11 CO 250/2022-409 — Městský soud v Praze

1. Uvedeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o určení, že žalobce je dědicem po zůstavitelce [jméno] [příjmení], zemřelé dne [datum], a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náklady [anonymizováno] ve výši [částka]. 2. Soud prvního stupně zrekapituloval dosavadní průběh [anonymizováno] a obsah provedených důkazů a vzal za prokázáno, že [jméno] [příjmení], matka účastníků, zemřela dne [datum], žalovaný v dědickém [anonymizováno] předložil listinu, kterou sepsala zůstavitelka vlastní rukou dne [datum], v níž uvádí, že vyděďuje syna [jméno] [příjmení] z důvodů, že v rozporu s dobrými mravy neposkytl jí a jejímu synovi [jméno] [příjmení] po smrti jejího manžela [jméno] [příjmení] potřebnou pomoc, že o ni trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako syn projevovat měl, a že trvale vede nezřízený život. Usnesením ze dne [datum] bylo dědické [anonymizováno] přerušeno a pozůstalému synovi [jméno] [příjmení] byla dána lhůta jednoho měsíce od právní moci usnesení k podání žaloby o určení neplatnosti vydědění, usnesení nabylo právní moci [datum], žaloba byla podána dne [datum]. Žalobce má pouze základní vzdělání, učební obor nedokončil, vystřídal řadu zaměstnání, potvrdil, že přijímal peníze od své babičky, v roce [rok] bylo vůči žalobci vedeno [anonymizována dvě slova] pro skutek, že dne [datum] v [obec a číslo] v úmyslu vloupat se do zaparkovaného osobního vozidla a odcizit vhodné věci rozbil skleněnou výplň dveří a způsobil škodu ve výši [částka], byl však vyrušen a z místa činu utekl. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne [datum] byla věc postoupena k projednání a rozhodnutí Úřadu [anonymizována dvě slova] [obec a číslo] jako přestupek, když soud dospěl k závěru, že žalobce se předmětného jednání dopustil, avšak nebylo prokázáno, v jakém úmyslu jednal, a vzhledem k výši způsobené škody je namístě jeho jednání projednat jako přestupek. K návrhu oprávněné [právnická osoba], vůči žalobci coby povinnému pro pohledávku ve výši [částka] byla usnesením ze dne [datum] nařízena exekuce. Žalobce byl v roce [rok] na základě předběžného opatření umístěn do dětského diagnostického ústavu pro útěky z domova, utíkal ke své babičce, která nebyla schopna zvládnout jeho výchovu a zajistit řádnou docházku do školy, tehdy nezletilý žalobce se stýkal se závadovou partou a odmítal návrat k rodičům, ti se také k této možnosti stavěli negativně. Ve výchovném zařízení byl umístěn do svých 18 let, pociťoval to jako křivdu způsobenou matkou a adoptivním otcem, v čemž byl podporován názory babičky, což ovlivnilo jeho vztah k rodičům vycházející z toho, že oni ho odmítají, to se projevilo i v tom, že domácnost rodičů navštěvoval sporadicky a inklinoval ke své babičce, nebylo zjištěno, že by jeho matka kontakty s ním vyhledávala, byla osobou žalobce jako syna zklamaná. Žalobce nezpochybňoval, že již v dětském věku působil určité výchovné problémy, rodiče jeho chování neschvalovali, obávali se, že bude působit další výchovné problémy závažnějšího charakteru, a dospěli k závěru, že umístění ve výchovném zařízení bude k jeho prospěchu. Žalobce se během pobytu ve výchovném zařízení nevyučil, ani později neměl stálé zaměstnání, což nepřispělo ke kladnému vývoji ve vztazích mezi zůstavitelkou a žalobcem. Zůstavitelka jako matka neposkytovala žalobci vzor vztahu a chování mezi rodičem a potomkem, vadilo jí, že se nevyučil a nemá stálé zaměstnání, vytýkala mu to, ani později žalobce o možnost vyučení neusiloval. K sepisu listiny o vydědění zůstavitelka přistoupila v době, kdy žalobci bylo 28 let a bylo zřejmé, že už se nevyučí, byl zřejmý jeho přístup k práci a k životu, který se neměnil. Od roku [rok], kdy přišel z vojny, do roku [rok] žalobce často střídal zaměstnání, která trvala vždy jen krátkodobě, byla období, kdy byl bez zaměstnání a finančně mu přispívala babička, v roce [rok] po úmrtí adoptivního otce získal v dědickém [anonymizováno] částku přesahující [částka], částka mu byla vyplácena postupně po [částka], v té době byl žalobce bez zaměstnání, získané prostředky použil na běžné výdaje pro svoji potřebu, jeho matka vnímala negativně, že tyto prostředky nepoužil na doplnění vzdělání, popř. získání řidičského průkazu. Po právní stránce soud prvního stupně konstatoval, že důvod vydědění podle § 469a odst. 1 písm. a) obč. zák. nebyl naplněn, když nebylo zjištěno, že zůstavitelka žádala od žalobce konkrétní pomoc, kterou by odmítl poskytnout, ani důvod vydědění podle § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. nebyl naplněn, když vztah mezi žalobcem a zůstavitelkou v době jejího života odpovídal narušení tohoto vztahu, ke kterému došlo již od dětství žalobce. Důvod vydědění podle § 469a odst. 1 písm. d) obč. zák. však naplněn byl, neboť žalobce v době pobytu ve výchovném ústavu měl reálnou možnost se vyučit, dva učební obory začal studovat, ale řádově po roce nedokončil s odůvodněním, že ho studium nebavilo, o jiný učební obor zájem neměl, takovýto přístup svědčí o jeho neodpovědném postoji. Byl si vědom toho, že matku skutečnost, že není vyučen, trápí, i to, že později neměl stálé zaměstnání. Žalobce vykonával zaměstnání buď krátkodobě, nebo brigádně, byla i období, kdy nepracoval vůbec, jedná se o stav dlouhodobý v podstatě od jeho věku 18 do 28 let, kdy byla zůstavitelkou sepsána listina o vydědění. Takovéto vedení života není v souladu s běžným způsobem života, jak je vnímán většinovou společností, na tomto stavu se matka žalobce nepodílela, neboť právě její obavy o další život žalobce, aby se vyučil, žil řádným životem a neměl problémy se zákonem, vyústily v to, že byl umístěn ve výchovném zařízení, což se minulo výsledkem, který však zůstavitelka nemohla důvodně předpokládat. Ve výchovném ústavu se naopak žalobce vymanil z dosavadního prostředí, které pociťoval jako nevyhovující, měl možnost usilovat o své další vzdělání pro život, ale neměl zájem, období, kdy nebyl trvale zaměstnán po návratu z vojny, bylo dlouhodobé a nedoznalo změn. V období trvajícím více než rok, kdy žalobce získal finanční prostředky z dědictví po adoptivním otci, žalobce nepracoval, pokud by v té době měl trvalý příjem, mohl tyto prostředky využít účelněji než spotřebováním pro běžné životní výdaje, což zůstavitelka vnímala a neschvalovala. Veden těmito závěry soud prvního stupně žalobu zamítl a o nákladech [anonymizováno] rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. 3. Rozsudek napadl odvoláním žalobce. Namítal, že pokud jde o trvalé vedení nezřízeného života, mohou být různé kombinace negativních jevů v životním stylu potomka, např. závislost na alkoholu, drogách, gamblerství, vyhýbání se práci, získávání prostředků na obživu nečestným způsobem, nestarání se o rodinu, neplacení výživného, nic takového se však v životě žalobce do doby sepsání listiny o vydědění nevyskytlo, že se žalobce nevyučil, je jeho chybou, nelze z toho však vyvozovat vedení nezřízeného života. Pokud peníze z dědictví po adoptivním otci použil pro svoji potřebu a nepracoval, není to v rozporu se žádným zákonem ani morálkou společnosti. Závěrem uvedl, že na straně žalobce nejsou důvody pro vydědění, a navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl. V doplnění odvolání žalobce namítal, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když soudu stačilo, že žalobce se jednak nevyučil, když k tomu měl příležitost, a že často měnil zaměstnání, trvalé vedení nezřízeného života však spočívá v kombinaci negativních jevů v životě vyděděného, k čemuž na straně žalobce nedošlo. 4. Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který vzal v úvahu všechny podstatné skutečnosti, zdůraznil, že žalobce po celou dobu [anonymizováno] nepředložil žádný zásadní důkaz, kterým by se proti důvodům vydědění bránil, svoji nezaměstnavatelnost omlouval tím, že je omezen svým základním vzděláním, svou chybu si nebyl s to přiznat, žalobce přitom měl možnost připravit se na zaměstnání, což nevyužil. Na straně žalobce se nabízelo smysluplnější využití peněz z dědictví, žalobce však v průběhu [anonymizováno] stavěl svou argumentaci převážně na výmluvách, přičemž jeho rodičům vadilo, jakým směrem se jeho život ubíral. Závěrem navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. 5. Při jednání odvolacího soudu účastníci setrvali na svých stanoviscích, oba se pro případ konečného rozhodnutí vzdali práva na náhradu nákladů odvolacího [anonymizováno]. 6. Odvolací soud přezkoumal z podnětu odvolání žalobce napadený rozsudek i [anonymizováno] předcházející jeho vyhlášení podle § 212 a § 212a o. s. ř. a neshledal odvolání důvodným. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci v rozsahu potřebném pro konečné rozhodnutí (odvolací soud z jeho zjištění vychází), a nepochybil ani při jejím právním posouzení. 7. Žalobce se domáhá určení, že je dědicem po zůstavitelce [jméno] [příjmení], zemřelé dne [datum], která dne [datum] pořídila listinu o vydědění, a je tak třeba určit, zda podle této listiny k vydědění žalobce došlo v souladu se zákonem. Věc je nutno právně po