16 C 47/2024-20 — Okresní soud v Českých Budějovicích

1. Žalobce se po žalovaném domáhá zaplacení částky 14 222 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaný uzavřel dne 18. 11. 2022 s žalobcem Smlouvu o zápůjčce. Na základě této smlouvy byly žalovanému zaslány finanční prostředky ve výši 11 800 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 2 430 Kč. Celá částka byla splatná dne 18. 12. 2022. Žalovaný na svůj dluh uhradil celkem 8 835 Kč, celá částka byla započtena na smluvní pokutu, náklady spojené s uplatněním pohledávky a částečně na poplatek. Požadována je dlužná jistina a zbývající poplatek ve výši 14 222 Kč a zákonný úrok z prodlení od 19. 12. 2022.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.3. Dokazováním bylo zjištěno, že žalovanému byly na základě smlouvy ze dne 18. 11. 2022 poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Tato částka byla žalovanému zaslána na jeho účet uvedený ve smlouvě v den uzavření smlouvy, jak vyplývá z výpisu z účtu žalobce ze dne30. 11. 2022.4. Podle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle ust. § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle ust. § 87 odst. 1 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.5. Ze shora cit. ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že jednou z podmínek platnosti úvěrových smluv je povinnost poskytovatele úvěru zkoumat kvalifikovaným způsobem úvěruschopnost. V daném případě žalobce uvedl, že posoudil úvěruschopnost žalovaného především na základě informací od žalovaného o jeho rodinných, pracovních, příjmových, výdajových a jiných relevantních poměrech a tyto ověřil na základě dokumentů vyžádaných od žalovaného, případně nahlédl do relevantních databází. Poskytnuté informace a dokumenty byly žalobcem dle jeho tvrzení vyhodnoceny a zaevidovány do zákaznické karty žalovaného. Žalobce k návrhu a ani k následné výzvě soudu nepředložil zákaznickou kartu, na niž se odvolává, ani ostatní důkazy. Rovněž se omluvil z nařízeného jednání. Za dané situace soud dospěl k závěru, že žalobce neprokázal řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného, jak mu ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Uvedené má za následek, že uzavřená smlouva o zápůjčce je absolutně neplatná a k této neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu. K tomu též rozsudek Soudního dvora EU, druhého senátu ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C-679/18, který dovodil povinnost národních soudů zkoumat podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, aniž by námitku neplatnosti vznesl spotřebitel.6. Žalobci tak v posuzovaném případě vznikl pouze nárok na vrácení poskytnutých finančních prostředků po odečtení případných prostředků vrácených žalovaným žalobci formou uhrazených částek. Žalobce tvrdí, že žalovaný uhradil celkem částku 8 835 Kč. Bylo na žalovaném, aby tvrdil a prokázal, že svůj dluh žalobci zcela uhradil či že jinak zanikl. Žalovaný však zůstal v řízení zcela nečinný, na nařízené jednání soudu se nedostavil, ačkoliv byl řádně předvolán. Proto nemohl být soudem poučen o svém břemeni tvrzení a břemeni důkazním. Soud tedy vyšel ze zjištění o výši poskytnutých prostředků 11 800 Kč a z tvrzení žalobce o výši úhrad žalovaným 8 835 Kč. Rozdíl těchto částek jako výše zbývajícího dluhu žalovaného tak činí částku 2 965 Kč, kterou mu soud uložil zaplatit. Ve zbývající části pak soud, pokud jde o další nároky žalobce vycházející z neplatné smlouvy, žalobu zamítl. Délku lhůty k plnění soud stanovil s ohledem na ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20.4.2022, dle kterých je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalobce byl usnesením ze dne 18. 7. 2024 č. j. , spisová značka, vyzván, aby mimo jiné doplnil tvrzení a označil důkazy ohledně celkových sociálních a majetkových poměrů žalovaného v době uzavření smlouvy, popř. současné majetkové poměry a platební možnosti. Žalovaný však k těmto otázkám ničeho netvrdil, navíc jak popsáno shora, majetkové poměry (příjmy a výdaje) žalovaného řádně neprověřil ani k době uzavírání smlouvy. Proto soud vyšel toliko z výše dlužné částky a stanovil lhůtu k úhradě dluhu v délce 60 dnů, kterou považuje za dobu přiměřenou možnostem žalovaného ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Vzhledem ke stanovení nové lhůty k plnění tak nelze učinit závěr, že by se žalovaný ke dni vyhlášení tohoto rozhodnutí ocitl v prodlení, proto soud žalobu zamítl i co do požadovaných úroků z prodlení, a to s opětovným odkazem na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021.7. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. s ohledem na úspěch ve věci. Žalovaný byl v řízení úspěšnější, avšak jemu žádné náklady v řízení nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.