil, co znamená poznámka„ všechna nemajetková práva žalovaného (tedy i předmětný software), převedena na třetí osobu“ v kontextu české právní úpravy. Stejně tak nevysvětlil, jak toto souvisí předmětným řízením. A konečně, soud zdůrazňuje, že prostý, neověřený a neautorizovaný překlad dvou odstavců, které jsou navíc zcela vytrženy z kontextu několikastránkového nepřeloženého dokumentu, nepředstavují pro soud důkaz, ke kterému by mohl přihlížet. Jednak z tohoto překladu nejsou patrny žádné srozumitelné skutečnosti, a jednak je to překlad již ze své povahy nevěrohodný. 5. Soud tak s ohledem na výše uvedené skutečnosti došel k závěru, že nebyly prokázány žádné důvody na straně žalovaného, které by odůvodňovaly zpětvzetí žaloby žalobcem. Žalobce tedy zavinil zastavení řízení ve smyslu § 146 odst. 2 o. s. ř. 6. O nákladech řízení tak bylo rozhodnuto dle § 146 odst. 2 o.s.ř., neboť soud došel k závěru, že strana žalobce zavinila, že bylo řízení zastaveno. Soud tak přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení zcela. Náklady žalovaných spočívaly v nákladech jejich právního zástupce, který v řízení vykázal 7 úkonů dle § 11 odst. 1 písm. a), d), f) a g) Advokátního tarifu (konkrétně příprava a převzetí právního zastoupení, vyjádření ve věci samé ze dne 5. září 2019 15. listopadu 2019, 23. září 2020, 12. října 2020, účast na jednání dne 9. září 2020 a nahlížení do spisu dne 24. září 2020). Soud dodává, že žalovaný ve svém podání ze dne 1. prosince 2021 vykázal úkony„ vyjádření k odvolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2019, č. j. 32 C 21/2019-32; doplnění vyjádření k žalobě ze dne 12. 3. 2020; podnět na opravu usnesení č. j. 32 C 21/2019- 89 ze dne 9. 11. 2020; námitky proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2021, č. j. 32 C 21/2019-117; vyjádření ke zpětvzetí žaloby.“ Soud se rozhodl k těmto tvrzeným úkonům nepřihlížet, neboť částečně nemají oporu ve spise, nebo se nejedná o úkony dle § 11 Advokátního tarifu. Za každý z přiznaných úkonů pak náleží právnímu zástupci žalovaných odměna ve výši 2 500 Kč dle § 9 odst. 3 písm. d) Advokátního tarifu. Dále mu dle § 13 odst. 4 Advokátního tarifu náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý úkon. Jelikož je právní zástupce žalovaných plátcem DPH, zvyšuje se mu celková odměna o 21 %. Dohromady tak soud přiznal žalovaným náhradu nákladů řízení ve výši 23 716 Kč. 4. O nevrácení soudního poplatku rozhodl soud dle § 10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích a contrario, neboť v řízení již bylo zahájeno jednání dne 9. září 2020.