4 C 126/2026-21 – Okresní soud v Benešově

1. Dne , datum, podal žalobce ke zdejšímu soudu žalobu proti žalovanému o zaplacení částky , částka, s 12 % ročním úrokem z prodlení od , datum, do zaplacení. V odůvodnění žaloby uvedl, že s žalovaným uzavřel dne , datum, smlouvu o zápůjčce, na základě které mu poskytl finanční prostředky ve výši , částka, dne , datum, v hotovosti. Vrácení zapůjčené finanční částky bylo sjednáno tak, že zapůjčená částka bude vrácena nejpozději do , datum, . Žalovaný ve sjednané době nevrátil, přestože byl žalobcem opakovaně upomínán, a to ani po zaslání upomínky předžalobní.2. Vzhledem k tomu, že žalovaný je státním příslušníkem , Anonymizováno, a jedná se tak o věc s cizím prvkem, zjišťoval soud, zda má ve věci dánu pravomoc a příslušnost jednat a rozhodovat, a pokud ano, zjišťoval dále, podle jakého právního řádu je třeba v řízení postupovat a jaké právo je třeba na věc aplikovat. , jméno FO, Českou republikou a , Anonymizováno, je sice uzavřena dvoustranná mezinárodní úmluva, která upravuje pravomoc a příslušnost pro závazkové vztahy, ale žalovaný má rovněž bydliště na území členského státu EU, v ČR, a proto je třeba na věc aplikovat nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 1215/2012 Sb. ze dne , datum, , o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutích v občanských a obchodních věcech, podle kterého je příslušnost Okresního soudu v Benešově dána ustanovením článku 4 odst. 1, dle kterého mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu bez ohledu na svou státní příslušnost, žalovány u soudu tohoto členského státu. V daném případě má žalovaný bydliště na území ČR v obvodu Okresního soudu v Benešově, jehož příslušnost je v této věci tedy dána. Podle § 87 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, se smlouvy řídí právem státu, s nímž smlouva nejúžeji souvisí, pokud strany nezvolily rozhodné právo, což je v daném případě právo České republiky, neboť zde byla smlouva uzavřena. Podle § 8 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním české soudy postupují v řízení podle českých procesních předpisů s tím, že strany mají rovné postavení při uplatňování svých práv.3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, k ústnímu jednání se bez omluvy nedostavil, ani z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání, ačkoliv byl soudem řádně v dostatečném předstihu předvolán, a proto soud ve věci jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti, vycházeje přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.4. Soud provedl důkazy, které hodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti podle § 132 o.s.ř., a zjistil následující skutkový stav: Žalobce a žalovaný mezi sebou uzavřeli dne , datum, smlouvu o zápůjčce finančních prostředků, na základě které žalobce poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši , částka, . Žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté finanční prostředky nejpozději do , datum, . (potvrzení o půjčce z , datum, ) Žalovaný však peněžní prostředky do tohoto data ani později nevrátil, a to ani po opakovaných upomínkách, včetně upomínky předžalobní. (výzva k úhradě spolu s doklady o odeslání)5. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), dle něhož přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Dle § 1970 OZ po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.6. V daném případě má soud za to, že podaná žaloba je důvodná. Mezi účastníky řízení byla uzavřená platná smlouva o zápůjčce finančních prostředků, na základě které žalobce poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši , částka, a žalovaný se zavázal tyto finanční prostředky vrátit nejpozději do , datum, . Žalobce splnil svoje povinnosti vyplývající z předmětné smlouvy. Žalovaný však své povinnosti ze smlouvy a ze zákona nesplnil, neboť ve lhůtě splatnosti ani později zapůjčenou sumu nevrátil. Žalovaný tak zůstal žalobci dlužný na danou zápůjčku celkovou částkou , částka, s příslušenstvím. Za této situace vznikl žalobci nárok na zaplacení žalované dlužné částky, přičemž soud žalobci zároveň přiznal i uvedené příslušenství žalované pohledávky jistiny vyplývající ze zákona, a proto soud žalobě vyhověl a rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce , částka, . Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce , částka, a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši , částka, sestávající z částky , částka, za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky , částka, za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t., z částky , částka, za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky , částka, za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne , datum, včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po , částka, dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t.8. Lhůta k plnění byla v obou případech stanovena v délce 3 dnů od právní moci rozsudku podle ustanovení § 160 odst. 1 věta 1 o.s.ř. a podle ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. byla povinnost žalovaného k náhradě nákladů řízení stanovena k rukám zástupce žalobce.