9 C 15/2023-56 — Okresní soud v Bruntále

1. O výživném pro žalobkyni bylo naposledy rozhodnuto za její nezletilosti rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], kterým byla žalovanému stanovena povinnost přispívat na výživu žalobkyně částkou 500 Kč měsíčně. Žalovaný v té době podnikal s příjmy okolo 5 000 Kč měsíčně, žalobkyni bylo asi půl roku. 2. V tomto řízení žalobkyně navrhla, aby výživné bylo žalovanému stanoveno na částku 4 000 Kč měsíčně s účinností od [datum], kdy reálně žalovaný neplatí žádné výživné od srpna 2021. Dále uvedla, že bydlí společně se svou babičkou, její matka je na mateřské dovolené a pobírá invalidní důchod, na její potřeby přispívá pravidelně částkou 2 000 Kč měsíčně. 3. Žalovaný se k návrhu nijak nevyjádřil a o svých poměrech soudu nic nesdělil, přestože byl písemně poučen o tom, že, pokud nedoloží své příjmy, bude soud postupovat podle § 916 občanského zákoníku a bude vycházet z měsíčního příjmu ve výši pětadvacetinásobku částky životního minima jednotlivce. 4. Soud zjistil, že žalobkyně nyní studuje ve 1. ročníku [obec] školy v [obec], obor všeobecné ošetřovatelství. Pobírá přídavky na děti ve výši 1 390 Kč měsíčně. (zjištěno z potvrzení školy a ze zprávy úřadu práce) 5. Ohledně poměrů žalovaného bylo zjištěno pouze tolik, že v současnosti není nikde oficiálně zaměstnán, není veden jako osoba samostatně výdělečně činná, nepobírá důchod, není veden jako uchazeč o zaměstnání. Jiné informace o žalovaném se zjistit nepodařilo. (zjištěno ze zprávy úřadu práce, ze zprávy Okresní správy sociálního zabezpečení a ze zprávy [obec] správy sociálního zabezpečení) 6. Zjištěný skutkový stav věci hodnotil soud podle následující právní úpravy: 7. Podle § 913 občanského zákoníku pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. 8. Podle § 916 občanského zákoníku, neprokáže-li v řízení o vyživovací povinnosti rodiče k dítěti osoba výživou povinná soudu řádně své příjmy předložením všech listin a dalších podkladů pro zhodnocení majetkových poměrů a neumožní soudu zjistit ani další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí zpřístupněním údajů chráněných podle jiného právního předpisu, platí, že průměrný měsíční příjem této osoby činí pětadvacetinásobek částky životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu. 9. V dané věci se soudu nepodařilo zjistit, jaké jsou finanční poměry žalovaného, a to zejména proto, že se žalovaný nijak nevyjádřil k žalobě a nic ke svým příjmům soudu nesdělil. Proto soud postupoval podle citovaného § 916 občanského zákoníku, žalovaného vyzval, aby soudu sdělil, z čeho žije a jaké jsou jeho příjmy, a protože žalovaný na tuto výzvu nijak nereagoval, vycházel při stanovení výživného z 25násobku životního minima, které v současnosti činí 4 860 Kč, tedy z částky 121 500 Kč. Z takové částky je samozřejmě výživné ve výši 4 000 Kč měsíčně možné stanovit. Navíc je třeba vzít v potaz citovaný § 913 občanského zákoníku, podle kterého je možné výživné stanovit z výdělku, kterého by povinná osoba mohla dosahovat, pokud by se bez zbytečného důvodu nevyhýbala řádnému zaměstnání. Pokud by se žalovaný nechal zaměstnán, vydělával by alespoň minimální mzdu, která v současnosti činí 17 300 Kč měsíčně hrubého. I z takového výdělku by bylo možné výživné v žalované částce stanovit. Výživné není ani nijak nepřiměřené potřebám studentky vysoké školy, spíše naopak, potřeby vysokoškoláka by odpovídaly i výživnému vyššímu. 10. Na základě výše uvedených skutečností bylo proto žalobě v celém rozsahu vyhověno, přičemž soud také vyčíslil dlužné výživné vyplývající ze zvýšení výživného za minulou dobu (3 500 Kč měsíčně x příslušný počet měsíců), žalovaného pak zavázal tento dluh zaplatit v zákonné třídenní lhůtě. 11. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nežádala náhradu nákladů řízení, rozhodl soud, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků.