15 CO 176/2022-84 — Městský soud v Praze

1. Rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], čj. [číslo jednací], Obvodní soud pro Prahu 1 uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni (I.) [částka] s úrokem z prodlení 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a (II.) k rukám jejího advokáta náhradu nákladů řízení [částka]. Takto vyhověl žalobě, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení uvedené částky jako [anonymizováno] satisfakce za nemajetkovou újmu, kterou utrpěla v důsledku nesprávného úředního postupu [anonymizována dvě slova], jenž v řízení o jejím návrhu nedodržoval zákonné lhůty k vydání rozhodnutí a řízení před ním trvalo 27 měsíců a 24 dnů. Žalovaná se žalobě bránila s tím, že [anonymizována dvě slova] sice pochybil, když v zákonem předpokládané lhůtě nevydal nález ani nerozhodl o námitkách, jež byly proti němu vzneseny, aniž informoval účastníky o prodloužení lhůt pro vydání rozhodnutí, nicméně délka řízení 27 měsíců je ještě (hraničně) akceptovatelná, za přiměřenou satisfakci proto považovala konstatování porušení práva a omluvu, které již žalobkyni poskytla. 2. Mezi účastníky nebylo sporu o průběhu řízení před [anonymizována dvě slova]; soud I. stupně jej také popsal v odůvodnění rozsudku (odst. 6). Pro posouzení věci považoval za důležité zjištění, že [anonymizována dvě slova] měl od [datum] k dispozici vše pro rozhodnutí, nález však vydal až [datum], a o námitkách, které byly proti nálezu podány [datum], rozhodl až [datum] Ani v jednom případě nerozhodl o prodloužení řízení, jak má učinit, nemůže-li dodržet zákonnou lhůtu pro rozhodnutí. Po právní stránce hodnotil věc podle zák. č. 82/1998 Sb., poukázav výslovně na jeho § 13 odst. 1 a 2 a § 31a odst. 1 – 3, dále citoval čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a příslušná ustanovení zákona č. 229/2002 Sb. o [anonymizováno] arbitrovi. Poukázal na účel institutu [anonymizována dvě slova] jako cesty k mimosoudnímu a finančně dostupnému řešení sporů mezi finančními institucemi a spotřebiteli, s tím, že tento účel v dané věci naplněn nebyl, když následovaly další tři spory vedené před soudem. Rozvedl úvahu, zda na projednávanou věc dopadá ochrana podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, se závěrem, že tomu tak je, a posléze vyložil důvody, na jejichž základě shledal v projednávané věci odpovědnost státu za nesprávný úřední postup v podobě nepřiměřené délky řízení před [anonymizována dvě slova], za nějž přiznal žalobkyni [anonymizováno] satisfakci, s důrazem na to, že nemajetková újma účastníka řízení je v tomto případě zákonem presumována. Poukázal na soudní judikaturu, podle níž je namístě přiznání [anonymizováno] náhrady (konstatování porušení práva a omluvu za přiměřené zadostiučinění nepovažoval), a její výši vypočetl vycházeje ze základní částky [částka] za první dva roky řízení, přičemž adekvátní náhradu za řízení trvající 27 měsíců a 24 dnů ([částka]) navýšil dvakrát o 10 % s ohledem na dvě několikaměsíční období nečinnosti [anonymizována dvě slova] (před vydáním nálezu a před rozhodnutím o námitkách) – celkem tak žalobkyni přiznal náhradu [částka], jak požadovala, zákonný úrok z prodlení z této částky od [datum] (bez bližšího odůvodnění) a plnou náhradu nákladů řízení. 3. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání, jímž soudu I. stupně vytknula nesprávná skutková zjištění a chybné právní posouzení věci. Konkrétně poukázala na to, že žalobkyně nikde v žalobě netvrdila, že by řízení před [anonymizována dvě slova] bylo nepřiměřeně dlouhé (§ 13 odst. 1 věta třetí zák. č. 82/1998 Sb.), nýbrž uvedla, že [anonymizována dvě slova] pochybil tím, že nevydal rozhodnutí v zákonných lhůtách ( (§ 13 odst. 1 věta druhá zák. č. 82/1998 Sb.), že svou žalobu ve smyslu třetí věty zmíněného zákonného ustanovení nijak argumentačně nepodpořila ani v tomto smyslu nekoncipovala žalobní požadavek. Dále namítla, že žalobkyně tvrdila, že [anonymizováno] měl všechny podklady pro rozhodnutí již [datum], toto její tvrzení však bylo dokazováním vyvráceno, když bylo prokázáno, že ještě [datum] žalobkyně doplnila svá tvrzení a argumentaci, a dokonce disponovala předmětem řízení, když vznesla nový požadavek na určení neplatnosti pojistné smlouvy; to vyvolalo nutnost seznámit pojišťovnu s novými podklady, aby se k nim případně mohla vyjádřit. Vyjádřila přesvědčení, že nebyly splněny předpoklady pro vyhovění žalobě, když s přihlédnutím ke složitosti věci lze délku řízení 27 měsíců a 24 dnů považovat ještě za akceptovatelnou, přičemž je třeba vzít v úvahu i to, že se na trvání řízení podílela svým jednáním žalobkyně, jejíž návrh vykazoval řadu nedostatků, k jejichž odstranění musela být vyzvána, některé podklady nedodala s tím, že si je má [anonymizováno] v rámci vyšetřovací zásady obstarat sám, a po seznámení s podklady pro rozhodnutí předložila novou dokumentaci, resp. disponovala předmětem řízení; doplnila, že [anonymizováno] s výjimkou některých dílčích průtahů postupoval v řízení pravidelně a řádně. Kromě toho namítla, že soud I. stupně nesprávně posoudil význam řízení pro žalobkyni, která s přihlédnutím k namítaným skutečnostem nemohla žádný stav„ existenční nejistoty“ prožívat (uzavřela smlouvu na 30 let, její neplatnosti se začala dovolávat až po několika letech, pojistné platila celou dobu i během řízení před [anonymizováno], již [datum] zjistila, že její nárok je částečně promlčený, v řízení žádnou aktivitu nevyvíjela, disponovala prostředky k úhradě advokáta). Dovodila proto, že z důvodu minimálního významu řízení pro žalobkyni, jejího podílu na celkové délce řízení a složitosti řízení, je třeba žalobu hodnotit jako nedůvodnou, neboť přiměřené satisfakce v podobě konstatování porušení práva a omluvy za něj se již žalobkyni od žalované dostalo. Navrhla proto, aby odvolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že žalobu zamítne a žalované přizná náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. 4. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobce poukázala na judikaturu Městského soudu v Praze publikovanou již v několika obdobných věcech, která její argumentaci dává za pravdu. Nesouhlasila s odvolacími argumenty žalované, poukázavši na postup [anonymizována dvě slova] v řízení, který namnoze nebyl ani bezprůtažný ani procesně efektivní. Navrhla proto potvrzení napadeného rozsudku a požádala o náhradu nákladů odvolacího řízení. 5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno osobou k tomu oprávněnou a včas, přezkoumal z podnětu odvolání a v jeho rozsahu napadený rozsudek, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a o. s. ř.). Dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné. 6. Soud I. stupně učinil skutková zjištění v rozsahu potřebném pro posouzení věci; skutečnosti týkající se průběhu řízení před [anonymizována dvě slova] ostatně byly mezi účastníky nesporné. 7. Pokud jde o právní posouzení věci, soud prvního stupně nepochybil, když věc posuzoval podle příslušných ustanovení zák. č. 82/1998 Sb. ve vztahu k čl. 6 LZPS, s přihlédnutím k zákonné úpravě řízení před [anonymizována dvě slova]. Na základě zjištěného skutkového stavu správně dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na zadostiučinění za nemajetkovou újmu je dán co do základu (tj. co do závěru o existenci nesprávného úředního postupu na straně jedné a újmy, kterou v důsledku tohoto pochybení utrpěla žalobkyně, na straně druhé), tak i co do konkrétní formy satisfakce (že namístě je poskytnutí peněžitého zadostiučinění), a konečně i co do její výše (konkrétní peněžité částky, jež byla žalobkyni přiznána). I v těchto ohledech je proto v zásadě možné odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž se soud prvního stupně vypořádal se všemi pro věc významnými aspekty. 8. K námitkám žalované je pak možno uvést následující. 9. Povaha uplatněného nároku - jeho posouzení podle § 13 odst. 1 ZOdpŠk věty druhé (porušení povinnosti vydat rozhodnutí nebo provést úkon v zákonné lhůtě) nebo věty třetí (nerespektování lhůty přiměřené, není-li stanovena lhůta zákonná) je právním posouzením věci; je tedy v zásadě lhostejné, jak v tomto ohledu kvalifikovala svůj nárok sama žalobkyně, neboť právní kvalifikace je věcí soudu. Odvolací soud pak v této souvislosti podotýká, že s ohledem na povahu a předmět posuzovaného řízení je správným také závěr soudu prvního stupně o tom, že se zde uplatní ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Zákonné lhůty nejsou stanoveny pro celé řízení před [anonymizována dvě slova], nýbrž jen pro jeho dílčí úseky (lhůta pro vydání nálezu v trvání 90 dnů od shromáždění všech podkladů nutných pro rozhodnutí podle § 15 odst. 1 [anonymizováno], lhůta pro rozhodnutí o námitkách v trvání 30 dnů ode dne jejich doručení, resp. 60 dnů ve zvlášť složitých případech podle § 16 odst. 2 [anonymizováno]; lhůtu může [anonymizována dvě slova] přiměřeně prodloužit, pokud vzhledem k povaze věci nelze v zákonné lhůtě rozhodnout), a pak je nutno zabývat se nikoli pouze dodržením dílčích zákonných lhůt, nýbrž především celkovou přiměřeností trvání posuzovaného řízení, obdobně jako tomu je v případě řízení soudních (u nichž jsou rovněž některé dílčí lhůty zákonem