4 C 345/2020-28 — Okresní soud v Benešově

1. Dne 25. 9. 2020 podala žalobkyně ke zdejšímu soudu žalobu proti žalovanému o zaplacení částky 27 670 Kč s příslušenstvím. V odůvodnění žaloby uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], SE, [IČO], a žalovaný uzavřeli dne 27. 10. 2017 smlouvu o úvěru č. 1201055759, jejíž nedílnou součástí byly i smluvní podmínky. Právní předchůdkyně žalobkyně na základě smlouvy poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3 500 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně a odměnu za administrativní činnost ve výši 5 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 10 000 Kč. Dále si žalovaný zvolil doplňkovou službu životního pojištění, za niž se zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně poplatek ve výši 638 Kč. To vše se zavázal uhradit v 58 týdenních splátkách po 761 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 7. 12. 2018. Žalovaný svůj smluvní závazek nehradil řádně a včas. Poslední příslušná splátka byla ze strany žalovaného uhrazena dne 17. 11. 2019. V souladu se smluvními podmínkami vzniklo dne 8. 12. 2018 právní předchůdkyni žalobkyně právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. Žalovaný do data postoupení pohledávky uhradil celkem částku 16 468 Kč. [příjmení] [příjmení] [jméno] [příjmení], SE, postoupila pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 29. 11. 2019. Ke dni postoupení činila pohledávka za žalovaným částku 27 670 Kč bez příslušenství. Po postoupení pohledávky nebylo na dlužnou částku již ničeho hrazeno. Žalovaný byl žalobkyní písemně vyzván předžalobní upomínkou k úhradě dlužné částky, ale na výzvu nijak nereagoval. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení dlužné jistiny ve výši 21 000,98 Kč, dlužných úhrad ve výši 6 669,02 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 4 939,92 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 1 837,59 Kč, úroků ve výši 23,72 % ročně z dlužné jistiny ve výši 21 000,98 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 9,00 % ročně z dlužné jistiny ve výši 21 000,98 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, k ústnímu jednání se bez omluvy nedostavil, ani z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání, ačkoliv byl soudem řádně v dostatečném předstihu předvolán, a proto soud ve věci jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti, vycházeje přitom z obsahu spisu a provedených důkazů. 3. Soud provedl důkazy, které hodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti podle § 132 o.s.ř., a zjistil následující skutkový stav: Ze smlouvy o úvěru č. 1201055759 vzal za prokázané, že [právnická osoba] Credit International, SE, [IČO], uzavírala s žalovaným dne 27. 10. 2017 smlouvu o úvěru s žalovaným v částce 25 000 Kč s tím, že žalovaný se měl zavázat zaplatit společnosti poplatek v částce 18 500 Kč, celkem 43 500 Kč v 58 týdenních splátkách po 761 Kč Poslední splátka byla stanovena na 7. 12. 2018. Dále si žalovaný zvolil doplňkovou službu životního pojištění, za niž se zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně poplatek ve výši 638 Kč Součástí smlouvy byly Smluvní podmínky smlouvy o úvěru upravující mimo jiné v případě, že nebude včas splněna povinnost uhradit příslušnou splátku, má společnost právo požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku na žalobkyni smlouvou o postoupení ze dne 29. 11. 2019, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 29. 11. 2019. Žalobkyně žalovaného vyzvala předžalobní upomínkou ze dne 7. 5. 2020 k úhradě dlužných částek včetně příslušenství. Tyto skutečnosti má soud za prokázané ze smlouvy o úvěru, smlouvy o postoupení pohledávek včetně seznamu postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávek včetně podacího lístku a předžalobní výzvy včetně podacího lístku. 4. Při právním posouzení věci soud vycházel z příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.). Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 5. Dále soud na danou věc aplikoval ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 6. Podle § 588 o. z soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 7. Ohledně úvěruschopnosti Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí 33 Cdo 2178/2018, (PR 21/2018 s. 757) uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Stejně tak Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí III. ÚS 4219/18 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn – jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I․ ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů – dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti při