55 CO 391/2020-477 — Městský soud v Praze

1. Žalovaný podal včasné odvolání proti rozsudku, kterým soud I. stupně určil, že žalobce je dědicem po [jméno] [příjmení], zemřelém [datum]. Pokud jde o důvod vydědění dle § 1626 odst. 1 písm. a) o. z., ztotožnil se se závěrem soudu I. stupně, že zůstavitel byl ve stavu nouze vyžadujícím každodenní pomoc třetích osob. Soud však nesprávně dovodil, že tuto pomoc měl plně zajištěnou, že byl povinen žádat o pomoc, a to nejprve žalovaného a sousedy, přičemž žalovaný měl pomoc zajistit ve 100 % případů, zatímco žalobce nebyl povinen pomoc poskytnout, neboť bydlel v [obec]. Žalobce musel vědět, že zůstavitel je ve stavu nouze (resp. se to mohl dozvědět), že pomoc potřebuje, mohl ji poskytnout (např. jejím zajištěním), přičemž zůstavitel nebyl povinen o pomoc žádat. V tomto směru odkázal na stanovisko autorů J. Svobody a J. Kličky v publikaci„ Dědické právo v praxi“ vydaného C. H. Beck v r. 2014. Byla splněna i podmínka že zůstavitel neměl pomoc zajištěnu, jinak viz komentář občanského zákoníku nakladatelství C. H. Beck vydaného r. 2015, kde je definován i stav nouze. Potřeba každodenní pomoci zůstaviteli vyplynula z výpovědí svědků [příjmení]. [příjmení], T. [příjmení], T. Dohnala, J. [příjmení], R. [příjmení] a lékařské zprávy MUDr. V. [příjmení]. Trpěl též nouzí z důvodu psychického stavu po smrti své dcery, na kterou byl citově vázán. Žalobce jej ani neinformoval o pohřbu jmenované, projevil toliko zájem o její vkladní knížku. Ze svědeckých výpovědí také vyplynulo, že pomoc zůstaviteli byla zajištěna (žalovaným a jeho rodinou) jen v částečném rozsahu (cca 60%). 2. I důvod vydědění dle § [číslo] odst. 1 písm. d) byl naplněn. To plyne z toho, že se zadlužoval bez reálné možnosti dluhy splácet. Přes závěry dovolacího soudu v této věci má rovněž za to, že byl naplněn důvod vydědění dle písm. b) citovaného ustanovení, tedy neprojevování zájmu o zůstavitele. Jelikož má být vycházeno z premisy existence důvodů vydědění, bylo tvrzení a prokázání opaku na žalobci. Nesprávně bylo rozhodnuto o nákladech řízení, když soud nezohlednil úspěch žalovaného s prvním odvoláním i s dovoláním. Žádal proto rozsudek zrušit nebo změnit a žalobu zamítnout a přiznat mu náhradu nákladů řízení. 3. Žalobce podal odvolání do výroku o nákladech řízení. Namítal, že soud I. stupně měl při určení odměny advokáta vycházet z hodnoty předmětu řízení, která činí minimálně 8 milionů Kč. Bylo možno analogicky vyjít z případů určení vlastnického práva, kde hodnota samotného práva je penězi neocenitelná, ale soudní praxe vychází z hodnoty věci. Aplikace § 9 tarifu je možná jen v případě, že předmět řízení je penězi neocenitelný. To bylo v daném případě možné z hodnoty nemovitostí, jichž se dědění týká. Mělo být tedy vycházeno z obvyklé ceny zůstavitelova majetku odpovídající výši dědického podílu účastníka. Takový názor je i v komentáři k zákonu o advokacii J. [příjmení] a dalších vydaného C. H. Beck r. 2012. Podle protokolu notářky připadají v úvahu jako dědici ze zákona žalobce (čtvrtinou) a žalovaný (polovinou) a předběžný soupis zůstavitelova majetku po odečtení dluhů a nákladů pohřbu činí min. [částka]. Soudu nic nebrání tuto výši svou úvahou korigovat. Pak by odměna za 15 úkonů právní služby měla činit [částka]. Navrhl proto rozsudek v tomto směru změnit. 4. K odvolání žalovaného se žalobce vyjádřil tak, že zůstavitel nebyl ve stavu nouze, neboť potřebná péče byla zjištěna žalovaným a jeho rodinou a pokud by byla třeba ještě péče další, jistě by se žalovaný obrátil na žalobce či kontaktoval pečovatelskou službu. I soud dovodil, že o zůstavitele bylo postaráno. Žalobce neměl reálnou možnost dovědět se o tvrzené nouzi zůstavitele, protože s ním zůstavitel odmítl komunikovat a jeho návštěvy si nepřál. Proto mu nemohl poskytnout ani útěchu. O péči rodiny žalovaného byl informován. Kromě toho bydlel několik hodin jízdy daleko. Soud se zabýval i dalšími důvody pro vydědění a i s nimi se řádně vypořádal. Pouhá existence úpadku žalobce nesvědčí o jeho nezřízeném životě. Navrhl rozsudek ve výroku o věci samé potvrdit. 5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek dle §§ 212, 212a odst. 1, 5 o. s. ř. přičemž byl vázán názorem dovolacího soudu. 6. Ten jednak v dřívějším rozhodnutí (č. j. 24 Cdo 1777/2019-279 z 27. 9. 2019) uvedl, že je třeba přihlédnout i k dalším zákonným důvodům vydědění neuvedeným v listině o vydědění, které tvrdil žalovaný, tedy neposkytnutí potřebné pomoci v nouzi či vedení nezřízeného života žalobcem. Dále pak v rozhodnutí č. j. 24 Cdo 2440/2021-457 z [datum rozhodnutí] k důvodu vydědění dle § 1646 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku (který shledal odvolací soud), uvedl, že zůstavitel byl nepochybně v tíživé životní situaci odpovídající pojmu„ nouze“, avšak další podmínky naplnění důvodu vydědění nebyly splněny. [příjmení] o základní životní potřeby zůstavitele byla zajištěna jinak (péčí žalovaného), nebylo zjištěno, že by zůstavitel trpěl nedostatkem péče a nelze dospět ani k tomu, že by žalobce měl reálnou možnost potřebnou pomoc osobně poskytnout. Zůstavitel pomoc žalobce objektivně nepotřeboval, nikdy o ni nežádal, s žalobcem nebyli v kontaktu, k čemuž zůstavitel významně přispěl. Ani námitku, že chování žalobce bylo v rozporu s dobrými mravy, dovolací soud neshledal opodstatněnou. 7. Soud I. stupně provedl dokazování v souladu s návrhy stran, přičemž rozsah tohoto dokazování považuje odvolací soud za dostačující pro náležité právní posouzení věci. Odůvodnil, proč neprovedl další navrhované důkazy a odvolací soud s ohledem na dále uvedené právní závěry toto zdůvodnění akceptuje. Z provedených důkazů také učinil odpovídající skutková zjištění, která také v rozsudku uvedl. Není přitom pravdivé tvrzení odvolatele, že by soud dovodil, že zůstavitel potřeboval každodenní péči. 8. Z takto zjištěného skutkového stavu vychází také soud odvolací neshledav, že by tu bylo potřeba opakovat některý z důkazů či dokazování doplňovat, neboť závěry dovolacího soudu jsou jednoznačné. 9. K důvodnosti vydědění dle § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák., tedy pro trvalé neprojevování opravdového zájmu potomka o zůstavitele, se již odvolací soud vyslovil v předchozím rozsudku tak, že tento důvod dán nebyl. Tento závěr se opíral o zjištění, že žalobce se se zůstavitelem nestýkal s výjimkou uvedeného ojedinělého setkání (v r. 2009 za účelem vyzvednutí vkladní knížky) od r. 2007. K tomu je namístě doplnit, že žalobcem nebyl tvrzen ani žádný zájem o zůstavitele v uvedeném období. Zároveň nebylo zjištěno, že by zůstavitel následně projevil ve vztahu k žalobci zájem o další setkání či komunikaci, jak správně soud I. stupně uvedl. Odvolací soud při této„ nulové variantě“ dovodil na základě judikatury, že„ obdobnými skutkovými situacemi se opakovaně zabývala judikatura Nejvyššího soudu ČR, která setrvává na závěru, že vydědění (z uvedeného důvodu) přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o vztah s potomkem měl zájem a nezájem potomka se jej osobně citově dotýká a stav mu vadí (např. rozhodnutí publikované pod R 23/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo R 23/97 tamtéž), nikoli tam, kde zůstavitel neměl o kontakt s potomkem zájem.“ Tento závěr byl akceptován i dovolacím soudem v této věci a odvolací soud proto nemá důvod se od něj odchýlit. 10. Vzhledem k závěru dovolacího soudu, že jelikož se při dědění použije právo platné v den smrti zůstavitele, prokazuje se též důvod vydědění až ke dni smrti zůstavitele. To znamená, že by mělo jít o zákonný důvod vydědění podle § 1646 odst. 1 písm. b) o. z., tedy neprojevování opravdového zájmu o zůstavitele, jaký by projevovat měl. Nevyžaduje se tedy již nezájem„ trvalý“. Jinak lze uvést, že doplňující formulace zájmu potomka„ jaký by projevovat měl“ může podporovat judikatorní tezi, že nemá-li zájem o potomka zůstavitel, nemusí jej mít ani potomek, aniž by to zakládalo důvod k jeho vydědění. Nepochybně však bude vždy záviset na konkrétních okolnostech toho kterého případu (včetně např. společenských, kulturních a dalších zvyklostí té které rodiny). V daném případě tedy odvolací soud opětovně uvádí, že splnění důvodu k vydědění žalovaného dle § 1646 odst. 1 písm. b) o. z. neshledal. 11. Pokud jde o důvod vydědění dle § 1646 odst. 1 písm. a) o. z., je odvolací soud vázán názorem dovolacího soudu, což platí též o námitce, že chování žalobce bylo v rozporu s dobrými mravy. 12. Odvolací soud neshledal naplněným ani poslední tvrzený důvod vydědění dle § 1646 odst. 1 písm. d) o. z., tedy že žalobce trvale vede nezřízený život. Zabýval se jím, a to správně již soud I. stupně, který vyšel ze zjištění, že insolvence žalobce vznikla převážně z důvodu nesplácených úvěrů. Nebylo přitom tvrzeno, že by tyto úvěry či dluhy žalobce vznikly z důvodů podřaditelných pod pojem„ nezřízeného života“ (např. z důvodu herních automatů), jak soud I. stupně správně uvedl. Odvolací soud se také plně ztotožňuje se závěrem, že pouhá insolvence nesvědčí o nezřízeném životě. Příčin insolvence může být celá řada od podnikatelských rizik, nesprávného hospodaření, nedostatečné fina