11 C 66/2026-31 — Okresní soud v Benešově

1. Žalobkyně se žalobou ze dne , datum, domáhala po žalovaném zaplacení částky , částka, s příslušenstvím a úhrady nákladů řízení. Uvedla, že její právní předchůdkyně , právnická osoba, ., uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši , částka, . Žalovaný se zavázal jistinu vrátit společně s úroky a dalšími platbami dle smlouvy. Žalovaný úvěr čerpal, své závazky však nehradil řádně a včas. Právní předchůdkyně vyzývala žalovaného k zaplacení, žalovaný však přesto svůj dluh nesplatil. Právní předchůdkyně žalobkyně tak úvěr zesplatntila ke dni , datum, . Právní předchůdkyně žalobkyně pohledávku za žalovaným postoupila na žalobkyni smlouvou ze dne , datum, . Po zohlednění zaplacených splátek tak žalovaný dluží částku , částka, . Společně s jistinou požaduje žalobkyně také zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně. Na předžalobní výzvu žalovaný nereagoval.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, na svoji obranu netvrdil žádné rozhodné skutečnosti a nenavrhl provedení žádných právně relevantních důkazů. Z ústního jednání se omluvil.3. Soud provedl důkazy, které hodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti podle § 132 o.s.ř., a zjistil následující skutkový stav: Právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, ., IČ , IČO, a žalovaný uzavřeli dne , datum, smlouvu o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši , částka, (z žádosti o poskytnutí úvěru, ze smlouvy o úvěru včetně dodatku). Úvěr byl žalovanému poskytnut a žalovaný na úvěr uhradil celkem , částka, (z výpisů z úvěrového účtu, z transakční historie). Právní předchůdkyně žalobkyně žalovaného vyzývala k úhradě dlužné částky a upozorňovala ho na možnost zesplatnění. Jelikož žalovaný ani na výzvu nehradil dle smlouvy, právní předchůdkyně žalobkyně úvěr ke dni , datum, zesplatnila (z výzvy k úhradě, z oznámení o zesplatnění). Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, . O postoupení pohledávky byl žalovaný právní předchůdkyní žalobkyně informován dopisem ze dne , datum, (ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně příloh, z oznámení o postoupení pohledávek včetně podacího lístku). Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu (z předžalobní výzvy včetně podacího lístku).4. Ohledně úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně předložila žádost o poskytnutí úvěru a potvrzení o výši příjmů. Soud zjistil, že žalovaný uvedl, že je zaměstnaný s příjmem , částka, měsíčně, dle potvrzení o výši příjmu jeho průměrný čistý příjem činil , částka, . Dále uvedl, že žije v nájmu se 2 dalšími osobami, na nájem hradí , částka, měsíčně.5. Při právním posouzení věci soud na danou věc aplikoval ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), neboť žalovaný smlouvu o úvěru uzavřel jako spotřebitel. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.6. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru ze dne , datum, podepsaná mezi žalobkyní a žalovaným je absolutně neplatná, neboť při jejím uzavření nebyla v rozporu s ustanovením § 86 aplikovatelného ZoSÚ řádně zkoumána otázka schopnosti žalovaného daný úvěr splatit, resp. žalobkyně neprokázala, že úvěruschopnost žalovaného řádně a s odbornou péčí zkoumala. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně k soudu nedostavila, nemohl jí soud poskytnout poučení dle § 118a o.s.ř. v jakém směru má doplnit svá tvrzení a důkazy. Soud rovněž neměl možnost odročit jednání za účelem doplnění dokazování, neboť dle § 118b o.s.ř. mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, případě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností.7. Ohledně úvěruschopnosti Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí , spisová značka, , [PR 21/2018 s. 757] uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Stejně tak Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí , Anonymizováno, uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn – jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. , Anonymizováno, ; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů – dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk číslo 679/0, důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., zvláštní část - k § 86;7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 – 2017). Z výše uvedeného nutno podle Ústavního soudu dovodit, že posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z „objektivizovaného“ hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy. Naopak obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně za