6 C 231/2015-100 — Okresní soud v Berouně

Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 20.2.2014 a postoupenou zdejšímu soudu domáhala po žalovaném zaplacení částky 11 898 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že žalovaný uzavřel se společností [právnická osoba] dne 19.6.2009 Smlouvu o poskytnutí bankovních produktů a služeb, v rámci které mu byl povolen debetní zůstatek na běžném korunovém účtu č. [bankovní účet] – Flexikredit. Žalovaný porušil podmínky smlouvy, a proto byl vyzván k zaplacení debetu ve výši 11 500 Kč, poplatků ve výši 398 Kč, a smluvního úroku, jakož i úroku z prodlení. Pohledávka pak byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 15.3.2013, a toto postoupení bylo žalovanému oznámeno. Následně byl usnesením Krajského soudu v Praze sp.zn. [insolvenční spisová značka] zjištěn ke dni 20.5.2016 úpadek žalovaného spojený s oddlužením. Ve smyslu ustanovení § 140a odst. 1, 2 a 4 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona nastaly účinky rozhodnutí o úpadku okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku a tímto okamžikem došlo k přerušení řízení o pohledávkách týkajících se majetkové podstaty, tedy i tohoto řízení. Krajský soud v Praze pak usnesením ze dne 26.8.2021, č.j. [insolvenční spisová značka], vzal soud na vědomí oddlužení žalovaného a usnesením z téhož dne č.j. [insolvenční spisová značka] mu přiznal osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. V návaznosti na citované usnesení soudu vzala žalobkyně v celém rozsahu svoji žalobu zpět a požadovala náhradu nákladů řízení s odůvodněním, že jí tyto vzniknou až pravomocným rozhodnutím soudu o zastavení řízení. Protože žalobkyně vzala svůj návrh na zahájení řízení zpět v plném rozsahu, soud řízení zastavil podle § 96 odst. 2 o.s.ř. (výrok I. usnesení). Ve výroku II. tohoto usnesení soud rozhodl o nároku žalobkyně na náhradu nákladů řízení dle § 146 odst. 2 o.s.ř. s ohledem na skutečnost, že žalobkyně sice vzala žalobu zpět, nicméně tak učinila poté, co byla její pohledávka v insolvenčním řízení žalovaného zcela uznána a z části uhrazena, jak je zřejmé z obsahu insolvenčního spisu. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nemohla svoji pohledávku na zaplacení nákladů tohoto řízení přihlásit v insolvenčním řízení, neboť tento nárok vzniká až rozhodnutím soudu o povinnosti platit náklady řízení, rozhodl soud, jak výše uvedeno. Náklady žalobkyně představují částku 9 899,20 Kč, která se skládá ze soudního poplatku ve výši 800 Kč, a z odměny advokáta podle § 11 odst. 1, písm. a) a d) ve spojení s § 8 odst. 1vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném ke dni zahájení řízení, tj. 20.2.2014 za 4 úkony po 1 580 Kč (převzetí a příprava žaloby, sepis žaloby, vyjádření spolu s částečným zpětvzetím žaloby a zpětvzetí žaloby), 4 paušální náhrady po 300 Kč podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 21 % DPH ve výši 1 579,20 Kč Celkem tak žalobkyni vznikly náklady řízení ve výši 9 899,20 Kč. Soud ohledně nároku žalobkyně na zaplacení nákladů řízení po skončení insolvenčního řízení splněním oddlužení odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 3028/17, v němž soud řešil obdobný případ nároku žalobkyně na náhradu nákladů řízení po zpětvzetí žaloby po osvobození žalované od zbytku dluhů v insolvenčním řízení. Ústavní soud v daném rozhodnutí konstatoval, že„ odpuštěním zbývajících dluhů může dlužníkovi vzniknout legitimní očekávání pouze stran dluhů, které již vznikly, a mohly tedy být v insolvenčním řízení přihlášeny, nikoli i těch, které teprve vzniknou (srov. i nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3250/14 ze dne 1. 7. 2016, podle něhož je oddlužení osvobozením dlužníka od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, jakož i pohledávek, které nebyly věřiteli vůbec uplatněny přihláškou pohledávky, ačkoli takto uplatněny být mohly). Dlužníkovu naději, že po splnění splátkového kalendáře a po přiznání osvobození od zbytku dluhů již ke vzniku nových dluhů (byť majících původ v činnosti předcházející insolvenčnímu řízení) nedojde, nelze ztotožňovat s legitimním očekáváním ve smyslu čl. 11 Listiny, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.“. Soud proto rozhodl, jak ve výroku II. tohoto usnesení uvedeno.