8 C 185/2024-44 — Okresní soud v Břeclavi

Návrhem doručeným soudu dne 25. 4. 2024 požádal žalobce o vydání rozhodnutí, jímž by žalovanému bylo uloženo zaplatit mu částku 14.740,89 Kč s příslušenstvím. Ke svému návrhu uvedl, že právní předchůdce žalobce společnost , právnická osoba, ., IČ , IČO, , uzavřel dne 10. 11. 2022 se žalovaným smlouvu o úvěru prostřednictvím své webové stránky www., Anonymizováno, .cz, na základě které poskytl žalovanému úvěr ve výši 7.300 Kč. Úvěr měl být splacen nejpozději 8. 12. 2022 společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 7.440,89 Kč. Do data splatnosti žalovaný poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 5. 3. 2024 přešla pohledávka za žalovaným na žalobce. Dne 15. 3. 2024 byla žalovanému zaslána výzva k plnění.Žalovaný se k věci nevyjádřil.Účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, soud proto dle ust. § 115a o.s.ř. rozhodl pouze na základě předložených listinných důkazů.Po provedeném dokazování vzal soud za prokázaná následující skutková zjištění. Z Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo , Anonymizováno, ze dne 8. 11. 2022 uzavřené prostřednictvím komunikačních prostředků na dálku bylo zjištěno, že se předchůdce žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 7.300 Kč se zápůjční úrokovou sazbou 40 % ročně se splatností ke dni 8. 12. 2022. Nadto byl ve smlouvě dále sjednán poplatek za poskytnutí úvěru 2.841,89 Kč (po slevě) a ve výši 7.440,89 Kč (před slevou). Z Potvrzení o platbě vystaveného , právnická osoba, . dne 13. 3. 2024 bylo zjištěno, že z účtu předchůdce žalobce byly dne 10. 11. 2022 odeslány finanční prostředky ve výši 7.300 Kč na účet označený žalovaným ve smlouvě o úvěru. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 5. 3. 2024 ve spojení se Seznamem postoupených pohledávek a s Oznámením o postoupení ze dne 15. 3. 2024 bylo zjištěno, že pohledávka společnosti , právnická osoba, . za žalovaným přešla na žalobce. Z Výzvy k úhradě ze dne 15. 3. 2024 bylo zjištěno, že žalobce vyzval žalovaného k zaplacení dluhu v celkové výši 21.711,50 Kč.Po provedeném dokazování a právním zhodnocení věci soud dospěl k závěru, že předchůdce žalobce uzavřel se žalovaným smlouvu o úvěru (§ 2395 o. z.), jejímž předmětem bylo poskytnutí peněžních prostředků žalovanému ve výši 7.300 Kč, přičemž předchůdce žalobce ze smlouvy plnil s tím, že se žalovaný zavázal poskytnuté peněžní prostředky, společně se sjednaným úrokem, předchůdci žalobce zaplatit jednorázovou splátkou (§ 2395 o. z.), což žalovaný neučinil ani zčásti. Jelikož i postoupení pohledávky na žalobce bylo prokázáno, shledal soud žalobu jako důvodnou v části neuhrazené jistiny úvěru 7.300 Kč se sjednaným úrokem ve výši 224 Kč a úrokem z prodlení jdoucím od prvního dne prodlení s úhradou celé dlužné částky, tj. od 9. 12. 2022, ve výši 15 % ročně, což odpovídá ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, neboť se žalovaný ocitl v prodlení se splácením peněžitého dluhu vůči žalobci (§ 1970 o. z.).Co se týče nároku žalobce na zaplacení poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 7.440,89 Kč, pak tento soud výrokem II. zamítl, neboť jej považuje za sjednaný v rozporu se zákonem (§ 588 o. z.). Podle ust. § 2395 o. z. za poskytnutí úvěru úvěrovaný zaplatí úroky, jinou úplatu sjednat nelze. S odkazem na rozhodnutí Krajského soud v Brně (sp. zn. 14 Co 3/2012) a rozhodnutí Krajského soud v Praze (sp. zn. 28 Co 33/2003) dle kterých úplatu za sjednání závazku zná pouze obchodní zákoník v ustanovení § 499 a takovou úplatu může požadovat pouze věřitel, který je bankou ve smyslu zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, u něhož poskytování úvěrů je součástí podnikatelské činnosti ve smyslu tohoto zákona. Předchůdce žalobce v postavení věřitele v době poskytnutí peněžních prostředků žalovanému nebyl bankou ve smyslu uvedeného zákona. V daném případě sjednanému 40 % úroku za dobu poskytnutí úvěru odpovídá vyčíslený úrok ve výši 224 Kč. Požadovaná částka 7.440,89 Kč, označená ve smlouvě jako poplatek je požadována nad rámec sjednaného úroku, proto soud žalobě v části týkající se tohoto poplatku nemohl vyhovět, a to včetně požadovaného příslušenství.Výrok o náhradě nákladů řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V této věci byl úspěch žalobce menší, než činil jeho neúspěch, přičemž úspěch žalovaného byl vyšší jen nepatrně, proto soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.