4 C 373/2023-35 — Okresní soud v Benešově

Žalobkyně se žalobou podanou dne [datum] domáhala toho, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit jí částku 80 503,27 Kč s příslušenstvím a nahradit jí náklady řízení. Žalobkyně v žalobě uvedla, že dne [datum] uzavřela se žalovanou smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalované úvěr ve výši 81 000 Kč, žalovaná měla tento úvěr splatit v měsíčních splátkách po 3 504 Kč. Jelikož žalovaná úvěr řádně nesplácela, dostala se do prodlení se splátkou splatnou dne [datum], když ani přes následné upomínání ze strany žalobkyně ji žalovaná neuhradila, přistoupila žalobkyně k zesplatnění úvěru. [příjmení] 80 503,27 Kč představovala zesplatněnou jistinu, zákonný úrok z prodlení z této částky a náhradu nákladů soudního řízení. Žalobkyně žalované zaslala předžalobní upomínku. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a k ústnímu jednání se bez omluvy nedostavila. Na základě provedeného dokazování soud učinil následující skutková zjištění: Ze smluvní dokumentace, předsmluvních informací a z potvrzení o zaplacení verifikační platby bylo zjištěno, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 81 000 Kč, a kterou se žalovaná zavázala splatit úvěr spolu s úroky a poplatky v 72 měsíčních splátkách po 2 175 Kč. Potvrzením o vyplacení úvěru bylo prokázáno, že úvěr byl žalované vyplacen na její bankovní účet dne [datum] ve dvou platbách. Z upomínek, podacích lístků k upomínkám a z předžalobní výzvy s dokladem o odeslání vyplynulo, že před podáním žaloby vyzvala žalobkyně žalovanou k uhrazení dlužné částky. Ze seznamu věcí vedených u Okresního soudu v Benešově proti žalované a z rozsudku zdejšího soudu sp. zn. 4 C 35/2023, bylo zjištěno, že proti žalované bylo vedeno mimo jiné několik řízení o zaplacení pohledávek v různých výších od různých společností, a dále že je proti ní vedeno několik exekuční řízení v souvislosti s neplněním uložených povinností, když příkladem rozsudkem ze dne 23. 2. 2023, č. j. 4 C 35/2023-21, byla žalované uložena povinnost zaplatit částku 10 407 Kč se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení. Při právním posouzení věci soud vycházel ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). Podle § 2395 o. z. se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru [číslo] ze dne [datum] je absolutně neplatná, neboť při jejím uzavření nebyla v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru řádně zkoumána otázka schopnosti žalované daný úvěr splatit. K otázce zkoumání úvěruschopnosti žalované žalobkyně v žalobě neuvádí ničeho. Z provedených důkazů je pak zřejmé, že žalované již dříve v obdobných případech byly nebankovní úvěry poskytnuty, ačkoli před jejich poskytnutím nebyla zkoumána otázka schopnosti žalované je splácet, když se následně potvrdilo, že tyto úvěry splácet schopna skutečně nebyla. Vzhledem k tomu, že soud shledal předmětnou smlouvu o úvěru absolutně neplatnou, podle § 588 o. z. ve spojení s § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru, z důvodu absence zkoumání úvěruschopnosti žalované, rozhodoval podle § 2991 o. z. o vydání bezdůvodného obohacení žalobkyni. V průběhu řízení nebyla uváděna žádná tvrzení, ani předloženy důkazy ohledně toho, kolik žalovaná žalobkyni celkem uhradila, a proto nelze zjistit výši jejího případného bezdůvodného obohacení. Soud na základě uvedeného tudíž žalobu v plném rozsahu zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu, jelikož procesně úspěšné žalované žádné náklady řízení podle obsahu spisu nevznikly.