55 CO 59/2022-189 — Městský soud v Praze

1. Žalobce i žalovaná podali včasná odvolání proti rozsudku, jímž soud I. stupně zamítl žalobu ohledně [částka] s 10% úrokem z prodlení od [datum] (výrok I.), uložil žalované zaplatit žalobci 10% úrok z prodlení z částky [částka] od [datum] do [datum] (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení. 2. Žalobce podal odvolání do zamítavého výroku. Namítal, že soud věc nesprávně právně posoudil. Poukazoval na to, že ve srovnávaném případě byla základní výška zadostiučinění za trestní stíhání [částka] za každý měsíc stíhání navýšena na trojnásobek, přičemž poškozený byl stíhán za stejný delikt, jako žalobce (ve čtvrtém odstavci), šlo o policistu a stíhání trvalo jen 14 měsíců. I u žalobce měla být základní výše zadostiučinění trojnásobně zvýšena, když navíc byl zajištěn dům žalobce a mělo být zohledněno, že byl nezákonně stíhán dvakrát. Hrozil mu trest [číslo] let, nakonec byl odsouzen k trestu odnětí svobody na rok s podmíněným odkladem na 2 roky. Navrhl žalobě plně vyhovět. 3. Žalovaná podala odvolání do vyhovujícího výroku v části stanovící úrok z prodlení. V době uplynutí šestiměsíční lhůty k projednání žádosti činila výše zákonného úroku z prodlení 8,25% ročně. Žalobci též neměla být přiznána odměna za písemný závěrečný návrh, neboť nejde o podání týkající se věci samé. V tomto poukázala na usnesení Vrchního soudu v Praze (podle značek v trestních odvolacích věcech) a usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 534/99. 4. Žalobce se ztotožnil s odvoláním žalované stran sazby úroku z prodlení. Pokud jde o náklady řízení, sepsání závěrečného návrhu bylo úkonem, který soud sám navrhl v situaci, kdy se nepředpokládalo přednášení závěrečné řeči. Šlo tedy o úkon účelný. 5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek dle §§ 212, 212a odst. 1, 5 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníků dle § 214 odst. 3 o. s. ř. a shledal důvodným odvolání žalované. 6. Rozhodné skutečnosti soud I. stupně na základě provedeného dokazování zjistil správně a v dostatečném rozsahu i hloubce. V tomto směru ostatně účastníci neměli výhrad. Proto z nich vychází i soud odvolací. 7. Soud I. stupně správně uvádí, že v případě zadostiučinění nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání (nezákonné rozhodnutí o jeho zahájení) by se výše přiznaného zadostiučinění neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností daného případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. V tomto směru také uvedl konkrétní rozhodnutí, s nimiž srovnával újmu a výši zadostiučinění. Vymezil přitom také kritéria významná jak pro posouzení intenzity újmy žalobce, tak pro srovnání s jinými vhodnými případy. 8. Co se týče srovnání s případem téhož soudu pod sp. zn. 14 C 217/2017, na který odkazuje též žalobce, konstatuje odvolací soud, že tento se hodí ke srovnání, jen pokud jde o celkovou výši zadostiučinění, když šlo o stíhání za skutek s téměř totožnou právní kvalifikací, s nižní hrozbou trestu než pro žalobce, s významnějšími dopady do rodinného i profesního postavení a srovnatelnou délkou stíhání. Ve srovnávaném případě ovšem bylo použito nesprávné metody výpočtu výše zadostiučinění v podobě násobení soudem stanovené výše měsíčního zadostiučinění délkou trvání trestního řízení. 9. Takový postup ovšem shledal Nejvyšší soud ČR již v minulosti nepřípustným, protože zde nejde o újmu za nepřiměřenou délku řízení, ale za samotné stíhání. Újma se tedy odvíjí od zhodnocení kritérií ovlivňujících míru nepříznivého následku na život poškozeného a srovnání s obdobnými případy. Délka řízení zde je pouze jedním z případných kritérií pro výši újmy. 10. Nesprávnost uvedené metody lze demonstrovat např. na situaci, kdy jeden poškozený je nezákonné stíhán pro vcelku banální trestný čin s nepříliš významným dopadem do osobní sféry, avšak stíhání trvalo značně dlouhou dobu, s případem, kdy jiný poškozený byl nezákonně stíhán pro závažný trestný čin s hrozbou vysokého trestu a intenzivními dopady do osobní sféry, kde však stíhání trvalo krátce. Při metodě násobení měsíční paušální částky by pak poškozený s menšími důsledky obdržel patrně podstatně vyšší zadostiučinění, než poškozený s následky významnějšími, a to jen proto, že jedno stíhání bylo podstatně delší. Zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, coby nesprávný úřední postup, však může být samostatným nárokem a odškodňuje se zvlášť. 11. V tomto směru tedy odvolací neakceptuje ani argumentaci odvolatele, pokud stojí na srovnávání s uvedeným případem. Stejně tak souhlasí se soudem I. stupně v tom, že ke srovnání se nehodí případ projednaný u Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 30 Cdo 743/2017 z důvodů v rozsudku uvedených či případ vedený u zdejšího soudu pod sp. zn. 13 Co 276/2017. 12. Při srovnání následků nezákonného trestního stíhání a přiznaného zadostiučinění s vhodnými případy je vhodné ke srovnání využít zejména případy stíhání pro trestný čin obdobné nebo stejné povahy. To proto, že odezva společnosti i okolí obviněného, včetně pohledu na jeho čest a pověst, se totiž bude zpravidla lišit podle toho, do jaké míry je ten který trestný čin obecně považován za zavrženíhodný. Za velmi zavrženíhodné jsou považovány zejména některé trestné činy proti rodině a dětem, proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, proti životu a zdraví, posléze pak proti svobodě či majetku. 13. Kromě případu zmíněného soudem I. stupně (14 C 217/2017) v němž lze též poukázat na to, že poškozenému se dostalo zadostiučinění ve výši [částka] (byť na základě nesprávné metody) a na to, že v něm byly shledány významnější zásahy do života poškozeného, než v tomto případě, shledal odvolací soud jako případ vhodný ke srovnání zejména případ vedený u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 129/2017. V něm bylo přiznáno zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání ve výši [částka], poškozený byl stíhán pro majetkový trestný čin (zpronevěry dle § 206 odst. 1 písm. a/, odst. 5 písm. a/ tr. z.) s hrozbou trestu odnětí svobody až na 10 let, stíhání trvalo cca 2 roky s významnými dopady do rodinného života, a dále do profesní stránky, neboť souviselo s výkonem povolání poškozeného, a dále se zásahy do společenských vztahů a psychickými problémy. 14. Uvedený případ se na jedné straně vyznačuje intenzivnějšími a četnějšími zásahy do života poškozeného, shoduje se typově s výší hrozícího trestu, s délkou stíhání i s tím, že stíhání souviselo s výkonem povolání a mělo na něj dopady, na druhé straně pro žalobce v této věci došlo k intenzivnějšímu zásahu tím, že byl v prvním stupni dokonce uznání vinným potrestán a měl zajištěn majetek. 15. Dále jde o případ vedený u téhož soudu pod sp. zn. 15C 202/2015, stíhání pro tr. čin úvěrového podvodu dle § 211 odst. 1, 4 tr. z. s hrozbou trestu odnětí svobody 1-5 let, trvání stíhání do 2 let, zásahy do profesního i rodinného života a psychiky poškozeného, přičemž věc stíhání skončilo až v odvolacím řízení, přiznáno zadostiučinění [částka]. 16. A konečně o případ vedený u téhož soudu pod sp. zn. 31C 617/2014, stíhání pro tr. čin podvodu dle § 209 odst. 1, 4 tr. z. s hrozbou trestu odnětí svobody 2-8 let, trvání stíhání cca 2,5 roku, zásahy do profesního života, psychiky poškozeného, poškození pověsti, řízení v jednom stupni, přiznáno zadostiučinění [částka]. 17. V souhrnu jde o nalezené případy nejblíže podobné případu žalobce, zejména typem trestného činu, délkou stíhání, výší možného trestu odnětí svobody a v zásadě i typem, rozsahem či intenzitou následků, které se sice v různých případech zčásti liší jak od sebe, tak od případu žalobcova, nicméně z hlediska jejich intenzity a nemajetkové újmy je lze považovat za obdobné jako případ žalobce. 18. Ve všech případech bylo poskytnuto zadostiučinění v penězích v rozmezí [číslo] tisíc Kč, převážně v rozsahu [číslo] tisíc Kč. Zde soud I. stupně akceptoval částku přiznanou žalovanou, tedy [částka], zabýval se rozhodnými kritérii posouzení rozsahu a intenzity újmy včetně srovnání s některými jinými případy i případem, na který poukazoval žalobce a jeho závěry ohledně výše zadostiučinění považuje odvolací soud za správné. 19. Důvodným je odvolání žalované co do sazby úroku z prodlení, což akceptuje i žalobce. 20. Správně soud I. stupně rozhodl též o nákladech řízení. Písemný závěrečný návrh je podáním ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/96 Sb. a pokud si jej v podstatě soud I. stupně vyžádal, jde o úkon účelný. Proto za něj odměna advokáta náleží. Rozhodnutí, na která odkazuje odvolatelka, byla vydána v trestních věcech, nikoli ve sporu občanskoprávním, usnesení ústavního soudu pak nic do věci nepřináší, neboť odmítlo stížnost pro nedostatek ústavního přesahu. 21. Vzhledem ke změně rozsudku však odvolací soud rozhodoval o nákladech řízení před soudy obou stupňů, přičemž vyšel z toho, že žalobci by náležela náhrada nákladů v řízení prvostupňovém ve stejné výši, jak určil soud I. stupně, v řízení odvolacím však nebyl úspěšný a měl hradit náklady žalované – [částka] za odvolání. Rozdíl tak činí [částka].