33 C 86/2026-56 – Okresní soud Brno-Venkov

1. Žalobou podanou dne 20. 1. 2026 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 15 769,82 Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedla, že žalobkyně s žalovaným uzavřela dne 8. 11. 2019 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 25 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky žalobkyni vrátit společně s úrokem ve výši 12 % p.a. ve formě měsíčních splátek po 467 Kč. Jelikož žalovaný porušil povinnosti ze smlouvy vyplývající, kdy sjednané měsíční splátky nehradil řádně a včas, žalobkyně poskytnutý úvěr dne 23. 3. 2025 zesplatnila. Žalobkyně dále uvedla, že při schvalování úvěru vycházela z údajů poskytnutých žalobkyni žalovaným, přičemž dále porovnávala jeho příjmy a výdaje odhadnuté na základě historických dat ČSÚ. Žalovaný dluh nezaplatil ani na základě předžalobní výzvy.2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil.3. Žalobkyně následně na výzvu soudu žalobu doplnila podání ze dne 13. 4. 2026, přičemž žalobkyně uvedla, že žádost o úvěr byla poskytnuta přes bankomat v rámci tzv. kreditní linky, která byla napočtena na základě příjmu z účtu žalovaného u žalobkyně ve výši 17 401 Kč, ohledně výdajů pak žalobkyně tyto stanovila na základě interních informací žalobkyně, včetně statistických údajů, a údajů sdělených klientem. Žalobkyně dále u žalovaného evidovala kontokorentní úvěr s limitem 10 000 Kč a úvěr u třetí 3. osoby se splátkou 1 999 Kč. Žalobkyně dále soudu sdělila, že žalovaný po uzavření smlouvy žalobkyni uhradil částku 28 210,58 Kč.4. Soud při jednání provedl dokazování ve spise založenými listinnými důkazy, jež předložila žalobkyně.5. Ze smlouvy o úvěru ze dne 8. 11. 2019 soud zjistil, že žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 25 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr společně s úrokem ve výši 15,90 % p.a. vrátit žalobkyni do 15. 11. 2027, a to ve formě měsíčních splátek po 467 Kč, úvěr byl veden na úvěrovém účtu č. , č. účtu, .6. Z potvrzení sjednání půjčky soud zjistil, že žalobkyně potvrdila uzavření úvěrové smlouvy s žalovaným dne 8. 11. 2019 v 13:07 hodin prostřednictvím bankomatu č. , hodnota, , na adrese , adresa, , , adresa, .7. Z výpisů z úvěrového účtu č. , č. účtu, soud zjistil, že žalovaný dne 8. 11. 2019 čerpal úvěr ve výši 25 000 Kč.8. Z posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že žalobkyně na základě údajů z účtu žalovaného vedeného u žalobkyně ověřila příjem žalovaného ve výši 17 401 Kč, ohledně výdajů pak žalobkyně na základě interních informací žalobkyně a údajů sdělených žalovaným dospěla k částce životních výdajů ve výši 6 044 Kč. Dotazem do CCB a vlastních systémů, pak žalobkyně zjistila, že žalovaný má u žalobkyně dále sjednán kontokorentní úvěr s limitem ve výši 10 000 Kč, dále má žalovaný sjednán finanční produkt u 3. osoby se splátkou 1 999 Kč.9. Z výpisů z bankovního účtu žalovaného č. , č. účtu, za období od 1. 8. 2019 do 31. 10. 2019 soud zjistil, že na účet žalovaného byla vždy v polovině měsíce připsána platba od společnosti , právnická osoba, v průměrné výši 16 007 Kč, přičemž soud dospěl k závěru, že se jedná o mzdu, dále soud zjistil, že po připsání mzdy na bankovní účet žalovaný vždy učinil výběr z bankomatu v prvních dvou případech ve výši 14 000 Kč a v třetím případě ve výši 15 000 Kč, dále byla na účet žalovaného dne 30. 8. 2019 připsána zápůjčka od jeho zaměstnavatele ve výši 15 000 Kč, bankovní účet žalovaného vykazoval ve dvou ze tří měsíců zkoumaného období záporný konečný zůstatek.10. Z výzvy ze dne 19. 2. 2025 soud zjistil, že žalobkyně žalovaného vyzvala k zaplacení dlužné částky 3 150 Kč.11. Ze zesplatnění dluhu ze dne 23. 3. 2025 soud zjistil, že žalobkyně poskytnutý úvěr ke dni 23. 3. 2025 zesplatnila, dále žalobkyně žalovaného vyzvala k zaplacení částky 15 909 Kč, odeslání zesplatňujícího dopisu dne 26. 3. 2025 žalobkyně doložila poštovním podacím archem ze dne 26. 3. 2025.12. Z výzvy ze dne 20. 11. 2025 soud zjistil, že žalobkyně před podáním žaloby žalovaného vyzvala k zaplacení částky 18 040,54 Kč, odeslání předžalobní výzvy žalovanému bylo žalobkyní doloženo poštovním podacím archem ze dne 20. 11. 2025.13. Dále žalobkyně předložila všeobecné obchodní podmínky a ceník, ze kterých soud nezjistil pro věc nic podstatného.14. Zjištěné skutečnosti soud právně hodnotil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) a zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném k datu uzavření smlouvy (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), přičemž dospěl k následujícím právním závěrům.15. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.16. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.17. Podle § 84 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel před poskytnutím rady podle § 85 odst. 1 nebo posouzením úvěruschopnosti spotřebitele podle § 86 zveřejní nebo spotřebiteli sdělí, jaké informace a doklady pro jejich ověření musí spotřebitel poskytovateli nebo zprostředkovateli poskytnout za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti a poskytnutí rady ohledně výběru pro spotřebitele vhodného produktu spotřebitelského úvěru a dobu pro jejich poskytnutí. Tyto informace musí být přiměřené a nezbytné. Žádá-li poskytovatel o tyto informace prostřednictvím zprostředkovatele, zprostředkovatel vyžádané informace předá poskytovateli.18. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.19. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.20. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil právní závěr, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 8. 11. 2019 uzavřena úvěrová smlouva dle § 2395 o. z. v režimu zákona o spotřebitelském úvěru, jelikož žalobkyně vystupovala v rámci uzavření smlouvy v postavení podnikatele a žalovaný v postavení spotřebitele. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel úvěru (úvěrující) mimo jiné povinen prověřovat úvěruschopnost spotřebitele (úvěrovaného), jinak je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1). Úvěr lze pak poskytnout pouze za předpokladu, že o schopnosti úvěrovaného splácet poskytnutý úvěr, nemá úvěrující důvodné pochybnosti. Soud se proto nejprve zabýval tím, zda byla smlouva o spotřebitelském úvěru platně uzavřena, tedy zda žalobkyně před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr.21. Soud v této věci podotýká, že žalovaný nebyl povinen vznést námitku neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu porušení povinnosti žalobkyně posoudit její úvěruschopnost ve tříleté promlčecí lhůtě dle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, kdy z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C679/18 OPR, mimo jiné vyplývá, že „vnitrostátní soudy jsou povinny zajistit plný účinek směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, když konkrétně články 8 a 23 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice (tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 této směrnice“. Soudní dvůr EU v tomto rozsudku rovněž vyslovil závěr, že „články 8 a 23 brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době“. Z výše citovaného rozsudku Soudního dvora EU tedy vyplývá právní závěr o tom, že soud k neplatnosti předmětných smluv z důvodu nedostatečného prověření úvěr