4 C 10/2026-45 — Okresní soud v Benešově

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne , datum, domáhala, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit jí částku , částka, s příslušenstvím a nahradit jí náklady řízení. Uváděla, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , IČO: , IČO, , a žalovaným byla dne , datum, uzavřena smlouva o zápůjčce č. , hodnota, , na jejímž základě poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši , částka, , a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně i poplatek ve výši , částka, . To vše se zavázal uhradit v 60 týdenních splátkách po , částka, , přičemž poslední splátka byla stanovena na , datum, . Žalovaný však porušil svou povinnost úvěr splácet, když sjednané splátky nehradil řádně a včas. Pohledávku za žalovaným postoupila společnost , právnická osoba, žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, , s účinností ke dni , datum, . Do postoupení pohledávky žalovaný uhradil na úvěr částku , částka, , přičemž po postoupení pohledávky uhradil na úvěr ještě částku , částka, , celkem tedy uhradil částku , částka, . Žalobkyně požadovala zaplacení dlužné částky ve výši , částka, (dlužná jistina), kapitalizovaných úroků ve výši , částka, , kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši , částka, a úroků při úrokové sazbě ve výši 29 % ročně a úroků z prodlení při úrokové sazbě v zákonné výši 8,50 % ročně, u obou z dlužné jistiny od , datum, do zaplacení. Žalovaný byl k úhradě dlužných částek vyzván předžalobní výzvou, na kterou však nereagoval.2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil a k ústnímu jednání se bez omluvy nedostavil, žalobkyně se z jednání omluvila, proto bylo jednáno v jejich nepřítomnosti dle § 101 odst. 3 o.s.ř.3. Na základě provedeného dokazování soud učinil následující skutková zjištění: Výpisem žalobkyně z obchodního rejstříku bylo prokázáno, že žalobkyně je podnikatelkou s předmětem podnikání mj. poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru. Ze smlouvy o zápůjčce č. , hodnota, vzal soud za prokázané, že společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, , uzavřela dne , datum, smlouvu o zápůjčce s žalovaným v částce , částka, s tím, že se žalovaný zavázal zaplatit společnosti poplatek v částce , částka, . Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v 60 týdenních splátkách po , částka, s tím, že poslední splátka byla stanovena na , datum, . Součástí smlouvy byly Smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce upravující mimo jiné v případě, že nebude včas splněna povinnost uhradit příslušnou splátku celkové dlužné částky, má společnost právo požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. Žalovaný se dostal do prodlení se splácením. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávky na žalobkyni smlouvou o postoupení ze dne , datum, , což bylo žalovanému oznámeno. Žalovaný do postoupení pohledávky na dluh uhradil částku , částka, a po postoupení pohledávky částku , částka, . Žalobkyně žalovaného vyzvala předžalobní upomínkou k úhradě dlužných částek včetně příslušenství. Tyto skutečnosti má soud za prokázané ze smlouvy o zápůjčce, smlouvy o postoupení pohledávek včetně seznamu postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávek včetně podacího lístku a předžalobní výzvy včetně podacího lístku.4. Vzhledem k tomu, že byla smlouva o úvěru uzavřena se spotřebitelem, vycházel soud ze zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb., účinného v době uzavření smlouvy. Podle § 9 odstavec 1 tohoto zákona je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Podle § 1 věty druhé se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem nebo zprostředkovatelem.5. Ohledně úvěruschopnosti Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí , spisová značka, , [PR 21/2018 s. 757] uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Stejně tak Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí , Anonymizováno, uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn – jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. , Anonymizováno, ; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů – dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk číslo 679/0, důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., zvláštní část - k § 86;7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 – 2017). Z výše uvedeného nutno podle Ústavního soudu dovodit, že posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z „objektivizovaného“ hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy. Naopak obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. V sp. zn. , spisová značka, , podle kterého důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně, nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.6. Podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Soud rovněž vycházel z ustanovení § 101 odst. 1, písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), podle kterého k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména za a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnost