13 Co 49/2026-84 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 280 715 Kč spolu s 15% úrokem z prodlení ročně od , datum, do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 44 700 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku a v téže lhůtě žalobkyni zaplatit k rukám jejího právního zástupce na náhradě nákladů řízení 73 447 Kč.2. Na základě nesporných tvrzení účastníků a skutečností zjištěných provedeným dokazováním vzal za prokázáno, že účastníci uzavřeli dne , datum, smlouvu o dílo, které bylo položkovým rozpočtem, k němuž žalobkyně téhož dne připojila svůj podpis, naceněno pevnou částkou 810 000 Kč a žalobkyně poukázala na bankovní účet žalovaného dne , datum, částku 460 000 Kč, dne , datum, částku 263 000 Kč a dne , datum, částku 42 900 Kč, tj. celkem 765 900 Kč. Následně žalovaný dopisem z , datum, , podepsaným , tituly před jménem, , jméno FO, , uvedeného dne od smlouvy o dílo odstoupil, což žalobkyně akceptovala, ovšem nesmířila se s nabízenou výší částky určené k vypořádání stávajícího bezdůvodného obohacení a proto zadala znalecký posudek, který ocenil výši provedených prací po odečtení nákladů na odstranění vad. Podle znaleckého posudku vypracovaného znalcem , tituly před jménem, , jméno FO, za souhrnnou cenu 44 770 Kč byly v předmětné bytové jednotce č. , hodnota, uskutečněny práce v hodnotě 439 730 Kč a náklady na odstranění vad představovaly 5 880 Kč.3. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu soud I. stupně považoval za rozhodný faktický stav vykonaných prací na místě v době odstoupení od smlouvy o dílo a dovodil, že v důsledku tohoto odstoupení dne , datum, došlo na obou stranách ke vzniku bezdůvodného obohacení, když žalobkyně byla obohacena o provedení části původně smluveného díla v její bytové jednotce č. , hodnota, a žalovaný byl obohacen o úhradu části smluvené odměny na postupně hrazených zálohách. Vycházeje z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp.zn. , spisová značka, , podle kterého nelze aplikovat § 2613 o. z. v případě nároků, které byly vzneseny až po zániku závazku (zde smlouvy o dílo) a na které je aplikovatelný postup pro vydání bezdůvodného obohacení v intencích § 2999 o. z., nijak neposuzoval, čí vinou došlo k zániku smlouvy o dílo a řešil pouze peněžitou náhradu odpovídající skutečnému majetkovému prospěchu objednatele díla, resp. o kolik více žalobkyně zaplatila oproti bezdůvodnému obohacení takto zjištěnému, když tento přesah je pak bezdůvodným obohacením žalovaného, protože částku obdržel bez adekvátního obohacení na straně žalobkyně. Ohledně hodnoty žalovaným provedených prací vyšel ze znaleckého posudku znalce , tituly před jménem, , jméno FO, a jeho výpovědi, když výhrady žalovaného k tomuto posudku neshledal důvodnými a uzavřel, že znalcem zjištěná hodnota provedených prací činila 433 850 Kč a poněvadž žalobkyně žalovanému převedla celkově 765 900 Kč, činí rozdíl 332 050 Kč, z níž žalobkyně požaduje 280 715 Kč, když započetla zbývajících 51 335 Kč na žalovaným jí přenechaný stavební materiál. S odkazem na § 2586 odst. 1, § 2001, § 2991 odst. 1 a § 2999 odst. 1,2 o. z. proto žalobě vyhověl včetně úroku z prodlení (§ 1970 o. z.) i částky 44 700 Kč představující náklad na vyhotovení znaleckého posudku. O nákladech řízení rozhodl podle úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).4. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas odvolání a poukázal na to, že při prvním jednání konaném , datum, byli účastníci soudem upozorněni, že akceptovala-li žalobkyně coby objednatelka odstoupení od smlouvy o dílo zhotovitelem z důvodu na její straně, potom se nároky vypořádávají podle § 2613 o. z., z čehož také žalovaný vycházel v době jednání o věci s žalobkyní po odročení jednání. Při jednání konaném , datum, byl však překvapivě konfrontován s diametrálně odlišným názorem soudu, který konstatoval existenci rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp.zn. , spisová značka, (ve věci rozhodované , Orgán veřejné moci, pod sp.zn. , spisová značka, ), v němž dovolací soud dospěl k závěru, že je třeba posoudit otázku vzniku a výše nároku žalobkyně podle právní úpravy bezdůvodného obohacení. Užití tohoto judikátu v posuzované věci však není na místě, neboť v řešené věci soud rozhodoval o jiném nároku, a to žalující objednatelky na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému zhotoviteli, který si vypořádání „již provedených prací“ žalobou nenárokoval. Nicméně z opatrnosti pro případ, že by odvolací soud uvažoval tak, že je nutno při vypořádání nároků žalujícího objednatele postupovat stejně jako naznačil zmíněný judikát Nejvyššího soudu ČR, pak je třeba zabývat se vůbec správností právního závětu dovolacího soudu, k čemuž je i odvolací soud oprávněn. Ačkoliv žalovaný nezpochybňuje roli Nejvyššího soudu ČR spočívající ve sjednocování judikatury, je skutečností, že judikatura není v ČR řazena mezi prameny práva a je tak jistě možné, aby se soud nižšího stupně odchýlil od judikatury soudů vyššího stupně. Navíc ani není možné považovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. , spisová značka, za ustálenou rozhodovací praxi, neboť se dovolací soud v jiných věcech k aplikovatelnosti § 2613 o. z. v intencích rozsudku sp.zn. , spisová značka, nevyjádřil. Výši zhotovitelova nároku podle § 2613 o. z. se v dané věci nalézací soud ani nepokusil zjistit a výši žalobkynina nároku odvodil pouze ze znaleckého posudku, který ocenil práce a vady, jež nebyli žalobkyní nijak v žalobě tvrzeny a specifikovány a připomněl, že nesprávnost posudku namítal i s ohledem na to, že byl vypracován, aniž by žalovaný byl přítomen místnímu šetření znalce. Závěrem proto navrhl, aby byl rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu dalšímu řízení.5. Žalobkyně ve svém písemném vyjádření uvedla, že rozsudek považuje za správný, spravedlivý a plně v souladu s právem a aktuální judikaturou, když jí soud I. stupně nárok přiznal a na daný případ aplikoval § 2999 odst. 1 o. z., vycházeje z rozsudků Nejvyššího soudu ČR sp.zn. , spisová značka, , , spisová značka, a právní literatury. Popsala okolnosti uzavření a ukončení smlouvy o dílo s tím, že provedení díla podle smlouvy neznemožnila a již z tohoto důvodu se nepoužije § 2613 o. z., jak navrhuje žalovaný. Dále uvedla, že autorem smlouvy o dílo a cenového návrhu je žalovaný, příp. nedostatky ve smlouvě a neúplnost původní cenové kalkulace že nelze klást k tíži jí, navíc v pozici spotřebitelky, která se svými připomínkami snažila obsah smlouvy o dílo před jejím podpisem co nejvíce vyjasnit. Pokud žalovaný i poté, co měl k dispozici architektonický návrh, jehož závaznost mu jasně komunikovala a její byt několikrát navštívil za účelem prohlídky a navýšil cenu díla na 810 000 Kč a stanovil ji jako paušální, mohla se žalobkyně spolehnout na to, že smlouva o dílo (uvedená cena) architektonický návrh plně reflektuje a její požadavky na jeho dodržení při provádění díla byly plně legitimní. Tyto požadavky tak nemohly provedení díla zmařit. I s ohledem na to, že žalovaný nevedl stavební deník, provedené dílo nijak nezaprotokoloval ani jí ho nepředal a nebyl schopen předložit řádné a přezkoumatelné vyúčtování, nechala žalobkyně na své náklady zajistit ocenění nezávislým znalcem, který ocenil obvyklou cenu na místě provedené práce. Zdůraznila, že doposud od žalovaného neobdržela žádné finanční plnění, a to ani ve výši, kterou sám v rámci svého pochybného vyúčtování při odstoupení od smlouvy o dílo nabízel. Navrhla, aby byl napadený rozsudek potvrzen.6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vyhlášení (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a odvolání neshledal důvodným.7. V souzené věci se žalobkyně žalobou došlou soudu , datum, domáhala po žalovaném zaplacení předmětné částky z titulu vzájemného vypořádání práv a povinností účastníků vzniklých odstoupením žalovaného od smlouvy o dílo uzavřené mezi nimi , datum, .8. Soud I. stupně vycházel z postačujících skutkových podkladů, správně zjistil skutkový stav věci, který nedoznal změn ani v odvolacím řízení a proto z něj vycházel i odvolací soud. Věc posoudil rovněž správně i po stránce právní a v souladu s judikaturou. Zásadní odvolací námitku žalovaného spočívající v tom, že daný případ je třeba posuzovat podle § 2613 a nikoliv podle § 2999 o. z. a pokud soud I. stupně mechanicky aplikoval rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. , spisová značka, , který se zabýval odlišnou situací, kdy žaloval zhotovitel objednatele a přistoupilo by se na to, že je jedno, kdo koho žaluje, pak by ust. § 2613 o. z. bylo obsolentní normou, kterou by nebylo možno nikdy použít ani z ní vyjít, neshledal odvolací soud důvodnou. Žalovaný totiž přehlíží zásadní rozdíl spočívající v tom, že § 2613 o. z. upravuje následky pro práva a povinnosti smluvních stran, dojde-li ke zmaření provedení díla objednatelem, tzn. že k zániku (zrušení) smlouvy o dílo nedošlo a pokud by žalovaný od smlouvy neodstoupil, posuzoval by se nárok právě podle uvedeného zákonného ustanovení, zatímco došlo-li ke zrušení smlouvy o dílo od sa