4 C 357/2020-25 — Okresní soud v Benešově

1. Žalobou podanou u zdejšího soudu se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 799,76 Kč s příslušenstvím a nahradit jí náklady řízení. Žalobu odůvodnila tím, že dne 12. 11. 2015 právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba] Credit International, SE, uzavřela se žalovaným smlouvu o půjčce č. 213251. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 20 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, toto žalovaný stvrdil podpisem smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě o půjčce zavázal půjčku vrátit spolu s poplatkem ve výši 14 800 Kč (součet kapitalizovaných úroků, odměny za administrativní zpracování půjčky a nákladů na inkaso splátek) v 58 týdenních splátkách ve výši 609 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 22. 12. 2016. Dále si sjednal doplňkovou službu životního pojištění, za niž se zavázal zaplatit poplatek ve výši 522 Kč. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze smlouvy. Poslední splátka byla ze strany žalovaného uhrazena dne 2. 9. 2019. Celková dlužná částka poté činila výše pohledávky bez příslušenství částku 2 500 Kč. Na dlužnou částku žalovaný následně uhradil částku 2 500 Kč. Vzhledem k tomu, že poskytnutá půjčka nebyla ze strany žalovaného řádně v plné výši uhrazena ve lhůtě sjednané ve smlouvě, tj. k 22. 12. 2016, úročí se neuhrazená jistina úvěru ve výši 1 896,77 Kč od 23. 12. 2016 až do zaplacení dále úrokem s úrokovou sazbou ve výši 23,66 % ročně. Pohledávka za žalovaným vyplývající z výše uvedené Smlouvy byla ze strany [právnická osoba] Credit International, SE, postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 s účinností ke dni 6. 12. 2019. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno. Na předžalobní výzvu zástupce žalobkyně ze dne 3. 9. 2020 žalovaný nikterak nereagoval. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, k ústnímu jednání se bez omluvy nedostavil, ani z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání, ačkoliv byl soudem řádně v dostatečném předstihu předvolán, a proto soud ve věci jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti, vycházeje přitom z obsahu spisu a provedených důkazů. 3. Na základě provedeného dokazování soud učinil následující závěry stran skutkového stavu věci: Žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně podepsal dne 12. 11. 2015 listinu s názvem smlouva o půjčce č. 213251, v níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému půjčku 20 000 Kč. Tuto částku se žalovaný zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně spolu s poplatkem ve výši 14 800 Kč (součet kapitalizovaných úroků, odměny za administrativní zpracování půjčky a nákladů na inkaso splátek) v 58 týdenních splátkách ve výši 609 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 22. 12. 2016. Dále si sjednal doplňkovou službu životního pojištění, za niž se zavázal zaplatit poplatek ve výši 522 Kč. Svým podpisem žalovaný potvrdil převzetí částky ve výši 20 000 Kč v hotovosti (ze smlouvy o půjčce č. 213251 ze dne 12. 11. 2015, ze smluvních podmínek smlouvy o půjčce č. 213251). 4. Ve smlouvě žalovaný prohlásil, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně s odbornou péčí posoudila jeho schopnost úvěr splácet. Zároveň žalovaný potvrdil, že mu byly poskytnuty standardní informace o spotřebitelském úvěru, v níž právní předchůdkyně shrnula parametry půjčky a bylo mu poskytnuto náležité vysvětlení tak, aby byla schopna posoudit, zda navrhovaná smlouva odpovídá jeho potřebám a finanční situaci (ze smlouvy o úvěru č. 213251). 5. Právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel a žalobkyně jako postupník uzavřely dne 6. 12. 2019 smlouvu o postoupení pohledávek, na jejímž základě byly obě pohledávky za žalovaným postoupeny na žalobkyni (ze smlouvy o postoupení pohledávek). Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno (z oznámení o postoupení včetně dokladu o odeslání). Před podáním žaloby žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky řádnou předžalobní upomínkou (z předžalobní výzvy se základním skutkovým a právním rozborem včetně dokladu o odeslání). 6. Na základě takto zjištěných skutečností soud ohledně skutkového stavu uzavřel, že žalovaný podepsal s právní předchůdkyní žalobkyně dne 12. 11. 2015 listinu s názvem smlouva o půjčce č. 213251, na jejímž základě při podpisu převzal částku 20 000 Kč. Tato listina obsahovala ujednání, podle něhož byl žalovaný povinen zaplatit v souvislosti s půjčkou též poplatek, a to celkem ve výši 14 800 Kč Celkem se tak žalovaný zavázal vrátit 34 800 Kč. Předmětná pohledávka právní předchůdkyně za žalovaným byla postoupena na žalobkyni, což právní předchůdkyně žalovanému oznámila. Dle tvrzení žalobkyně žalovaný stále dluží celkem 1 799,76 Kč. Na výzvu k plnění žalovaný žalobkyni již ničeho neuhradil. 7. Při právním posouzení věci soud vycházel z ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 10. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 11. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru podepsaná mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným dne 12. 11. 2015 je neplatná, neboť při jejím uzavření nebyla v rozporu s ustanovením § 86 ZoSÚ řádně zkoumána otázka schopnosti žalovaného daný úvěr splatit, resp. žalobkyně neprokázala, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala, v žalobě toto ani nijak netvrdila. 12. K otázce zkoumání úvěruschopnosti dále soud v podrobnostech uvádí, že samotný formulář vyplněný a podepsaný žadatelem, byť je v něm potvrzeno předložení listin, je ve smyslu aktuální rozhodovací praxe vyšších soudů nedostatečná a řádné zkoumání úvěruschopnosti (tj. podklady apod.) z něj nelze dovodit. K uvedenému soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR 21/2018 s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde p