36 CO 201/2022-54 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci [částka] s 8,25% úrokem z prodlení ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na jejich náhradě [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II). 2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši [částka], způsobené mu nepřiměřenou délkou řízení vedeného Městským soudem v Brně pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobce uvedl, že řízení bylo zahájeno dne [datum], dosud nebylo skončeno a je tak stiženo nesprávným úředním postupem soudu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení. Předmětem posuzovaného řízení byl nárok žalobce jako advokáta na odměnu a hotové výdaje v souvislosti s výkonem advokacie vůči klientovi, částka představovala velmi významnou položku jeho příjmů z výkonu advokacie, kterýžto je jediným zdrojem jeho obživy, jednalo se tak o řízení s vyšším významem pro žalobce. Řízení bylo zatíženo průtahy a dalšími pochybeními soudů, které nezavinil žalobce. Žalobce uplatnil svůj nárok u žalované dne [datum], žalovaná reagovala vydáním stanoviska ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka], kterým žalobci přiznala odškodnění ve výši [částka], které žalobce nepovažuje za dostatečné. Žalovaná se proti žalobě bránila tím, že žalobce u ní uplatnil nárok na zadostiučinění ve výši [částka], žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a poskytla žalobci zadostiučinění ve výši [částka], jež považovala za přiměřené, přičemž vycházela ze základní částky [částka] za rok trvání řízení a poloviční za první dva roky řízení, přičemž řízení trvalo 7 let a 6 měsíců. Žalovaná neshledala důvody pro navýšení základní částky poskytované za rok trvání řízení, naopak byly důvody pro snížení základní výše zadostiučinění celkem o 30 %, a to 10 % z důvodu složitosti řízení, 15 % z důvodu četnosti rozhodování soudů a 5 % z důvodu podílu žadatele na délce řízení. Význam řízení pro žalobce žalovaná shledala jako běžný. 3. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku vyšel ze skutkových zjištění uvedených v bodě 7. odůvodnění napadeného rozsudku, na něž se pro stručnost odkazuje, jež shrnul v následujícím relevantním skutkovém závěru, který následně právně posoudil v bodě 20. odůvodnění. Vyslovil tak, že posuzované řízení trvalo ve vztahu k žalobci přibližně 4 roky a 11 měsíců (od [datum], kdy mu byla doručována žaloba ve věci do [datum], kdy nabylo právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen), přičemž soud nezapočítával do délky posuzovaného řízení dobu, po kterou byla řešena opakovaná odvolání současného žalobce do rozhodnutí, kterými byla přiznána odměna ustanovenému zástupci tehdejšího žalobce, když k tomuto současnému žalobci nesvědčila aktivní legitimace, nepřípustné dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně, a následně nedůvodné odvolání proti usnesení, kterým byl vyzván k zaplacení soudního poplatku za dovolání nebo doba, po kterou byla před Ústavním soudem řešena nedůvodná ústavní stížnost žalobce proti rozhodnutí o odmítnutí dovolání. Délku řízení vyvolanou mimořádnými opravnými prostředky soud prvního stupně do celkové délky posuzovaného řízení nezapočítával, neboť (dovolání a posléze ústavní stížnost) byly bez dalšího„ jako nedůvodné“ odmítnuty. Soud prvního stupně uzavřel, že délka posuzovaného řízení odpovídala složitosti věci, její právní a především procesní náročnosti. Řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy a soudy přitom činily úkony v přiměřených lhůtách. Předmětem řízení přitom byl spor o přísudek, který žalobce (v posuzovaném řízení v postavení žalovaného) zadržoval protistraně, na odměnu za své právní služby, řízení tak bylo zahájeno v důsledku chování žalobce, který nerespektoval český právní řád, když ustanovenému zástupci nehradí jeho služby osoba, které byl ustanoven, ale stát. Délka řízení byla přibližně o 9 měsíců prodloužena v důsledku obstrukčního procesního chování žalobce. Zvýšený význam řízení pro žalobce soud prvního stupně neshledal, nešlo o pracovněprávní spor, jak přirovnával význam řízení žalobce, šlo naopak o bezdůvodné obohacení žalobce z neprávem zadržovaného plnění, šlo o běžný význam řízení. Soud prvního stupně neshledal důvod k dalšímu odškodnění žalobce a žalobu zamítl. 4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce včasné a přípustné odvolání, kterým namítal, že soud prvního stupně stanovil chybně celkovou délku posuzovaného řízení, když do něj nezapočítával některé jeho fáze, zejména řízení o dovolání a o ústavní stížnosti, a to i tehdy, bylo-li toto řízení pro poškozeného neúspěšné. Zároveň soud prvního stupně nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž se za skončení řízení považuje okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno, přičemž není podmínkou, aby šlo rozhodnutí věcné. Dále žalobce poukázal na to, že soud prvního stupně nesprávně posoudil i počátek posuzovaného řízení, když žaloba mu byla doručena již dne [datum], a nikoliv až dne [datum], jak uvedl soud prvního stupně. Dále žalobce polemizoval se závěry soudu prvního stupně, že vyvolal spor jako ustanovený zástupce tehdejšího žalobce [příjmení]. [příjmení], když poukázal na to, že jej zastupoval na základě plné moci a dohody a v řízení tak šlo o sjednanou odměnu advokáta za poskytnuté právní služby, jež žalobci (tehdy v postavení žalovaného) náležela. Dále žalobce nesouhlasil se závěry soudu prvního stupně, že posuzované řízení bylo prodlouženo v důsledku jeho obstrukčního procesního chování, všechny úkony žalobce jakožto advokáta měly reálný základ. Žalobce dále nesouhlasil i s ostatními závěry či vývody soudu prvního stupně, jež v odůvodnění byly sneseny k tíži žalobci. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby jej změnil a žalobě vyhověl v celém rozsahu. 5. K odvolání žalobce se vyjádřila žalovaná tak, že se s ním zcela ztotožnila, odvolání nepovažovala za důvodné s tím, že důvody, které žalobce ve svém odvolání uvedl, nejsou pro posouzení věci odvolacím soudem nikterak relevantní. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný. 6. Odvolací soud odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal podle § 212 a násl. o. s. ř. a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí sice v rovině právního posouzení nerespektuje zcela konstantní judikaturu Nejvyššího soudu přijatou k principům odškodňování nepřiměřené délky řízení, nicméně vzhledem k tomu, že zadostiučinění dobrovolně poskytnuté žalobci ze strany žalované před zahájením řízení na základě předběžného projednání žalobního nároku lze považovat v tomto případě za přiměřené (jak bude dále vysvětleno), není odvolání žalobce důvodné, byť je vystavěno na relevantní argumentaci. 7. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění tak, jak byly popsány soudem prvního stupně, neboť průběh posuzovaného soudního řízení zjištěný soudem prvního stupně nebyl mezi účastníky sporný, spornou zůstala pouze otázka výše přiměřeného zadostiučinění – vzhledem k otázkám započitatelné délky řízení a naplnění následných modifikačních kritérií dle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen„ OdpŠk“. 8. Pokud jde o rozhodnou délku posuzovaného řízení, není správný závěr soudu prvního stupně, že do ní nelze zahrnovat délku řízení o mimořádných opravných prostředcích, ústavní stížnosti, a že je bez dalšího relevantní výsledek těchto řízení. Ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. [stanovisko NS] přijatého k výkladu k výkladu ustanovení § 13 odst. 1 vět druhé a třetí a § 31a OdpŠk naopak plyne jednoznačně, že„ konečným okamžikem řízení je až okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. V podmínkách České republiky je tedy nutno do doby řízení započítat i případné řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti i řízení o stížnosti ústavní, a to i tehdy, bylo-li toto řízení pro poškozeného neúspěšné (tedy např. i v případě, že ústavní stížnost byla odmítnuta).“ K tomu, zda šlo o opravné prostředky neúspěšné, lze nanejvýš přihlížet v rámci modifikačních kritérií při posuzování přiměřenosti poskytnutého zadostiučinění, kdy soud„ s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, které se vymykají standardním situacím, může přistoupit ke zvýšení či snížení základního odškodnění nad či pod jejich rámec. Nelze vyloučit ani zhodnocení např. toho, zda byla poškozenému práva přiznána či povinnosti uloženy, zda šlo v řízení o deklaratorní či konstitutivní rozhodnutí a jaký byl osud uplatnění zjevně bezdůvodného mimořádného opravného prostředku (včetně podání ústavní stížnosti).“ – viz