15 CO 200/2022-102 — Městský soud v Praze

1. Rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], čj. [číslo jednací], Obvodní soud pro Prahu 2 (I.) zamítl žalobu ve shora označené věci, (II.) uložil však žalované povinnost nahradit žalobci k rukám jeho advokáta náklady řízení [částka]. 2. Žalobce se domáhal přiznání částky [částka] jako náhrady nemajetkové újmy, již utrpěl v důsledku nezákonného rozhodnutí o zahájení [anonymizována dvě slova] (usnesení PČR z [datum]), které skončilo právní mocí rozsudku, jímž byl žalobce obžaloby zproštěn (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne [datum] ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne [datum]). Uvedl, že [anonymizována dvě slova] byl dehonestován a že nejistota, již pociťoval ohledně výsledku [anonymizováno] řízení, se podepsala na zhoršení jeho [anonymizována dvě slova]; žalovaná však jeho žádosti o poskytnutí satisfakce nevyhověla. Žalovaná se žalobě bránila s tím, že žalobce neprokázal příčinnou souvislost mezi [anonymizována dvě slova] a nezákonným rozhodnutím; v průběhu řízení konstatovala porušení práv žalobce a za vydání nezákonného rozhodnutí se mu omluvila, což považovala za dostatečnou satisfakci, a žádala proto o zamítnutí žaloby. 3. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že v označeném [anonymizováno] řízení došlo k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.; nesporným byl celý průběh [anonymizováno] řízení od jeho zahájení až po vydání zprošťujícího rozhodnutí. Soud I. stupně provedl dokazování listinami, jimiž žalobce hodlal doložit vliv [anonymizována dvě slova] na zhoršení svého [anonymizována dvě slova], a dílčí skutková zjištění podávající se z provedených důkazů popsal v odůvodnění rozsudku (odst. 3). Na základě zjištěného skutkového [anonymizováno] soud I. stupně s odkazem na příslušná ustanovení zák. č. 82/1998 Sb. dospěl k závěru, že je dána odpovědnost státu za nemajetkovou [anonymizováno], kterou žalobce utrpěl, a že žalobce nárok na poskytnutí zadostiučinění uplatnil u žalované, jsou proto splněny podmínky pro projednání nároku soudem. Pokud jde o žalobní požadavek, zdůraznil soud I. stupně, že nemateriální újma, která měla vzniknout jako důsledek nezákonného rozhodnutí o zahájení [anonymizována dvě slova], se nepresumuje, a je proto na žalobci, aby s určitostí a konkrétně tvrdil a prokazoval jak její projevy, tak příčinný vztah mezi nezákonným rozhodnutím a vzniklou újmou. Konstatoval, že v tomto smyslu žalobce svým procesním povinnostem nedostál, neboť hlubší zásah do své osobnostní sféry ani příčinnou souvislost neprokázal: v této souvislosti soud uvedl, že sice nelze pochybovat o tom, že se [anonymizována dvě slova] negativně promítlo do života žalobce, na druhou stranu však neprobíhalo dlouhou dobu (11 měsíců) a žalobci jako osobě dosud bezúhonné nehrozil nepodmíněný trest odnětí svobody, a z předložených [anonymizována dvě slova] se podává, že žalobce měl [anonymizována dvě slova] již dříve a pojily se k dříve nastalým stresovým situacím – rozvodové řízení, komplikované majetkové vypořádání, exekuční řízení, předcházející [anonymizováno] řízení (probíhající od [datum] do [datum]). Protože žalobce neunášel procesní břemena tvrzení a důkazu, soud jej poučil podle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. o potřebě doplnit návrhy ohledně tvrzení o vlivu právě tohoto [anonymizována dvě slova] na zhoršení [anonymizována dvě slova] žalobce, avšak bezúspěšně. Zjištěný skutkový stav pak soud I. stupně porovnal s jinými případy odškodňování nemajetkových újem, které bylo možno s ohledem na jistou podobnost považovat za srovnatelné; tuto komparaci popsal v odst. 17 odůvodnění rozsudku, přičemž jejím výsledkem bylo zjištění, že ve většině případů bylo žalobci přisouzeno jako přiměřená satisfakce konstatování porušení práva, popř. omluva, a ve dvou případech bylo přisouzeno odškodnění v částce [částka], avšak v souvislosti s prokázaným výrazným zásahem [anonymizováno] do osobnostní sféry žadatele. Soud I. stupně neopomenul zmínit souběžně probíhající řízení o náhradu nemajetkové újmy, již měl týž žalobce utrpět v souvislosti s jiným [anonymizována dvě slova], které rovněž skončilo zproštěním obžaloby; žalobci byla rozsudkem soudu I. stupně přisouzena náhrada v částce [částka], avšak při zjištění, že uvedené (dříve zahájené) [anonymizována dvě slova] trvalo podstatně déle – 4 roky a 4 měsíce a žalobci v něm hrozil závažnější [anonymizováno] postih ([anonymizováno] sazba odnětí svobody 2 – 8 let), tj. lze předpokládat, že nemajetková újma s ním spjatá byla výraznější než v projednávané věci. Uzavřel proto, že v této věci žalobce neprokázal výraznější zásahy [anonymizována dvě slova] do své osobnostní sféry, a že konstatování porušení práva a omluva, které již žalovaná žalobci poskytla, jsou přiměřeným zadostiučiněním. Žalobu o přiznání finanční satisfakce proto zamítl. Žalobci však přiznal náhradu nákladů řízení, neboť žalovaná mu satisfakci (v podobě konstatování porušení práva a omluvy) poskytla až v průběhu soudního řízení. 4. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Zrekapituloval okolnosti [anonymizována dvě slova], jehož neopodstatněnost byla prokázána, a vyjádřil nesouihlas s názorem soudu I. stupně, že konstatování porušení práva a omluva jsou dostatečným zadostiučiněním a že žalobci nenáleží finanční satisfakce. Namítl, že soud I. stupně nedostatečně zhodnotil společenskou [anonymizováno] a míru dehonestace žalobce, který byl stíhán na základě křivého [anonymizováno] obvinění ze strany exekutora, jenž vedl exekuci a činil nepřípustný nátlak na žalobce a jeho družku, aby se dohodli na rozvrhu výtěžku prodeje majetku včetně úhrady odměny exekutora. Omluvu, jíž se mu dostalo, označil za formální úkon, který nelze považovat za adekvátní náhradu za křivdu, již žalobce utrpěl, když nezákonné [anonymizována dvě slova] se promítlo i do výsledku [anonymizováno] (vymožení odměny [anonymizováno] miliónu [anonymizováno] pro exekutora). Navrhl proto, aby odvolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že žalobě vyhoví, a požádal o náhradu nákladů odvolacího řízení. 5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno osobou k tomu oprávněnou a včas, přezkoumal z podnětu odvolání a v jeho rozsahu napadený rozsudek, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a o. s. ř.). Dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 6. Soud I. stupně se věci věnoval pečlivě a řízení vedl procesně korektním způsobem. Úvahy, které jej vedly k vydání zamítavého rozhodnutí, konkrétně a srozumitelně popsal v odůvodnění napadeného rozsudku, na něž proto může odvolací soud pro stručnost písemného vyhotovení vlastního rozhodnutí plně odkázat, neboť není co mu vytknout a v podstatě ani co k němu dodat, neboť jeho obsah je z pohledu věci samé vyčerpávající. 7. Nárok na náhradu nemajetkové újmy jako důsledku nezákonného rozhodnutí o zahájení [anonymizována dvě slova] je specifický tím, že stanovení výše náhrady není jednoduché již z toho důvodu, že [anonymizována dvě slova] nijak objektivně změřit nelze. Protože zákon ji nepresumuje (jako je tomu u újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení), je povinností žalobce, aby její projevy konkrétně tvrdil a také prokázal. Rozhodování o výši náhrady pak má být objektivizováno tím, že v případech, které jsou si v podstatných rysech podobné, by měla být přiznána náhrada srovnatelná. Soud I. stupně takto k posouzení nároku vzneseného žalobcem přistupoval; provedl žalobcem navržené důkazy ke zjištění, jak se mělo [anonymizována dvě slova] podepsat na jeho zdraví, když to byl žalobcem akcentovaný projev nemajetkové újmy, a tato svá zjištění popsal v odůvodnění rozsudku. Protože žalobce sám blíže nevysvětlil, na jakém základě dospěl k požadované částce [částka], a neoznačil – jak by měl – judikaturu, která jej k tomu vedla, soud I. stupně sám vyhledal rozhodnutí, která bylo možno v podstatných rysech ([anonymizována dvě slova] [anonymizováno], hrozící [anonymizováno] sankce, délka trvání řízení, projevy dopadu [anonymizováno] v osobní sféře poškozeného) s věcí žalobce srovnat. Z tohoto pohledu není jeho procesnímu postupu co vytknout. 8. Žalobce uvedl, že byl [anonymizována dvě slova] dehonestován a že se podepsalo na výrazném zhoršení jeho [anonymizována dvě slova]. Žádné konkrétní projevy své společenské dehonestace však žalobce nepopsal – netvrdil, tím spíše neprokazoval, a pokud jde o [anonymizováno] potíže, předložil důkazy, z nichž se podává, že [anonymizováno] potížemi trpěl již mnoho let, příčinná souvislost s tímto [anonymizována dvě slova] ze žádné z těchto [anonymizováno] nevyplývá (nelze ji zjistit), když i zpráva z [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], které lze považovat za příčinu zhoršení či přetrvávání nepříznivého [anonymizováno] hovoří o více vlivech a o dvou trestních stíháních. Soud I. stupně proto nepochybil závěrem, že nad rámec zásahu do osobnostní sféry, který lze předpokládat u každého trestně stíhaného a dosud bezúhonného člověka, výraznější zásah do osobnostní sféry žalobce neprokázal. Pak je nutno souhlasit s názorem soudu I. stu