4 C 127/2020-174 — Okresní soud v Benešově

1. Žalobou podanou zdejšímu soudu se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 143 219,94 Kč spolu s příslušenstvím. Uvedla, že elektronickou cestou se žalovanou dne 10. 12. 2019 uzavřela smlouvu o úvěru č. 125004, jejímž předmětem bylo poskytnutí spotřebitelského úvěru žalované ve výši 40 000 Kč, který byl žalované vyplacen. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr, navýšený o úrok v souhrnné výši 34 083 Kč, splatit v 72 měsíčních splátkách po 1 029 Kč, splatných vždy k 15 dni kalendářního měsíce. V souvislosti se sjednáním předmětné smlouvy si pak měli účastníci k žádosti žalované sjednat též doplňkovou inkasní službu a doplňkovou službu„ podpora“, a to opět cestou elektronické komunikace s tím, že poplatek sjednaný za tyto služby měl být hrazen spolu s měsíčními splátkami, a to 164 Kč za inkasní službu a 537 Kč za službu„ podpora“. Žalovaná neuhradila měsíční splátku v celkové výši 1 730 Kč splatnou dne 15. 3. 2020 ani přes upomínky žalobkyně. Následně žalobkyně celý úvěr zesplatnila a vyzvala žalovanou k úhradě celé dlužné částky. Na žádnou z výzev, včetně předžalobní upomínky, žalovaná nijak nereagovala. Vzhledem k uvedenému žalobkyně požaduje úhradu shora uvedené částky sestávající z jistiny, úroků, smluvní pokuty a úroků z prodlení. V průběhu řízení žalobkyně dále doplnila, že úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy řádně zkoumala. 2. Vzhledem k tomu, že žalovaná je občankou Slovenské republiky, jde o věc s cizím prvkem, je třeba zkoumat, zda je ve věci dána pravomoc soudu České republiky, a pokud ano, podle jakého právního řádu je třeba postupovat. Jelikož má žalovaná adresu pobytu [ulice a číslo], [PSČ] [obec] a doručovací adresu [adresa žalované], je zde dána místní příslušnost Okresního soudu v Benešově. Na tuto věc se vztahuje nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 1215/2012 Sb. ze dne 12. 12. 2012, podle kterého je dána příslušnost soudu České republiky podle článku 17 odst. 1 písm. c) a čl. 18 odst. 2. Mezinárodně příslušný Okresní soud v Benešově postupoval dle českého procesního předpisu (o.s.ř.). 3. Žalovaná na svou obranu uvedla, že si je dluhu vědoma. Půjčku si brala, protože ji potřebovala k úhradě jiných závazků. Při uzavírání smlouvy vyplnila pouze dotazník, přičemž tuto smlouvu uzavírala prostřednictvím internetu. Posílala výplatní pásku a výpis z účtu, kdy v té době měla další úvěr u [obec] spořitelny, který splácela částkou 8 000 Kč měsíčně. Nic dalšího žalobkyně nezkoumala. 4. [příjmení] soud v projednávané věci již rozhodl tak, že smír účastníků ze dne 23. 6. 2020, č.j. 4 C 127/2020-136, neschválil. Žalobkyně proti usnesení zdejšího soudu ze dne 23. 6. 2020, č.j. 4 C 127/2020-136 podala odvolání. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2020, č.j. 28 Co 234/2020-154, bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. 5. Na základě provedeného dokazování soud učinil následující skutková zjištění. Žalobkyně je osobou oprávněnou k poskytování spotřebitelských úvěrů (z výpisu ze seznamu poskytovatelů spotřebitelského úvěru). Dne 10. 12. 2019 strany v elektronické podobě podepsaly smlouvu o spotřebitelském úvěru na základě verifikační platby a ověření dokladů žalované s tím, že na jejím základě byl žalované poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 40 000 Kč. Tuto částku se žalovaná zavázala žalobkyni uhradit spolu s úrokem v pravidelných měsíčních splátkách a dále spolu s úhradami na sjednané doplňkové služby na základě smlouvy o inkasní službě a smlouvy o podpoře; tyto služby byly sjednány spolu s úvěrovou smlouvou (z úvěrové smlouvy, vč. příloh – formulář pro standardní informace, vzorec pro výpočet nákladů, smlouva o inkasní službě a o podpoře, potvrzení o verifikační platbě a kopie občanského průkazu žalovaného, ze souhlasu s inkasem). 6. Na předmětný úvěr žalovaná řádně nehradila stanovené splátky, a to ani přes upomínky žalobkyně, žalobkyně proto celý úvěr zesplatnila a vyzvala žalovanou k úhradě dluhu (z upomínek a podacích archů, z předžalobní upomínky, vč. zesplatnění a podacího archu). 7. Dále soud zjistil, že se žalobkyně před uzavřením smlouvy zabývala úvěruschopností žalované. Z dotazníku, který je součástí smlouvy, obsahoval informace, že je žalovaná bezdětná, svobodná, zaměstnaná jako dělnice na dobu neurčitou. Nevlastnila žádný majetek, příjmy měly činit částku 15 982 Kč a náklady na život byly uvedeny ve výši 6 800 Kč. Soud zjistil, že doklad totožnosti žalované byl platný, žalovaná neprocházela insolvenčním rejstříkem ani centrální evidencí exekucí a z nebankovního registru vyplynulo, že je úvěrovatelná (z dotazníku, z registru neplatných dokladů, z výpisu z nebankovního registru, z výpisu z insolvenčního rejstříku, z výpisu z centrální evidence exekucí). 8. Na základě takto zjištěných skutečností soud ohledně skutkového stavu uzavřel, že žalovaná podepsala s žalobkyní listinu s názvem smlouva o úvěru, podle níž měla čerpat úvěr v celkové částce 40 000 Kč. Žalovaná nehradila sjednané splátky, na předžalobní upomínku nereagovala. 9. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), dle něhož se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dále soud na danou věc aplikoval ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. Podle § 588 o. z soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroků z prodlení pak stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 11. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru č. 125004 podepsaná mezi žalobkyní a žalovanou dne 10. 12. 2019 je podle § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť při jejím uzavření nebyla v rozporu s ustanovením § 86 ZoSÚ řádně zkoumána otázka schopnosti žalované daný úvěr splatit, resp. žalobkyně neprokázala, že úvěruschopnost žalované řádně a s odbornou péčí zkoumala. K otázce zkoumání úvěruschopnosti žalované žalobkyně uvádí, že řádně zhodnotila informace požadované a získané od žalované před uzavřením smlouvy tak, že žalovaná uvedla rozhodující údaje o své bonitě v dotazníku, který tvoří přílohu úvěrové smlouvy a tyto informace srovnala s doloženými listinami. Žalobkyně se k ústnímu jednání nedostavila a zbavila se své možnosti a svého práva obdržet od soudu náležité poučení dle § 118a zákona č. 99/196