55 Co 249/2025-96 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 435 587 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % od 23.10.2024 do zaplacení (výrok I.) a povinnost zaplatit žalobkyni k rukám její právní zástupkyně náklady řízení 72 284,90 Kč (výrok II).2. Žalobkyně se domáhala žalované částky jako náhrady za bezdůvodné obohacení, kterého se dostalo žalované na úkor žalobkyně v období od 23. 10. 2021 do 23. 10. 2024 s tím, že užívá bez právního důvodu pozemek parc. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, (dále také jen „pozemek“), který je vlastnictví , právnická osoba, a práva a povinnosti jeho vlastníka vykonává žalobkyně, na němž je umístěna stavba žalovaného č. p. , hodnota, v k. ú. , adresa, , zapsáno na LV č. , hodnota, pro k. ú. , adresa, , obec , adresa, u , Orgán veřejné moci, (dále také jen „budova“ nebo také „garáž“). O této skutečnosti mezi účastníky nebylo sporu. Historicky pak již byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni bezdůvodné obohacení za užívání pozemku bez právního důvodu na podkladě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 12. 2017, č. j. 34 C 35/2017–177 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2018, č. j. 70 Co 110/2018–209 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, č. j. 28 Cdo 3847/2018–251, kterým bylo dovolání žalované odmítnuto.3. Žalovaná založila svou obranu na tvrzení, že předmětný pozemek užívala 15 let v domnění, že jí patří, když budovu zakoupila na základě kupní smlouvy ze dne , datum, , nicméně ani poté, co bylo postaveno najisto, že jí pozemek nepatří, s žalobou nesouhlasí. Žalovaná poukázala na to, že pochozí střechu garáží (budovy) užívají občané , adresa, jako cestu, tedy jako veřejnou komunikaci, zejména za účelem přístupu k přilehlému multifunkčnímu hřišti, které bylo nedaleko v roce 2020 otevřeno. Žalovaná nabídla budovu žalobkyni k prodeji, rovněž tak navrhla společný prodej předmětného pozemku i budovy třetí osobě, avšak žalobkyně takovéto nabídky vždy odmítla. Žalovaná proto považuje jednání žalobkyně ze jednání v rozporu s dobrými mravy.4. Soud prvního stupně žalobě na podkladě provedeného dokazování, vyhověl s tím, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že stavba náležející žalované je postavena na pozemku ve vlastnictví Hlavního města Prahy spravovaném žalobkyní a takto byl pozemek žalovanou užíván i v rozhodném období. Námitky žalované stran užívání pochozí střechy budovy veřejností byly vyřešeny již ve shora uvedeném řízení týkající se vydání bezdůvodného obohacení za předcházející období, a to tak, že pochozí střecha garáží není pozemní účelovou komunikací ve smyslu zákona o pozemních komunikacích, a i kdyby tomu tak bylo, nešlo by o samostatnou stavbu v právním slova smyslu, kdy vlastníkem účelové komunikace by byla i nadále žalovaná. Věc posoudil po právní stránce s odkazem na § 2991 odst. 1, 3 zák. č. 89/2012j Sb., občanský zákoník (dále také jen „o.z.“). Výši bezdůvodného obohacení stanovil podle znaleckého posudku předloženém žalobkyní, jehož správnost nebyla v řízení zpochybněna. Příslušenství z dlužné částky přiznal žalobkyni podle § 1968 o. z. a § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroku z prodlení5. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a procesně úspěšné žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení spočívající v zaplaceném soudního poplatku 21 779,50 Kč a nákladů právního zastoupení za 4 úkony právní služby á 10 060 Kč s přináležející náhradou hotových výdajů 2x 300 Kč a 2x 450 Kč a 21 % DPH, celkem 72 284,90 Kč.6. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné a přípustné odvolání do obou výroků, jímž brojila proti meritornímu rozhodnutí i proti výroku o nákladech řízení. K věci samé poukázala na skutečnosti mezi účastníky nesporné, vyjádřila však přesvědčení, že z provedeného dokazování vyplývá, že na střeše objektu (garáží) žalované se nachází pozemní účelová komunikace. Namítala, že je v podstatě rukojmím žalobkyně, neboť žádný z případných investorů nebyl ochoten objekt zakoupit bez toho, aniž by současně byl zakoupen pozemek, který spravuje žalobkyně a tato se společnému prodeji brání. Žalovaná žalobkyni opětovně po vydání napadeného rozsudku kontaktovala, avšak bezúspěšně. Taktéž nedopadla zdárně ani jednání účastníků ohledně koupi pozemku žalovanou. Žalobkyně od roku 2018 až do roku 2021 po žalované žádné úhrady nepožadovala (tyto by stejně podléhaly promlčení) a nyní tento svůj nárok uplatňuje jako odvetu v návaznosti na to, že žalovaná odmítla podepsat kupní smlouvu k pozemku žalobkyně za podmínek stanovených výhradně žalobkyní. Žalovaná již v rámci řízení před soudem prvního stupně napadala znalecký posudek předložený žalobkyní, který byl vyhotoven na základě srovnávací metody, ovšem znalec použil nemovitosti, které nejsou ani obdobné s nemovitostmi žalované ani žalobkyně, neboť jejich využitelnost, a tudíž také jejich hodnotu nesnižuje veřejná cesta na střeše. Žalovaná tak trvá na tom, že cesta, která vede přes její střechu je veřejnou komunikací, neboť je zjevně využívána širokou veřejností (skutečnost, že k blízkému multifukčnímu hřišti , adresa, vede i jiná cesta je irelevantní, neboť to nemění nic na faktu, že veřejností je cesta přes střechu budovy využívána). Ve znaleckém posudku také není zmínka o tom, jak stanovenou cenu ovlivňuje právě skutečnost, že na střeše budovy je veřejně užívaná komunikace, proto cena za užívání pozemku ve správně žalobkyně nebyla znaleckým posudkem stanovena správně. Naposledy žalovaná zmínila, že soud prvního stupně nesprávně rozhodl o nákladech řízení, neboť žalobkyně disponuje dostatečným aparátem s právním vzděláním bez nutnosti využít služeb advokátní kanceláře. Náklady na zastoupení advokátem proto nebyly vynaloženy účelně. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.7. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání uvedla, že tvrzení žalované o veřejném charakteru střechy budovy nezpůsobuje snížení hodnoty předmětného pozemku či budovy. Metodiku ve znaleckém posudku shledal soud prvního stupně jako relevantní a správnou. Stanovisko žalobkyně, že střecha není veřejnou komunikací vychází z platných znaleckých a evidenčních podkladů a je podpořena i závěry dřívějších soudních rozhodnutí. Pokud jde o žalovanou tvrzený rozpor s dobrými mravy, žalobkyně uplatnila svůj nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jak sama uznala za vhodné, bez ohledu na dřívější nevyužívání tohoto práva. Sdělení žalované o porušení dobrých mravů žalobkyně se tak nezakládá na žádném skutkovém zjištění a nemá oporu ani v relevantní judikatuře. Není pravdou, že žalobkyně nechtěla jednat s žalovanou, ať již stran uzavření nájemní či kupní smlouvy k pozemku, neboť opakovaně nabízela žalované dohody, na které tato nereagovala nebo je odmítla. Zastoupení právním zástupcem pak žalobkyně považuje za jednoznačně účelné, neboť jde o dlouhodobý spor (s ohledem i na předcházející řízení), ve kterém bylo třeba posoudit nejen bezdůvodné obohacení žalované, ale i skutečnost, zda střecha budovy je veřejnou pozemní komunikací či tvrzení o porušování dobrých mravů.8. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 o. s. ř., § 212a o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalované je částečně opodstatněné.9. Soud I. stupně rozhodl o věci na základě skutkového stavu, který podrobně popsal v odstavci 4 až 17 svého rozsudku a na které odvolací soud pro stručnost svého odůvodnění odkazuje. Tento považuje odvolací soud za správně zjištěný a úplný (tedy pro rozhodnutí o věci postačující) a věc posoudil správně i po stránce právní, citujíc odpovídající zákonná ustanovení. Mezi účastníky řízení nebylo sporné, že stavba, která je vlastnictvím žalované, se nachází na pozemku náležejícím vlastnicky Hlavnímu městu Praze, který spravuje žalobkyně, a že žalovaná v rozhodném (žalovaném) období užívala pozemek žalobkyně bez právního titulu, aniž by žalobkyni za jeho užívání něčeho hradila. Soud prvního stupně proto správně posoudil, že žalovaná užívá pozemek žalobkyně bez právního důvodu, tudíž nárok na úhradu částky odpovídající bezdůvodnému obohacení je opodstatněný.10. Skutečnost, že by snad pochozí střecha garáže (budovy) byla veřejnou komunikací, byla provedeným dokazováním vyloučena, když sice prvotně , Orgán veřejné moci, ve svém sdělení z , datum, vyjadřoval domněnku, že se jedná o komunikaci účelovou a veřejně přístupnou, avšak jen proto, že se nenachází v uzavřeném prostoru a přístup k ní není nijak omezen s odkazem na § 7 odst. 1 zák. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, avšak následně týmž orgánem v pozdějším sdělení bylo konstatováno že pochozí střechu nad objekty garážových stání nelze považovat za veřejnou komunikaci ve smyslu zák. č. 13/1997 Sb. s tím, že tamní speciální stavební úřad tyto pochozí střechy jako veřejné komunikace nepovoloval ani nekolaudoval.11. K problematice kvalifikace určitého prostoru jako účelové komunikace se opakovaně