55 CO 387/2021-303 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na zrušení, případně omezení na dobu 10 let do [datum], věcného břemene bezplatného užívání nebytových prostor [číslo] o velikosti 116,27 m² v prvním nadzemním podlaží, [číslo] o velikosti 108,60 m² v prvním nadzemním podlaží, [číslo] o velikosti 29,92 m² v prvním podzemním podlaží, [číslo] o velikosti 28,64 m podlažních v prvním podzemním podlaží, vše nacházející se v budově [adresa], která je součástí pozemku parc. [číslo] v katastrálním území [část obce], zapsané v katastru nemovitostí pod sp. zn. V [číslo] a V [číslo] 2014 [číslo] na základě smlouvy kupní, o zřízení věcného břemene ze dne [datum] s právními účinky vkladu ke dni [datum]. Žalobcům uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení [částka]. 2. Podle odůvodnění mezi týmiž účastníky již bylo pravomocně rozhodnuto mezitímním rozsudkem tak, že bylo postaveno najisto, že věcné břemeno bylo zřízeno platně. 3. Žalobou uplatněný nárok soud posuzoval dle § 1299 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb. Tvrzené skutkové okolnosti, bez ohledu na to, v jakém rozsahu byly prokázány, nezakládají předpoklad pro zrušení věcného břemene. Neshody o správnosti vyúčtování samy o sobě vůbec nejsou změnou, natož změnou trvalou, a ani budování ordinace v přízemí domu nijak nemění poměry mezi stranami. Pokud dle tvrzení žalobců došlo ke stavebnímu zásahu do části domu, ke kterému žalovaná nemá právo, nejde o trvalou změnu, ale o odstranitelný zásah. Nebyla tedy splněna ani podmínka trvalé změny ani podmínka vyvolání hrubého nepoměru mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby. Z toho důvodu soud žalobu zamítl. 4. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. podle procesního úspěchu žalované ve věci. 5. Proti rozsudku podali žalobci včas odvolání. Uvedli v něm, že určení neplatnosti zřízení věcného břemene bylo zamítavě již pravomocně rozhodnuto mezitímním rozsudkem, napadeným rozsudkem pak byly zamítnuty dva eventuální petity, když rozhodnutí soudu je založeno pouze na citaci ustanovení § 1299 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., a konstatování, že neshody o správnosti vyúčtování a ani budování ordinace v přízemí domu nejsou změnou, natož změnou trvalou...„ nijak nemění poměry mezi stranami“. Soud se nevypořádal žádným způsobem s jednotlivými tvrzeními žalobce a důkazy k nim navrženými. Žalobci citovali § 1299 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., spolu s příkladem zřízení věcného břemene na sousedním pozemku pro účely cesty. V daném případě bylo možné zajistit užití prostor zatížených věcným břemenem vymezením jednotek (prohlášením vlastníka), na což žalobce poukázal zejména v rámci prvního eventuálního petitu. Žalobci jsou přesvědčeni, že zřízení/zatížení věcným břemenem nebylo na místě. Od počátku nebyl dán důvod ke zřízení věcného břemene (služebnosti), neboť bylo možné zajistit„ užívání“ prostor žalovanou, aniž by bylo omezeno vlastnické právo jakékoliv třetí osoby. V dané věci jde o střet dvou zcela rovnocenných základních principů„ pacta sunt servanda“ a„ smluvní volnosti“. Smluvní volnost žalobce byla již na samém počátku značně omezena, neboť žalobou napadená smlouva byla smlouvou adhezní/fixní. Byla postavena dle zásady postupu prodeje bytových domů ve vlastnictví obce, tj. Hlavního města Prahy, svěřených do správy Městské části [obec a číslo], s tím, že tyto jsou i pro kupujícího závazné. [obec] také obsahovaly závazek k věcnému břemeni. Žalobci sice nesouhlasili s věcným břemenem, ale jakékoliv diskuse na toto téma byly ze strany žalované odmítnuty, zcela dle zásad ber nebo nech být, stejně tak jako i otázka kupní ceny. Smluvní volnost byla u žalobce od samého počátku omezena výhradně na možnost přijmout smlouvu jako celek nebo ji jako celek odmítnout. Soud v uvedené věci vyzdvihl jeden z principů, a to„ pacta sunt servanda“, aniž by řádně vyhodnotil jednotlivá tvrzení a důkazy ohledně omezení smluvní volnosti na straně žalobce. Zcela identicky postupoval soud i v otázce možnosti následného zrušení věcného břemene. Pouze konstatoval smlouvou zřízené věcné břemeno a důkazy, které žalobce jako důvod pro zrušení či časovému omezení předkládal, zcela bagatelizoval, aniž by jednotlivá tvrzení a důkazy k nim předložené vyhodnocoval v jednotlivostech i v souvislosti celého případu. K této věci je zásadní jakákoliv změna na objektu zatíženém služebností, rovněž, ale i chování subjektu oprávněného ze služebnosti, tj. chování žalované. Žalovaná ve vztahu k žalobci své postavení„ oprávněného“ z věcného břemena naprosto zneužívá. Ačkoliv je výlučným příjemcem veškerých příjmů z užívání nebytových prostor (čl. 12 smlouvy), nepodílí se žádným způsobem dobrovolně na úhradě plateb z užíváním nebytových prostor spojených. K úhradě svého podílu na zachování a oprav nemovitostí se přitom smluvně zavázala stejně tak jako na vlastní režii nebytových prostor. Žalované jsou ze strany žalobce dodávány služby dvojího typu, a to média/služby nebytových prostor přímo konzumovaných a využívaných, dále náklady na zachování a opravy nebytových prostor, kdy dle smlouvy„ je oprávněný povinen nést přiměřené náklady na zachování a opravy shora specifikovaných nebytových prostor“. Placení záloh, které je u vlastníků jednotek v domě standardní, je žalovanou odmítáno bez uzavření tzv. zúčtovací dohody. Připomínky žalobce k dohodě zůstávají ze strany žalované bez jakékoliv odezvy, přitom uvedená smlouva je opět koncipována jako fixní, je tedy popírána rovnost smluvních stran. Žalobce je soukromoprávní korporací, nedisponuje žádnou úřední mocí, autoritou, která by mu dávala možnost pod hrozbou pořádkové sankce donutit ke komunikaci se žalobcem. V tomto odkázal na komunikaci z roku 2015 a roku 2016. Tento stav je od okamžiku faktického převzetí nemovitosti žalobcem v květnu 2014 dosud, jde zcela jednoznačně o trvalou změnu, vzniklou po zřízení věcného břemene, a tento stav vyvolává hrubý nepoměr, neboť dochází k evidentnímu zneužití institutu věcného břemene k tíži povinného, tj. žalobce ve prospěch žalované. Žalobce byl v dobré víře, že žalovaná své smluvní deklarace dodrží. Kromě citované platební povinnosti žalované byl z její strany i hrubý stavební zásah do vlastní zatížené nemovitosti, který opět soud jen přešel tak, že šlo o odstranitelný zásah. Žalobce v tomto směru postrádá vyhodnocování jednotlivých důkazů v souvislosti celé kauzy, čímž došlo k hrubému porušení procesních pravidel, které má zásadní dopad i do hmotněprávního vyhodnocení celé věci. Soud se dále žádným konkrétním způsobem nevyjádřil k odůvodnění časového omezení věcného břemene na dobu 10 let, což žalobce navrhoval in eventum. Hodnota věcného břemene byla stanovena znaleckým posudkem [číslo] vypracovaným Ing. [jméno] [příjmení], jeho objednavatelem byla žalovaná. Tržní hodnota byla určena ve výši desetinásobku ročního užitku. Po uplynutí deseti let se stává disproporce mezi zatížením věcným břemenem a výhodou pro oprávněného již naprosto markantní a je v rozporu se základními principy právního státu. Dle žalobce byly naplněny všechny zákonné podmínky ke zrušení věcného břemene ve smyslu § 1299 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., či minimálně k jeho časovému omezení na dobu deset let. Navrhl změnu napadeného rozsudku tak, že se věcné břemeno zrušuje, in eventum se omezuje na dobu do [datum]. 6. Žalobce ad b) podal odvolání prakticky totožné obsahově s odvoláním žalobce ad a). 7. Žalovaná se odvolání nevyjádřila. 8. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení předcházejícího jeho vyhlášení (§ 205, § 205a, § 212 o. s. ř.), a odvolání neshledal důvodné. 9. Soud prvního stupně správně v řízení zjišťoval, zda jsou splněné podmínky § 1299 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., odůvodňující zrušení věcného břemene. Podmínkami tohoto ustanovení je, že po zřízení věcného břemene dojde k trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou oprávněné osoby ve vztahu k vlastníkovi, a to za přiměřenou náhradu. Žalobci tvrdili, že tato změna nastala tím, že dochází k neshodám při vyúčtovávání nákladů za služby a nákladů za opravu a údržbu věcí, tedy zatíženého domu. Dále tento nepoměr definovali tak, že žalovaná prováděla stavební úpravy v rozsahu překračující její oprávnění z věcného břemene. Závěr soudu, že neshody při vyúčtovávání finančních nákladů nejsou trvalou změnou, je správný. Nejedná se o nijak výjimečnou situaci, ať již v rámci např. spoluvlastnických vztahů či vztahů nájemních, a stejným způsobem lze hodnotit i případné problémy z téhož titulu vznikající mezi oprávněným z věcného břemene a vlastníkem. Odvolací argumentace žalobců je v podstatě obdobná jako proti mezitímnímu rozsudku, kterým soud řešil platnost zřízení věcného břemene. O tomto bylo rozhodnuto již pravomocně rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 8 C 1/2017-225, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 55 Co 238/2020-249. Dovolání žalobců bylo odmítnuto usnesením NS ČR ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 22 Cdo 549/2021- 265. 10. Argument