15 CO 91/2022-170 — Městský soud v Praze

1. Rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], čj. [číslo jednací], Obvodní soud pro Prahu 2 (I.) uložil žalované povinnost zaplatit žalobci [částka] s úrokem z prodlení 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, (II.) zamítl žalobu v požadavku na zaplacení další částky [částka] s příslušenstvím a (III.) uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení [částka]. 2. Žalobce se domáhal přiznání částky [částka] (se zákonným úrokem z prodlení) jako náhrady nemajetkové újmy, již utrpěl v důsledku nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání (usnesení z [datum] a [datum]), které skončilo právní mocí rozsudku, jímž byl žalobce obžaloby zproštěn ([datum]). Požadavek na finanční náhradu odůvodnil tím, že trestní stíhání probíhalo„ na objednávku“, od počátku do něj bylo nezákonně zasahováno intervencemi na úrovni parlamentu a náměstků ministerstev, v přípravném řízení ze spisu mizely materiály, které žalobce k obraně založil; žalobce nebyl nikdy předtím trestně stíhán, posléze se však stal terčem zájmu sdělovacích prostředků, které nectily presumpci neviny, v důsledku postupu Policie a státního zastupitelství ztratil víru v právo a spravedlnost, obával se odsouzení, přestože se ničeho nedopustil, pomýšlel na sebevraždu v případě odsouzení, měl strach o budoucnost rodiny, stres se promítl v manželském soužití, strádal následky veřejné dehonestace. Žalovaná se žalobě bránila s tím, že se žalobci za vydání nezákonného rozhodnutí omluvila, což považuje za dostatečnou satisfakci. 3. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že v označeném trestním řízení došlo k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. Soud I. stupně provedl dokazování listinami, jimiž žalobce dokládal okolnosti trestního stíhání, jakož i výslechem žalobce a svědků k prokázání projevů nemajetkové újmy na straně žalobce, a dílčí skutková zjištění podávající se z provedených důkazů popsal v odůvodnění rozsudku. Vzal takto za prokázané, že žalobce v důsledku nezákonně vedeného trestního stíhání několik let strádal pocity beznaděje, byl nervózní, hádavý, trpěl nespavostí, uchýlil se k nadužívání alkoholu, pro případ odsouzení byl odhodlán k sebevraždě. Na základě zjištěného skutkového stavu soud I. stupně dospěl k závěru, že je dána odpovědnost státu za nemajetkovou újmu, kterou žalobce utrpěl, a že k jejímu odčinění nepostačuje jako satisfakce omluva, jíž se žalobci dostalo, takže je namístě poskytnout zadostiučinění ve finanční formě. Ke stanovení částky, jež by byla přiměřenou satisfakcí, poukázal na judikatorní závěry Nejvyššího soudu ČR i Ústavního soudu, podle nichž forma a příp. výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti a měla by být obecně předvídatelnou; toho může soudní praxe dosáhnout, jestliže bude přiznávat zadostiučinění takové, jaké již bylo poskytnuto v jiných obdobných případech. Provedl proto srovnání s několika soudními rozhodnutími týkajícími se zadostiučinění za nemajetkovou újmu poskytovaného ve srovnatelných případech, a dospěl k závěru o přiměřenosti satisfakce v případě žalobce částkou [částka]. V tomto rozsahu proto žalobě vyhověl a ve zbývající části ji zamítl, přičemž v zásadě (co do základu, když výše plnění záležela na úvaze soudu) úspěšnému žalobci přiznal plnou náhradu nákladů řízení. 4. Proti zamítavému výroku II. tohoto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Soudu I. stupně vytkl nedostatečné zohlednění významu zásahu nezákonného trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce, trestně bezúhonného člověka, který byl bezbranným proti snaze orgánů činných v trestním řízení ve vykonstruovaném řízení odsoudit žalobce (a spoluobžalované) pro trestné činy, které nespáchali; byl ohrožen trestem odnětí svobody až na osm let a povinností k náhradě škody ve výši [anonymizována tři slova], jako zločinec medializován. Poukázal na názory Ústavního soudu vyslovené v konkrétních (označených) rozhodnutích, zdůrazňující odpovědnost obecných soudů za stanovení satisfakce, která bude s ohledem na konkrétní okolnosti případu plnit kompenzační funkci. Zmínil také, že v současné době probíhá několik řízení, která jsou svou povahou velmi blízká případu žalobce, kdy stát v rámci sebereflexe vyplatil poškozeným vysoké částky [částka] (JUDr. [příjmení]) nebo [částka] (Ing. [příjmení]) a soudy přiznaly ještě další částky ([částka] v případě JUDr. [příjmení] a [částka] v případě Ing. [příjmení]), příp. věc bývalé ministryně obrany JUDr. [příjmení], který byl dokonce provázen obdobnou praktikou znaleckého ústavu [anonymizována dvě slova], jako tomu bylo v případě žalobce; tyto případy označil za srovnatelné s věcí žalobce, nikoli případy uváděné soudem I. stupně, který újmu způsobenou žalobci zjevně podcenil. Navrhl proto, aby odvolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že i v tomto rozsahu ([částka] s přísl.) žalobě vyhoví, a požádal o náhradu nákladů odvolacího řízení. 5. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobce poukázala na to, že akceptovala vyhovující výrok rozsudku, a přijala tak jako správné závěry soudu I. stupně týkající se stanovení satisfakce srovnáním s jinými obdobnými případy. Další požadavky žalobce považuje za nepřípadné, když požadovaná a zjevně neadekvátní výše náhrady celkem 30 [anonymizována dvě slova] se zcela vymyká rozhodovací praxi soudů. Zdůraznila odpovědnost znalce a znaleckého ústavu za podání objektivního znaleckého posudku, a poukázala na to, že nelze mít za prokázané, že trestní řízení bylo zmanipulováno, jestliže nebyl slyšen (k vyvrácení tohoto tvrzení) žalovanou navržený svědek kpt. [příjmení], který věc vyšetřoval. Odvolání proto považuje za nedůvodné. 6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno osobou k tomu oprávněnou a včas, přezkoumal z podnětu odvolání a v jeho rozsahu napadený rozsudek, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a o. s. ř.). Dospěl k závěru, že odvolání je co do základu opodstatněné (nikoli však v plném rozsahu požadavku). 7. Soud I. stupně učinil správná a úplná skutková zjištění týkající se odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí, jímž bylo zahájeno trestní stíhání žalobce, které skončilo jeho zproštěním obžaloby. Nepochybil ani přijetím závěru, že vyslovenou omluvu žalované nelze považovat za přiměřenou satisfakci, takže je nutno poskytnout zadostiučinění finanční. Principielně správně také postupoval při stanovení výše této náhrady, avšak případy, které zvolil ke srovnání, nebyly pro tento účel vhodné, resp. nebyly jediné, které se ke srovnání nabízely, takže porovnání a na ně navazující úvaha o přiměřené satisfakci nebyly provedeny v dostatečném rozsahu. Při odvolacím jednání žalobce poukázal na to, že jednomu ze spoluobžalovaných byla již soudem přiznána náhrada v částce [částka] ([částka] před soudem I. stupně a dalších [částka] zdejším soudem odvolacím), takže náhrada přiznaná žalobci by měla - podle zásady, že v obdobných věcech by neměly soudy rozhodovat zásadně odlišně – činit částku tomu odpovídající. Odvolací soud zopakoval a doplnil dokazování a dospěl k závěru, že je namístě náhradu přiznanou žalobci navýšit, jak bude dále vysvětleno. 8. Soud I. stupně v odůvodnění rozsudku (odst. 32) uvedl mezi porovnávanými rozhodnutími rozsudek téhož soudu sp. zn. [spisová značka], jehož obsah však posléze opomenul předestřít. Odvolací soud tedy provedl důkaz tímto rozhodnutím, zjistil však, že se pro účel projednávané věci nehodí. Žalobce v uvedené věci byl sice nezákonně stíhán téměř stejně dlouho jako žalobce ve věci projednávané (6 let a 5 měsíců) pro podezření z trestné činnosti obdobného charakteru (porušení povinností při správě cizího majetku a pletichy při veřejné soutěži a dražbě) a také u něj byla nemajetková újma způsobená trestním stíháním ovlivněna skutečností, že žalobce žil v malém městě, i u něj měly také následky stresu jistý (i když nikoli zásadní) dopad do jeho osobního a rodinného života; nicméně s přiznanou částkou odškodnění [částka] se žalobce spokojil a odvolání nepodal, rozhodnutí soudu I. stupně tedy nebylo přezkoumáno odvolacím soudem, přestože je zřejmé, že přiznaná částka odškodnění je spíše skromná. Toto rozhodnutí proto nelze považovat za relevantní pro úvahy o výši zadostiučinění v projednávané věci. 9. Případy zmíněné v odvolání žalobce – věc JUDr. [příjmení] a Ing. [příjmení] – lze jen v menší míře považovat za obdobné projednávané věci. Trestní stíhání obou jmenovaných osob sice trvalo téměř stejně dlouho jako u žalobce (6 let a 9 měsíců, 6 let a 8 měsíců), oba však byli stíháni za trestnou činnost jiného charakteru – zneužití pravomoci úřední osoby, jehož se měli dopustit v souvislosti s výkonem významných funkcí ve státním aparátu, jednalo se tedy o osoby veřejně známé, jejich věc byla masivně a opakovaně medializována, u obou došlo k významným zásahům do jejich osobní integrity ve sféře [anonymizováno], ale také rodinné a společenské, v případě prvního z nich také k zásadnímu následku ve sféře pracovní, když mu byl pozastaven výkon advokacie. Újma, kterou u