8 C 92/2026-29 – Okresní soud v Benešově

1. Žalobkyně se domáhala, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit jí částku , částka, (ta se skládala z nesplacené jistiny, poplatku za poskytnutí úvěru a smluvní pokuty, dílčí části nebyly blíže neidentifikovány) a nahradit jí náklady řízení. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne , datum, uzavřena smlouva o podnikatelském úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši , částka, . Úvěr měl být splacen nejpozději dne , datum, , avšak žalovaný úvěr do zmíněného dne nesplatil, a tudíž se dostal do prodlení. Žalovaný žalobkyni dosud zaplatil toliko , částka, . Žalobkyně se z jednání soudu omluvila.2. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout, neboť čerpané prostředky nesloužily k podnikání, nýbrž výhradně k soukromým účelům, zejména splácení jiných půjček. Žalovaný měl sice zřízený živnostenský list, nicméně od roku 2015 je zaměstnaný u téhož zaměstnavatele a nepodniká, jediným jeho příjmem v době sjednání smlouvy byla mzda ze zaměstnání. Smlouva neobsahovala žádnou specifikaci podnikatelského záměru. K uzavření smlouvy stačilo doložit doklad totožnosti a vyplnit kontaktní údaje k osobě žadatele o úvěr, datum narození a rodné číslo. Žalovaný byl tudíž v postavení spotřebitele, žalobkyně však nezkoumala jeho úvěruschopnost, tedy příjmy a výdaje, což způsobilo, že smlouva je absolutně neplatná. Od žalobkyně žalovaný načerpal celkem , částka, , jelikož na úvěr uhradil částku , částka, , měl by zbývající částku , částka, žalobkyni vrátit jako bezdůvodné obohacení. S ohledem na své poměry však požádal o měsíční splátky po , částka, , neboť není v jeho silách vrátit zbývající částku najednou.3. Na základě provedeného dokazování soud učinil následující skutková zjištění. Ze smlouvy o podnikatelském úvěru a potvrzení o uzavření smlouvy zjistil, že žalovaný a žalobkyně podepsali dne , datum, prostřednictvím elektronických prostředků listinu s nadpisem „smlouva o podnikatelském úvěru č. , hodnota, “, na základě které mohl žalovaný od žalobkyně obdržet bezhotovostně peněžní prostředky ve výši , částka, . Obdržené prostředky měl žalovaný vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru odpovídajícím 1 % za každý den čerpání úvěru, a to v pěti splátkách opakujících se každých 14 dní po , částka, (z toho bylo určeno , částka, na splátku jistiny úvěru a , částka, na splátku poplatku), poslední splátka byla stanovena na den , datum, . Podle čl. 2.5 zmíněné listiny měly být peněžní prostředky poskytnuty výlučně na financování podnikatelských potřeb žalovaného, bez omezení konkrétního podnikatelského účelu. Z potvrzení o provedené platbě soud dále zjistil, že dne , datum, byla zaslána na bankovní účet žalovaného, jehož číslo bylo uvedeno v listině „smlouva o podnikatelském úvěru“, platba ve výši , částka, . Z kopie OP soud dále zjistil, že jde o kopii dokladu totožnosti žalovaného, platnost dokladu byla vyznačena na období od , datum, do , datum, . Z předžalobní výzvy a potvrzení o podání doporučené zásilky soud dále zjistil, že žalovanému byl dne , datum, zaslán dopis, ve kterém ho zástupce žalobkyně vyzval k uhrazení částky , částka, . Dluh dle dopisu měl vyplývat ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne , datum, .4. Z výpisů z běžného účtu žalovaného soud dále zjistil, že v období od , datum, do , datum, měl žalovaný na bankovním účtu počáteční zůstatek , částka, a konečný zůstatek , částka, . Kladný konečný zůstatek byl zapříčiněn poskytováním peněžních prostředků od různých společností včetně žalobkyně. Příkladem dne , datum, byla provedena příchozí platba na účet žalovaného ve výši , částka, s poznámkou „, právnická osoba, “ a dne , datum, opět platba ve výši , částka, , a to od společnosti , právnická osoba, . s poznámkou „zapujcka“. Poskytování peněžních prostředků žalovanému pak pokračovalo i v srpnu , Anonymizováno, .5. Při právním posouzení věci soud vycházel ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), u obou z jejich účinného znění ke dni uzavření smlouvy.6. Podle § 2395 o. z. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 tohoto ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle § 1968 odst. 1 věty první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroků z prodlení pak stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb.10. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.11. Soud věc po právní stránce posoudil tak, že žalobkyně jako úvěrující a žalovaný jako úvěrovaný uzavřeli dne , datum, smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z. (a vznikl tak mezi nimi závazek v podobě spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Soud se ztotožnil s námitkou žalovaného, že v rámci závazku vystupoval jako spotřebitel ve smyslu § 419 o. z., byť mu byl úvěr formálně poskytnut za účelem financování podnikatelských potřeb a byť byl ve smlouvě označený jako podnikatel svým identifikačním číslem a sídlem. V tomto případě je přiléhavou judikatura Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že „[k]dyby však bylo účelem prezentace dlužníka ve smlouvě jako podnikatele zastřít skutečnost, že úvěr se poskytuje spotřebiteli, s cílem eliminovat aplikaci kogentně stanovených pravidel na ochranu spotřebitele a zlepšit tak na úkor dlužníka právní postavení věřitele, šlo by o obcházení zákonných předpisů na ochranu spotřebitele.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Rozhodným pro posouzení úvěru jako podnikatelského je tedy faktický, nikoli pouze formální, účel poskytnutí peněžních prostředků. Vycházela-li tak žalobkyně při posuzování úvěru jako podnikatelského toliko ze skutečnosti, že žalovaný je fyzickou osobou podnikající, nelze bez dalšího uzavřít, že se jednalo o úvěr poskytnutý v souvislosti s podnikatelskou činností žalovaného neboli že by jeho poskytnutí nepodléhalo ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru. Uvedené vyplývá rovněž z další judikatury Nejvyššího soudu, dle které „[…] pro odpověď na otázku, zda je fyzická osoba v postavení spotřebitele, je rozhodující především účel jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu, potažmo povaha a účel smlouvy. Okolnost, že spotřebitel má podnikatelské oprávnění, je pro posouzení jeho právního postavení ve smluvním vztahu s dodavatelem (podni