55 CO 382/2021-221 — Městský soud v Praze

1. Žalobce podal včasné odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, kterým byla žaloba o [částka] a omluvu zamítnuta a rozhodnuto o nákladech řízení. Namítal, že rozhodnutí soudu„ vypíná“ ústavně zaručené právo žalobce a samu podstatu právního státu. Poukázal na to, že právní úprava zveřejňování soukromých informací o žalobci provedená novelou zákona o střetu zájmů č. 14/2017 Sb. umožnila anonymní přístup k podaným oznámením, které se týkalo i komunálních funkcionářů. Tím bylo zásadně zasaženo právo na soukromí a potažmo i bezpečí těchto funkcionářů - na rozdíl od úpravy dosavadní. Význam práva na soukromí zdůraznil i Ústavní soud ČR v nálezu Pl. ÚS 38/17 včetně závěru, že při větší šíři osob, jež se mohou s údaji (zejména o majetku) seznamovat, může veřejný funkcionář také pociťovat intenzivnější zásah do soukromí. Ústavní soud shledal, že přímé zveřejnění údajů z registru oznámení není potřebné pro dosažení legitimního cíle a porušuje právo na soukromí - na informační sebeurčení dle čl. 10 odst. 3 Listiny. Došlo ke zrušení § 14b odst. 1 písm. a) - c). Následně Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. [spisová značka] z [datum rozhodnutí] dovodil, že protiústavnost uvedeného ustanovení brání tomu, aby správní orgány sankcionovaly porušení povinnosti zrušeným ustanovením založené, a to i v době před nabytím vykonatelnosti nálezu. 2. Poukazoval na judikaturu ústavního soudu o právu jednotlivce, zda, v jakém rozsahu a za jakých okolností, mají být informace z jeho soukromí zpřístupněny jiným subjektům (Pl. ÚS 24/10) i o odlišnosti ochrany soukromí u majetku resp. platů veřejných funkcionářů. Při běžném zveřejnění údajů neexistují záruky související s dalším nakládáním s poskytnutými údaji, ale jsou možné při poskytování údajů na žádost. Dále položil otázky související zejména s popřením ústavně zaručeného práva, jež se podávají z napadeného rozsudku. Jestliže parlament přijme zákon popírající základní práva a svobody, je nutno k tomu přihlížet bez zřetele na odloženou vykonatelnost nálezu ústavního soudu (Pl. ÚS 15/09). Odložená účinnost měla význam pro Parlament ČR, nikoli pro úřady. Judikatura Ústavního soudu ČR ohledně účinků derogačního nálezu nijak nezpochybňuje, že neústavnost zrušené normy tu byla po dobu účinnosti normy. To respektuje i Nejvyšší správní soud v odvolatelem citovaných rozhodnutích. Právo žalobce na informační sebeurčení bylo porušováno po dobu 3 let od účinnosti zákona č. 14/2017 Sb. a zcela neakceptovatelně i po zveřejnění derogačního nálezu v březnu [rok]. Nelze se odvolávat na to, že újma vznikla při legislativní činnosti, za kterou stát neodpovídá. Navrhl rozsudek změnit a žalobě vyhovět anebo zrušit a vrátit věc soudu I. stupně k dalšímu řízení. 3. Žalovaná uvedla, že je povinna řídit se zákonem dokud je platný a účinný a není oprávněna posuzovat jeho soulad s ústavním pořádkem. To přísluší dle čl. 95 odst. 2 Ústavy soudům. Respektování zákona nemůže být nesprávným úředním postupem. Ústavní soud odložil vykonatelnost nálezu (kterým zrušil ust. § 14b odst. 1 písm. a/-c/) k [datum]. Podle stanoviska pléna ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS-st [číslo] se po dobu odkladu vykonatelnosti hledí na„ napadenou“ právní úpravu jako na ústavně souladnou a orgány veřejné správy jsou povinny ji aplikovat. Uvedla také, že zrušení právní úpravy ještě neznamená revizi individuálních právních aktů založených na aplikaci neústavního předpisu. Judikatura, kterou argumentuje žalobce, dopadá na posuzování ústavnosti derogovaných norem před účinností derogačního nálezu soudy, avšak nikoli orgány moci výkonné. Jinak by ostatně možnost odkladu vykonatelnosti nálezu ústavního soudu pozbyla smyslu. 4. Okolnost, že od [datum] omezila dálkový přístup do Centrálního registru oznámení, vysvětlila tím, že veřejní funkcionáři již nepodávali oznámení, neboť dle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. [spisová značka] nemohli být za to sankcionováni a bylo tím sledováno, aby funkcionáři nadále oznámení podávali. Nároky z porušení čl. 7 či 10 Listiny základních práv a svobod nejsou přímo aplikovatelné a nutno je podřadit zákonu č. 82/98 Sb. Žalobce však svůj nárok koncipuje fakticky tak, že jej odvozuje z legislativní činnosti. To však zákon neumožňuje, jak dovodil např. Ústavní soud ČR v nálezu Pl. ÚS 36/08. Kromě toho, i po přezkumu ústavním soudem zůstala zákonná povinnost podávat oznámení funkcionářům zachována a zachována byla i možnost nahlížet do Centrálního registru oznámení (na základě žádosti). Konečně žalobce netvrdil, že by mu vznikla nějaká konkrétní újma, vadil mu samotný princip oznámení. Navrhla proto rozsudek potvrdit. 5. Odvolací soud znovu přezkoumal rozsudek dle §§ 212, 212a odst. 1, 5 o. s. ř. s ohledem na to, že jeho dřívější rozsudek v této věci byl zrušen nálezem Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 579/22 z [datum] avšak shledal, že odvolání není důvodné. 6. V uvedeném kasačním nálezu ústavní soud zaujal názor, že odložení vykonatelnosti předmětného ustanovení zákona (jehož aplikací v období od vydání nálezu do [datum] mělo dojít k nesprávnému úřednímu postupu a vzniku nemajetkové újmy stěžovatelů, k nimž patřil i žalobce) směřovalo k tomu, aby zákonodárci byl poskytnut prostor k úpravě zákona, nikoli proto, aby orgány veřejné moci pokračovaly v neústavním porušování ústavně zaručených práv stěžovatelů umožněním neomezeného přístupu k oznámením. Poukázal na možnost neaplikování právního předpisu na skutečnosti, jež nastaly před účinností zrušení části právního předpisu ústavním soudem pro rozpor s ústavním pořádkem ve vertikálním právním vztahu mezi státem a jednotlivcem, případně výjimečně i ve vztazích horizontálních, pokud by taková aplikace vedla k porušení základních práv jednotlivce. Ústavní soud uvedl, že zdejší soud se takovými východisky v projednávaných případech (včetně tohoto) neřídil a závěr o tom, že žalovaný postupoval v souladu s právním řádem, zpochybnil. Porušil tak právo stěžovatelů na soudní ochranu. 7. Odvolací soud nadále vychází z rozhodných skutečností, které zjistil soud I. stupně z provedeného dokazování správně a v dostatečném rozsahu. 8. Správným shledal i právní posouzení věci soudem I. stupně. Ten přiléhavě popsal legislativní úpravu, podle které žalovaná měla postupovat, včetně přezkumu její ústavnosti nálezem Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 38/17 a účinnosti tohoto nálezu. Pro věc klíčové pak jsou jeho závěry, že nárok spadá do režimu zákona č. 82/98 Sb., tedy jej nelze posuzovat podle obecných předpisů o ochraně osobnosti (soukromí) a že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. 9. Z obsahu žaloby a zčásti i odvolací argumentace je zřejmé, že žalobce se cítí dotčen v právu na informační sebeurčení již tím, že povinnost v zákoně uvedených veřejných funkcionářů uvést širší údaje o sobě (zejména majetkové), jakož i povinnost žalované je evidovat a umožnit k nim přístup třetím osobám, byla vůbec zákonem stanovena a měla působit zásah do jeho práva od září [rok] do listopadu [rok]. Pokud jde o samotnou zákonnou povinnost funkcionáře oznámit zákonem požadované údaje i povinnost žalované tyto evidovat a umožnit třetím osobám k nim přístup, nebyla ani po přezkumu ústavním soudem dotčena. V tomto směru tedy zákon prošel testem ústavnosti. V této souvislosti je namístě uvést, že ústavní soud posuzuje zákon i z hlediska Čl. 10 ústavy, tedy i z hlediska souladu s mezinárodními smlouvami, jimiž je ČR vázána, přičemž ačkoli zde zákon zasahuje do jednoho ze základních lidských práv a svobod (Čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), neshledal, že by tyto povinnosti byly v rozporu s mezinárodními úmluvami, jichž se žalobce v rámci odvolání dovolával. V tomto směru tedy nutno poukázat na to že samo přijetí zákona Parlamentem České republiky nespadá pod úpravu zákona č. 82/98 Sb. a z tohoto titulu ve spojení s tvrzenou neústavností zákona nelze podle uvedeného zákona požadovat náhradu škody či újmy. Tím obecně není dotčeno právo dotčených subjektů na takovou náhradu v případě škody vzniklé dodržením povinností uložených zákonem, který byl posléze shledán protiústavním. 10. V daném případě tedy lze tvrzenou újmu žalobce shledávat toliko v tom, že v daném období byl přístup k evidovaným údajům umožněn komukoli bez podání žádosti a identifikace své osoby. Soud I. stupně se proto správně zabýval především nárokem žalobce v tomto směru, neboť (protiústavní) umožnění přístupu k údajům by již spadalo pod pojem nesprávného úředního postupu ve smyslu uvedeného zákona. 11. V této souvislosti ovšem (bez zřetele k rozhodujícím závěrům ohledně důvodnosti nároku) je vhodné uvést, že tvrzená újma žalobce na právu informačního sebeurčení spočívá v převážné míře již v tom, že vůbec byl povinen údaje poskytovat a třetí osoby k nim měly přístup, což však se ani po nálezu ústavního soudu nezměnilo a samotná tato povinnost je ústavně konformní. 12. Žalobce by tak mohl být co do základu nároku (v rozsahu výše zmíněném) úspěšný jen v případě, že by bylo možno dovodit, že postup žalované v období před vydáním nálezu sp.