4 C 31/2026-35 — Okresní soud v Benešově

1. Žalobkyně se žalobou u zdejšího soudu domáhala zaplacení částky , částka, (z toho částka , částka, představovala nesplacenou jistinu, částka , částka, poplatky za poskytnutí a správu, částky , částka, a , částka, úroky) s příslušenstvím. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, ., a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na základě které právní předchůdkyně žalobkyně žalované poskytla úvěr v částce , částka, . Úvěr se žalovaná zavázala právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v pravidelných měsíčních splátkách společně s úrokem ve výši 10,4 %. Žalovaná však sjednané splátky nehradila řádně a včas, přičemž na pohledávku uhradila pouze , částka, . Dle smlouvy tak vznikla žalované povinnost zaplatit poplatky a úroky v souvislosti s prodlením. Jelikož ani ty žalovaná nehradila, právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni , datum, . Pohledávka za žalovanou byla postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, . Žalobkyně se z jednání soudu omluvila.2. Žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila a k jednání soudu se bez omluvy nedostavila, přestože byla soudem řádně a včas předvolána.3. Soud provedl důkazy, které hodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti podle § 132 o.s.ř., a zjistil následující skutkový stav: Právní předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, . uzavřela s žalovanou dne , datum, smlouvu o úvěru, ve které se zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši , částka, . Žalovaná se zavázala úvěr společně s úrokem splatit ve 24 měsíčních splátkách po , částka, . V případě prodlení měla žalovaná hradit poplatky a úroky s prodlením spojeny. Žalovaná úvěr čerpala, uhradila na něj částku ve výši , částka, (viz platební historie). Právní předchůdkyně žalobkyně vyzývala žalovanou opakovaně k uhrazení jednotlivých splátek po splatnosti, ke kterým připočítala vzniklé úroky a poplatky, dále vyzývala k úhradě celkové dlužné částky s upozorněním na zesplatnění. Pohledávka za žalovanou byla postoupena z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni. Žalobkyně zaslala žalované předžalobní upomínku. Dále bylo zjištěno, že proti žalované jsou vedena další řízení o zaplacení pohledávek v různých výších, kdy žalobcem je stejná společnost.4. Ohledně úvěruschopnosti soud zjistil, že žalovaná byla v době uzavření úvěru svobodná, žila u rodičů, celkový příjem v domácnosti činil , částka, , výdaje na bydlení činily , částka, a neměla žádnou vyživovací povinnost. Žalovaná byla zaměstnaná od roku , Anonymizováno, u společnosti , právnická osoba, . s příjmem , částka, jako dělník/řemeslník. Další důkazy soudu předloženy nebyly. Stejně tak nebyly soudu předloženy listiny, které by dokládaly tvrzení uvedená žalovanou v kartě žádosti o úvěr.5. Při právním posouzení věci soud vycházel z příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.). Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.6. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 stejného ustanovení pak poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.7. Podle § 87 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 stejného ustanovení platí, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Dle odst. 3 stejného ustanovení pak platí, že změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.8. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou je podle § 87 odst. 1 ZoSÚ absolutně neplatná, neboť způsob, jakým žalobkyně popsala zkoumání úvěruschopnosti je ve smyslu aktuální rozhodovací praxe vyšších soudů zcela nedostatečný a řádné zkoumání úvěruschopnosti z něj nelze dovodit, jelikož žalobkyně nijak neověřila údaje poskytnuté žalovanou a při zkoumání nebyly zkoumány celkové majetkové poměry žalované.9. Ohledně úvěruschopnosti Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí , spisová značka, , [PR 21/2018 s. 757] uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Stejně tak Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí III. ÚS 4219/18 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn – jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I․ ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů – dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk číslo 679/0, důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., zvláštní část - k § 86;7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 – 2017). Z výše uvedeného nutno podle Ústavního soudu dovodit, že