11 C 425/2025-30 — Okresní soud v Benešově

1. Dne , datum, podala žalobkyně žalobu proti žalovanému o zaplacení částky , částka, s příslušenstvím. V odůvodnění žaloby uvedla, že se žalovaným uzavřela dne , datum, smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému částku ve výši , částka, . Tuto částku se žalovaný zavázal žalobkyni vrátit spolu s poplatkem v celkové výši , částka, , a to týdně částkou , částka, , první splátka měla být uhrazena do sedmého dne od podpisu smlouvy a každá další pak do sedmého dne od předchozí splátky. V případě prodlení s plněním nebo v případě neplnění vůbec se dle smlouvy stává zbylý dluh včetně příslušenství splatný v termínu splatnost nebližší další týdenní splátky. Žalovaný splátky hradil nepravidelně, dosud uhrazenou částku , částka, žalobkyně vydělila týdenní splátkou , částka, a vypočetla tak, kdy se žalovaný dostal do prodlení, pokud by splácel částku v předepsaných týdenních splátkách. Splatnost pohledávky tedy nastala ke dni , datum, a k prodlení žalovaného došlo ke dni , datum, . Žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného splácet úvěr na základě informací získaných nahlédnutím do veřejných databázích, z platební historie žalovaného, z informací od žalovaného a telefonickou kontrolou v zaměstnání.2. Žalovaný se k věci nevyjádřil, k ústnímu jednání se bez omluvy nedostavil.3. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním: Dne , datum, žalobkyně a žalovaný podepsali Smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě níž byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši , částka, v hotovosti oproti jeho podpisu, které se žalovaný zavázal společně s úrokem a poplatky ve výši , částka, splácet v 60 pravidelných týdenních splátkách ve výši , částka, . Součástí smlouvy byly i smluvní podmínky žalobkyně (z předmětné smlouvy, ze smluvních podmínek ke Smlouvě o spotřebitelském úvěru, z formuláře pro standardní informace). Na základě této smlouvy žalovaný převzal částku ve výši , částka, a uhradil na ni celkem , částka, (z přehledu splátek). Jelikož žalovaný nesplácel řádně splátky, žalobkyně úvěr zesplatnila a prostřednictvím svého zástupce žalovanému zaslala předžalobní upomínku (z předžalobní upomínky a seznamu odeslané pošty). Dále soud zjistil, že zástupce žalobkyně při podpisu smlouvy vyplnil evidenční kartu klienta (žalovaného) tak, že odškrtal políčka týkající se osobních otázek a dále též finanční a majetkové situace žalovaného; mimo jiné zakřížkoval, že zkontroloval potvrzení o příjmu s tím, že čistý měsíční příjem činí okolo , částka, a odhadované výdaje jsou 25 659, zbývající volné prostředky představují částku cca , částka, (z evidenční karty klienta).4. Při právním posouzení věci soud na danou věc aplikoval ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), neboť žalovaný smlouvu o úvěru uzavřel jako spotřebitel. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.5. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru ze dne , datum, podepsaná mezi žalobkyní a žalovaným je absolutně neplatná, neboť při jejím uzavření nebyla v rozporu s ustanovením § 86 aplikovatelného ZoSÚ řádně zkoumána otázka schopnosti žalovaného daný úvěr splatit, resp. žalobkyně neprokázala, že úvěruschopnost žalovaného řádně a s odbornou péčí zkoumala. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně k soudu nedostavila, nemohl jí soud poskytnout poučení dle § 118a o.s.ř. v jakém směru má doplnit svá tvrzení a důkazy. Soud rovněž neměl možnost odročit jednání za účelem doplnění dokazování, neboť dle § 118b o.s.ř. mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, případě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností.6. Ohledně úvěruschopnosti Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí , spisová značka, , [PR 21/2018 s. 757] uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Stejně tak Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí , Anonymizováno, uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn – jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. , Anonymizováno, ; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů – dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk číslo 679/0, důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., zvláštní část - k § 86;7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 – 2017). Z výše uvedeného nutno podle Ústavního soudu dovodit, že posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z „objektivizovaného“ hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy. Naopak obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotve