33 C 69/2024-192 — Okresní soud Brno-Venkov

1. Žalobou podanou dne 9. 11. 2023 se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí, kterým by žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 35 098,43 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tak, že mezi právním předchůdcem žalobkyně , právnická osoba, . a žalovanou byla dne 9. 11. 2019 uzavřena smlouva o vydání kreditní karty , Anonymizováno, č. , hodnota, , na jejímž základě se banka zavázala vydat žalované kreditní kartu s úvěrovým limitem. Žalovaná měla možnost čerpat peněžní prostředky až do výše úvěrového limitu ve výši 35 000 Kč, byla sjednána úroková sazba ve výši 23,99 % ročně. Žalovaná byla povinna splácet poskytnutý úvěr v měsíčních minimálních splátkách upravovaných v ceníku ve výši 3,2 % z celkové dlužné částky, minimálně však 200 Kč. Žalovaná průběžně čerpala peněžní prostředky, splátky však nehradila řádně a včas, banka proto využila svého oprávnění a s účinností ke dni 27. 10. 2022 prohlásila všechny závazky za okamžitě splatné a vyzvala žalovanou k úhradě. Dlužná částka ve výši 37 674,03 Kč nebyla ze strany žalované uhrazena. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 3. 2023 byla pohledávka za žalovanou postoupena žalobkyni, a to s účinností ke dni 31. 3. 2023.2. Podáním ze dne 17. 4. 2024 žalobkyně k výzvě soudu doplnila, že právní předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr, a to především na základě informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením předmětné smlouvy a nahlédnutím do veřejných registrů, jak vyplývá z interních systémových záznamů a současně, jak je deklarováno v protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta. Podáním ze dne 26. 7. 2024 žalobkyně k výzvě soudu doplnila, že žalovaná uhradila na kreditní kartě částku 72 386,65 Kč, celkem čerpala na kreditní kartě částku 56 914,50 Kč.3. Žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila, k jednáním nařízeným ve věci se bez omluvy nedostavila.4. Z návrhu na uzavření smlouvy o vydání kreditní karty č. , hodnota, ze dne 21. 10. 2020 a z akceptace návrhu ze dne 23. 10. 2019 zjistil soud tyto skutečnosti. , právnická osoba, . se zavázala poskytnout žalované kartu s úvěrovým limitem 35 000 Kč, výše splátky byla sjednána 3,2 % z celkové dlužné splátky, min. 200 Kč, úroková sazba byla sjednána ve výši 23,99 % ročně. Nedílnou součástí smlouvy byly , právnická osoba, podmínky, Obchodní podmínky pro vydávání a používání kreditních karet a Ceník.5. Z protokolu o ověření úvěruschopnosti žalované bylo zjištěno, že poskytovatel úvěru vycházel z těchto údajů o žalované: průměrné příjmy žalované na běžném účtu činí 11 896 Kč, žalovaná nemá záznam v insolvenčním rejstříku, nebyl zjištěn neplatný doklad v databázi neplatných dokladů, interní black list je bez záznamu a rovněž externí úvěrové registry BRKI/NRKI a SOLUS jsou bez záznamu.6. Z mimořádného výpisu z účtu č. , hodnota, vedeného na jméno žalované u , právnická osoba, . bylo zjištěno, že v období předcházejícím uzavření smlouvy byly na účet žalované připsány následující platby: v září 2019: dne 3. 9. 2019 výživné 3 413 Kč od , jméno FO, , dne 6. 9. 2019 od G4S Cash Solutions částka 16 046 Kč, dne 11. 9. 2019 výživné od , jméno FO, ve výši 3 000 Kč, další převod od , jméno FO, dne 13. 9. 2019 ve výši 460 Kč, v srpnu 2019: výživné 3 413 Kč od , jméno FO, dne 5. 8. 2019, dne 7. 8. 2019 částka 15 458 Kč od , Anonymizováno, , dne 15. 8. 2019 výživné 3 000 Kč od , jméno FO, , dne 15. 8. 2019 další převod od , jméno FO, ve výši 419 Kč, v červenci 2019: dne 1. 7. 2019 výživné od , jméno FO, ve výši 3 413 Kč, dne 8. 7. 2019 částka 10 990 Kč od G4S Cash Solutions, dne 15. 7. 2019 výživné od , jméno FO, ve výši 3 073 Kč.7. Dopisem ze dne 27. 10. 2022 , právnická osoba, . vyzvala žalovanou k okamžitému jednorázovému splacení všech závazků vůči bance v celkové výši 37 674,03 Kč.8. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 3. 2023 ve spojení s přílohou č. , hodnota, ke smlouvě byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. O postoupení byla žalovaná vyrozuměna přípisem , právnická osoba, . ze dne 14. 4. 2023.9. Dopisem právního zástupce žalobkyně ze dne 25. 9. 2023 byla žalované zaslána předžalobní výzva.10. Ze zjištěných skutečností učinil soud tento závěr o skutkovém stavu. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla dne 23. 10. 2019 uzavřena úvěrová smlouva, kterou se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalované úvěrový limit ve výši 35 000 Kč, byl sjednán úrok ve výši 23,99 % ročně, žalovaná se zavázala úvěr splácet ve splátkách ve výši 3,2 % z čerpané částky, minimálně 200 Kč. Žalovaná čerpala celkem částku 56 914,50 Kč, uhradila celkem částku 72 386,65 Kč. Žalovaná se dostala do prodlení s placením sjednaných splátek a úvěr byl zesplatněn, což bylo žalované oznámeno dopisem právního předchůdce žalobkyně ze dne 27. 10. 2022.11. Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.12. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.13. Podle § 87 zák. č. 257/2016 Sb. ve znění účinném k datu uzavření smlouvy poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2).14. Ve věci není sporu o tom, že žalovaná neuplatnila námitku neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu porušení povinnosti právního předchůdce žalobkyně řádně posoudit její úvěruschopnost v tříleté promlčecí době od uzavření smlouvy, tak jak stanoví ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru. Judikatura soudů byla dlouhou dobu nejednotná v posuzování, zda výše citované ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru brání soudům zabývat se z úřední povinnosti otázkou, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru (zápůjčky) prověřil dostatečně schopnost spotřebitele úvěr splatit a zda lze v případě negativního zjištění o této skutečnosti vyslovit závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru (tak jak tomu bylo v režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Spor byl tedy o to, zda soud může z úřední povinnosti vyslovit závěr o absolutní neplatnosti smlouvy za situace, kdy platný zákon vycházel z koncepce, že dostatečné posuzování úvěruschopnosti (které může vést k závěru o neplatnosti smlouvy) soud zkoumá jen k námitce druhého účastníka smlouvy (úvěrovaného). Tuto otázku lze mít za vyřešenou vydáním rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR, ze kterého mimo jiné vyplývá, že „vnitrostátní soudy jsou povinny zajistit plný účinek směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, když konkrétně články 8 a 23 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice (tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 této směrnice“. Soudní dvůr EU v tomto rozsudku rovněž vyslovil závěr, že „články 8 a 23 brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době“. Z výše citovaného rozsudku Soudního dvora EU tedy vyplývá právní závěr o tom, že soud k neplatnosti předmětné smlouvy z důvodu nedostatečného prověření úvěruschopnosti žalovaného přihlédne i bez výslovné námitky žalovaného. Tento závěr je v souladu s evropským právem, které má v tomto případě přednost před vnitro