12 C 339/2023 — Okresní soud v Berouně

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení předmětné částky jako úhrady ze smlouvy o poskytnutí úvěrové karty a revolvingového úvěru, resp. ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 6. 8. 2007, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut revolvingový úvěr ve výši 54 000 Kč. 2. V posuzovaném případě je žalovaný občanem Slovenské republiky, kde má podle dosavadních zjištění také vedeno své bydliště. Není tak pochyb o tom, že jde o věc s tzv. cizím prvkem a soud prvního stupně tak měl mezinárodní i místní příslušnost posuzovat především podle právních předpisů Evropské unie. Uvedený postup plyne z ust. § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, podle něhož přímo použitelné normy Evropské unie mají přednost. Věc proto bylo zapotřebí posoudit podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, zkráceně zvané Brusel I bis. 3. K aplikaci nařízení je nezbytné, aby byl projednávaný spor sporem s mezinárodním prvkem, neboť nařízení Brusel I. bylo výslovně přijato jako opatření v oblasti soudní spolupráce v občanských věcech s mezinárodním prvkem ve smyslu ust. čl. 65 písm. a) třetí odrážka Smlouvy o založení evropského společenství (bývalý článek 73m). 4. Mezinárodní prvek je v daném sporu dán tím, že žalovaný, vystupující v souzené věci jako spotřebitel, má bydliště ve Slovenské republice. Tím byla založena situace, která může vznést otázku mezinárodní soudní příslušnosti, jako podmínka přítomnosti mezinárodního prvku v daném řízení (srov. rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci C -281/02 Owusu). 5. Ze stejného důvodu je splněna rovněž podmínka teritoriální působnosti nařízení, když má být nařízení Brusel I. aplikováno v členských státech Evropské unie (Slovenská republika a Česká republika), ve kterých je lze aplikovat (dle čl. 1 odst. 3 nařízení je nelze dosud aplikovat z hlediska teritoriálního jen v Dánsku). 6. Splněna je také podmínka časové působnosti nařízení, když spor byl zahájen poté, co nařízení vstoupilo v obou uvedených členských státech v platnost dnem 1. 5. 2004, kdy se Česká a Slovenská republika stala členem Evropské unie (srov. čl. 66 odst. 1 nařízení). 7. Příslušnost ve věcech spotřebitelských smluv je upraveno v čl. 17 nařízení Brusel I. bis. Dle čl. 17 bod 1. ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7), a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, na jehož území má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. Dle čl. 18 bod 2. nařízení Brusel I. bis. může smluvní partner podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, na jehož území má spotřebitel bydliště. Pod pojmem bydliště se přitom rozumí tzv. domicil (z lat. domicilium, od domi colium, bydlení v domě), tj. faktické místo trvalého pobytu fyzické osoby nebo sídlo právnické osoby. 8. Žalovaný soudu sdělil, že trvalý pobyt má evidovaný na adrese ve Slovenské republice, [adresa] [anonymizováno], [PSČ] [anonymizováno], což vyplývá i z lustrace v Registru obyvatel Slovenské republiky ze dne 30.10.2023. 9. Žalobce se vyjádřil v tom smyslu, že z hlediska místní příslušnosti není podstatné, kde má žalovaný trvalý pobyt, ale kde se žalovaný momentálně nachází (dle žalobce na adrese [adresa žalovaného]). 10. Soud se přípisem ze dne 4.1.2024 opětovně žalovaného dotázal, na jaké adrese se zdržoval ke dni podání žaloby (10.10.2023) s úmyslem zdržovat se tam trvale. Žalovaný soudu sdělil, že od roku 2020 se zdržuje v obci [obec], a to na adrese [adresa], [PSČ], Slovensko. Ze soudního spisu je dále zřejmé, že si žalovaný přebírá písemnosti na adrese v obci [obec] a z této adresy rovněž odesílá písemnosti určené zdejšímu soudu (viz např. obálky založené ve spise za č.l. 42 a č.l. 54). Ve spise se nachází i e-mailová komunikace z Bezplatné dluhové poradny v [obec], Slovenská republika, kterou žalovaný dne 9.11.2023 navštívil a která se nachází v blízkosti tvrzeného bydliště žalovaného ([obec] se nachází necelých 35 km od [město], ve kterém sídlí příslušná Bezplatná dluhová poradna). Písemnosti doručované na adresu uváděnou žalobcem v České republice ([adresa žalovaného]) si žalovaný nepřebírá. Z uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že faktické bydliště žalovaného ke dni podání žaloby bylo na adrese uváděné žalovaným, tedy v obci [obec] ve Slovenské republice. 11. Protože nedostatek pravomoci (mezinárodní příslušnosti) soudu je neodstranitelnou překážkou řízení, soud ve smyslu ust. § 104 odst. 1 o.s.ř. řízení v plném rozsahu zastavil (výrok ad I.). 12. V souladu s ust. § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. ve znění účinném od 1.9.2011 soud vrátí z účtu soudu i zaplacený poplatek za řízení, který je splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti, snížený o 20 %, nejméně však o 1.000 Kč, bylo-li řízení zastaveno před prvním jednáním. V posuzovaném případě výše zaplaceného soudního poplatku činila 3 082 Kč, soud v souladu s citovaným zákonným ustanovením soudní poplatek vrátil po snížení o 20 %, nejméně však o 1.000 Kč, tedy ve výši 2 082 Kč (výrok ad II.). 13. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 146 odst. 2, věta prvá, o.s.ř., dle kterého platí, že účastník řízení je povinen hradit náklady řízení, jestliže zavinil, že řízení muselo být zastaveno s tím, že žalovanému žádné náklady řízení nevznikly (výrok ad III.).