55 Co 295/2025-177 — Městský soud v Praze

1. Žalovaný podal včasné odvolání proti rozsudku, kterým mu soud I. stupně uložil zaplatit žalobkyni 850.000 Kč s 15,705% úrokem z prodlení od 10.3.2024 do zaplacení a náklady řízení. Navrhl rozsudek změnit a žalobu zamítnout nebo zrušit a vrátit věc soudu I. stupně k dalšímu řízení.2. Namítal, že žalobkyně mu sice poskytla žalovanou částku, avšak jako dar, resp. bez očekávání protiplnění. Není správný závěr, že plnila na základě právního důvodu, který odpadl. Sama tvrzení o důvodu plnění žalobkyně měnila (předžalobní upomínky). Důvod, který uvedla v žalobě – společné bydlení s žalovaným a plnění za převod spoluvlastnického podílu je neurčité, přičemž oba tyto důvody nemohou obstát vedle sebe. Své tvrzení také neprokázala. Odůvodnění rozsudku je nepřesvědčivé, neboť soud neuvedl, z čeho existenci dohody dovozuje, jaký byl její obsah, kdy byla uzavřena a jakými důkazy je to prokázáno, resp. hodnotí důkazy tendenčně ve prospěch žalobkyně, jak podrobněji rozvedl.3. Podle judikátu Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 5089/2017 je povinnost vrátit bezdůvodné obohacení vyloučena při vědomém plnění bez právního důvodu (plnění s vědomím toho, že tu není povinnost plnit). Dále odkázal na judikát sp.zn. 28 Cdo/2018 podle něhož předání finanční hotovosti, aniž by přitom byl projeven úmysl požadovat toto plnění zpět, spolu s přijetím tohoto plnění má povahu darovací smlouvy. O takovou situaci šlo i v daném případě. Judikáty, na které odkazuje žalobkyně, stojí na situaci, kdy bylo tvrzeno a prokázáno uzavření předchozí dohody s konkrétním obsahem na jejímž základě došlo k plnění (s vidinou časově neomezeného společného soužití a bydlení).4. Žalobkyně navrhla rozsudek jako správný potvrdit. Po celou dobu řízení tvrdí, že finanční prostředky poskytla žalovanému s tím, že s ním bude v bytě bydlet, tedy v očekávání protiplnění. Toto také prokázala např. emailovou komunikací. Původní nesprávná právní kvalifikace nároku na tom nic nemění. Nejde tedy o případ, na který poukázal žalovaný. Tvrzení žalovaného, že jde o dar, není podloženo žádným důkazem a nedává žádný smysl. Na věc přiléhavě dopadá judikatura aplikovaná soudem I. stupně. Rozsudek není nepřezkoumatelný, soud I. stupně uvedl své skutkové i právní závěry a vypořádal se s argumentací žalovaného.5. Odvolací soud rozsudek přezkoumal podle §§ 212, 212a odst. 1, odst. 5 o. s. ř. přičemž zopakoval důkaz elektronickou komunikací účastníků (č.l. 18,19) podle § 213 odst. 3 o.s.ř., jelikož z ní soud I. stupně neučinil žádné skutkové zjištění. Poté shledal, že odvolání není důvodné.6. Z obsahu uvedené elektronické komunikace účastníků z období 1.-13.3. 2019 vyplývá, že žalovaný žalobkyni žádal o poskytnutí peněz (hovoří se o částce 200tisíc Kč) kvůli zajištění hypotéky na pořízení bytu, přičemž uvedl, že žalobkyni „do podílu vlastnictví dát nemůže kvůli zástavě, musí se to vyřešit jinak…“.7. Z obsahu spisu dále vyplývá, že účastníci spolu následně v předmětném bytě bydleli, měli děti a také to, že v odpovědi na předžalobní výzvu žalovaný uvedl, že platby poskytnuté žalobkyní „byly ujednány jako příspěvek na společné bydlení“, na němž se podílejí oba partneři.8. Žalobkyně v žalobě tvrdí, že žalovanou částku poskytla žalovanému pro zajištění úvěru na koupi bytu s tím, že spolu budou v bytě následně bydlet a že očekávala, že se stane spoluvlastnicí bytu (tvrzení o očekávání vzniku spoluvlastnictví není pro tuto věc podstatné). Soud I. stupně vzal tato tvrzení za prokázané.9. Odvolateli lze dát za pravdu v tom, že soud I. stupně svůj skutkový závěr podporující tvrzení žalobkyně o dohodě o budoucím společném bydlení v bytě neopřel o všechny explicitní důkazy. Tvrzení o poskytnutí peněz žalobkyní za účelem koupě bytu žalovaným (z úvěru) bylo nesporné. Stejně tak bylo prokázáno, že účastníci posléze v bytě společně také bydleli a měli děti. Závěr o tom, že tu byla dohoda účastníků o bydlení žalobkyně v bytě spolu s žalovaným bez časového omezení však lze dovodit nejen z těchto faktů, spolu s poskytnutím peněz právě na pořízení uvedeného bytu, ale také z elektronické komunikace účastníků, a nakonec i z vyjádření samotného žalovaného citovaného výše v němž se mluví o žalované částce jako o „příspěvku na společné bydlení“. V době poskytnutí peněz žalobkyní účastníci byt ještě neměli, tudíž je zřejmé, že šlo o příspěvek na pořízení tohoto bydlení (nikoli na náklady spojené s bydlením, protože ty tu v danou dobu ještě nebyly.)10. Závěry soudu I. stupně, že tu byl právní důvod poskytnutí peněz (budoucí společné bydlení), který následně odpadl (zánik společného bydlení) tedy přes jistou zkratku v odůvodnění plně odpovídají zjištěným skutečnostem. V této souvislosti je vhodné poukázat na okolnost, že v době poskytnutí peněz a uzavření dohody o společném bydlení byl mezi účastníky partnerský vztah v jehož rámci si strany obvykle důvěřují a nepotřebují cokoli (v zásadě v tu dobu samozřejmého) sepisovat. Stejně tak platí, že k uzavření takové dohody postačí jednání konkludentní. Za trvání vztahu a společného bydlení ostatně žalobkyně vrácení peněz nepožadovala, stejně tak žalovaný neměl výhrady vůči jejímu bydlení. Tvrzení žalovaného, že se mělo jednat o dar (ve smyslu uzavření darovaní smlouvy) nebylo ničím prokázáno a netvrdí se ani to, že by mezi účastníky bylo zvykem obdarovávat se statisícovými částkami. Nakonec sám toto modifikoval jako vědomé plnění nedluhu, na něž se podle judikatury toliko hledí jako na dar.11. Těmto závěrům také plně odpovídá právní posouzení věci včetně aplikované judikatury. Judikáty uvedené odvolatelem dopadají na jiný skutkový stav.12. Odvolací soud proto shledal rozsudek ve výroku o věci samé správným. Co se týče výroku nákladového, dospěl k závěru, že je namístě jej co do výše nákladů změnit, jelikož některé z úkonů právní služby nepovažuje za účelné, resp. správně zohledněné. V první řadě jde o „podání ve věci samé z 28.3.2024“. Soud I. stupně totiž přehlédl, že jde o žalobu a tu již zohlednil. Neúčelným se pak jeví podání z 12.2.2025. To učinila žalobkyně proto, že byla předtím poučena o koncentraci (aniž by byla soudem vyzvána k doplnění nějakých tvrzení či důkazů). Žalobkyně přitom měla veškerá svá relevantní tvrzení a důkazní návrhy učinit již v žalobě, popř. v reakci na obranu žalovaného (ať již v podání z 18.12.2024, nebo při jednání). Neúčelnou se pak jeví též porada 1.4.2025, neboť se týkala výlučně repliky žalovaného (jehož obrana v řízení se neměnila).13. Účelně vynaložené náklady žalobkyně tak tvoří odměna za 7 úkonů právní služby po 11.700,- Kč, 7 režijních paušálů§ (5x 300,- Kč, 2x450,-Kč) náklady spojené s cestou advokáta k soudu a zpět vyčíslené soudem I. stupně a 21 % DPH, což celkem činí 128.163,40 Kč.14. Odvolací soud proto rozsudek podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. co do výše nákladů změnil, jinak jej jako správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil.15. Jelikož měla žalobkyně ve věci samé plný úspěch i v odvolacím řízení, je žalovaný povinen zaplatit jí náklady v něm vzniklé. Ty sestávají z odměny za 2 úkony právní služby po 11.700,-Kč (vyjádření k odvolání, účast u jednání), 2 paušálních náhrad po 450,-Kč, výdajích spojených s cestou advokáta k soud a zpět autem 3.649,01 Kč a 21 % DPH.