6 C 271/2020-37 — Okresní soud v Břeclavi

Žalobce se žalobou – návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 7. 9. 2020, domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1.920 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnil tím, že v souladu s §45 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, bylo, na základě pokynu Městské policie [obec], dne 25. 3. 2020 z ul. [ulice] v [obec] odtaženo vozidlo [značka automobilu], [registrační značka], neboť tvořilo překážku provozu na pozemní komunikaci. Dle výpisu z centrální evidence vozidle bylo zjištěno, že provozovatelem předmětného vozidla byl v době odtahu žalovaný, kterému vznikla povinnost zaplatit žalobci cenu za odtah stanovenou usnesením Rady města Brna č. R6/085 ze dne 21. 11. 2012 ve výši 1.920 Kč. Žalovaný dlužnou částku nezaplatil, a to ani přes výzvu žalobce. Žalovaný se k žalobě nikterak nevyjádřil. S ohledem na skutečnost, že ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobcem předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím bez nařízení jednání, soud podle ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), věc rozhodl, aniž nařizoval jednání. Na základě zjištění vyplývajících z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé a má tedy za prokázané následující skutečnosti. Z protokolu o odtažení motorového vozidla ze dne 25. 3. 2020 a karty vozidla má soud za prokázané, že dne 25. 3. 2020 došlo k odtažení vozidla, jehož provozovatel byl ke dni odtahu žalovaný. Z usnesení Rady města Brna č. R6/085 ze dne 14. 11. 2012 pak vyplývá cena za provedený odtah. Současně z předložených listinných důkazů má soud za prokázané, že žalobce dne 8. 4. 2020 zaslal žalovanému předžalobní výzvu k plnění. Hmotně právně soud posoudil nárok žalobce podle § 45 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, tedy jako nárok na zaplacení nákladů vzniklých v souvislosti s odstraněním vozidla tvořící překážku provozu na pozemní komunikaci. Žalobci vzniklo právo na zaplacení nákladů ve výši 1.920 Kč a rovněž nárok na zákonný úrok z prodlení dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. S ohledem na to, že žalobce prokázal oprávněnost svého nároku na zaplacení žalobou uplatněné částky a žalovaný jej nerozporoval, soud žalobě vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v celkové částce 500 Kč představující jím zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč a paušální náhradu účastníka nezastoupeného advokátem za 1 úkony po 100 Kč dle § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Tyto náklady považuje soud za účelně vynaložené k uplatnění nároku žalobce vůči žalovanému u soudu. Dle citovaného ustanovení je možno přiznat pouze náhradu nákladů řízení, které byly v souvislosti s uplatňováním práva vynaloženy účelně. Měřítkem účelnosti je třeba poměřovat veškeré náklady, které účastníku v průběhu řízení vznikly, tedy i náklady vynaložené v souvislosti s jeho zastoupením advokátem. Neplatí přitom absolutně, že náklady na právní zastoupení jsou vždy v celém rozsahu účelné již jen proto, že účastník, jehož zastupuje advokát, tímto způsobem realizuje své právo na právní pomoc zajištěné článkem 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V daném případě je důvodné přihlédnout k tomu, že žalobce je statutárním městem, u kterého lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů v soudních řízeních. Není-li v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na jejich zastoupení advokátem náklady účelně vynaloženými. V tomto případě nelze pominout značnou jednoduchost těchto skutkově obdobných věcí nevyžadující vyjma sepisu tzv. formulářové žaloby zvlášť odborných znalostí. V daném řízení se nejedná o specializovanou problematiku, pro kterou by bylo zastoupení advokátem považováno za účelné, nýbrž o běžnou agendu vymáhání pohledávek, která se svým obsahem nikterak nevymyká jiným žalobců uplatňovaným věcem, a žalobce by tudíž měl být schopen prostřednictvím svého vlastního aparátu tuto agendu vykonávat (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 315/2017). Na základě shora uvedeného dospěl soud k závěru, že náklady žalobce za zastoupení advokátem v tomto řízení nejsou účelně vynaloženými ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř., a proto žalobci jejich náhradu nepřiznal.