34 C 371/2025-42 — Okresní soud Brno-Venkov

Žalobce se domáhá vydání rozhodnutí, kterým bude žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku , částka, s příslušenstvím a smluvní pokutou. Žalobce poskytl žalovanému úvěr v celkovém čerpání finančních prostředků , částka, , který se žalovaný zavázal uhradit. Smlouva byla uzavřena v elektronické podobě prostřednictvím internetových stránek žalobce. Úvěr čerpal žalovaný bezhotovostně na svůj bankovní účet. Žalovaný úvěr řádně a včas neuhradil, čímž žalobci vzniklo právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky denně, která představuje celkem , částka, . Ke způsobu posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy žalobce odkázal na dokument „úvěruschopnost“.Žalovaný skutková tvrzení žalobce žádným způsobem nezpochybnil, předložené listinné důkazy nevyvrátil. Procesní strany souhlasily s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání ve smyslu ustanovení § 115a občanského soudního řádu, když na výzvu soudu se žalovaný nevyjádřil, žalobce s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasil.Skutková zjištění učinil soud z listinných důkazů.Žalobce v prvé řadě soudu předložil k důkazu smlouvu o úvěru a všeobecné obchodní podmínky včetně předpisu splátek a formulář předsmluvních informací, kdy tyto listiny prokazují uzavření úvěrové smlouvy. Dle přehledu transakcí ve spojení se sdělením banky čerpal žalovaný úvěr v celkové částce , částka, .Dle výpisu posouzení úvěruschopnosti vycházel žalobce z měsíčního příjmu uvedeného žalovaným , částka, . Disponibilní příjem byl stanoven na částku , částka, a vypočítané minimální výdaje na částku , částka, .Emailem ze dne , datum, vyzval žalobce žalovaného k úhradě částky , částka, , dopisem ze dne , datum, vyzval právní zástupce žalobce žalovaného k úhradě před podáním žaloby.Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Podle § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) pro účely tohoto zákona se rozumí posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.Podle § 84 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Po provedeném dokazování a pod podřazení zjištěného skutkového stavu pod shora citovaná zákonná ustanovení dospěl soud k závěru, že žalobce dostatečným způsobem neprověřil úvěruschopnost žalovaného za situace, kdy vycházel zejména z údajů, které uvedl sám žalovaný, tyto však nejsou jakkoliv doloženy. Soud konstatuje, že žalobce si měl od žalovaného vyžádat skutečné a pravdivé informace stran jeho příjmů a výdajů, které následně měly být ze strany žalobce s odbornou péčí vyhodnoceny a důkladně prověřeny. Posouzení úvěruschopnosti je zcela nedostatečné, neboť ze strany žalobce nebyly hodnoceny reálné doložené příjmy a výdaje žalovaného, avšak toliko příjmy a výdaje uvedené přímo žalovaným, které odpovídat reálným příjmům a výdajům mohou, ale taky nemusí. Povinností žalobce bylo řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného již před uzavřením úvěrové smlouvy.Soud proto uzavírá, že úvěruschopnost žalovaného nebyla ze strany žalobce dostatečně zkoumána a prověřována, žalobce tak nesplnil svou povinnost, jež mu ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Vzhledem k tomu, že žalobce nedostatečným způsobem prověřil úvěruschopnost žalovaného, je třeba na předmětnou smlouvou hledět ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným jako na neplatnou ve smyslu shora citovaného ustanovení (§ 87 zákona o spotřebitelském úvěru, k tomu srov., pokud jde o absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance proti GK a pokud jde o povinnost věřitele řádně ověřit úvěruschopnost spotřebitele, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2021 sp. zn. 27 Co 12/2020, dále totožně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.1.2024, č. j. 6 As 8/2023-57).Žalovaný je tak povinen vrátit žalobci pouze jistinu ve výši , částka, , na kterou uhradil dle tvrzení žalobce , částka, , rozdíl těchto částek by činil , částka, , žalobce však na jistině požadoval pouze , částka, (k započtení plateb srov. odst. 17 rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2021, sp. zn. 27 Co 80/2021). Tuto částku je žalovaný povinen uhradit ve lhůtě odpovídají možnostem spotřebitele, která bude dohodnuta účastníky řízení nebo soudem určena. Mezi účastníky řízení k takové dohodě nedošlo. S ohledem na shora nezjištěnou finanční situaci žalovaného byla stanovena lhůta 3 dnů dle § 160 občanského soudního řádu. Nárok na případný úrok z prodlení by žalobci vznikl až v případě prodlení žalovaného s úhradou v takto stanovené lhůtě (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20.4.2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021, bod 17. odůvodnění).Soud proto přiznal žalobci právo na úhradu částky , částka, (výrok I.), ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II.).O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 2 občasného soudního řádu. Procesní neúspěch žalobce ve věci (58 % představující částku , částka, při kapitalizaci ke dni rozhodnutí soudu) přesahuje procesní úspěch žalobce (42 % představující částku , částka, při kapitalizaci ke dni rozhodnutí soudu), žalovanému tak náleží právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 16 %. Jelikož žalovanému náklady řízení nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo (výrok III).Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu. Soud neshledal důvody pro stanovení jiné lhůty.