17 C 43/2024-88 — Okresní soud v Českých Budějovicích

1. Žalobkyně se žalobou podanou k soudu domáhala proti žalovanému zaplacení částky 75 920,03 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění žaloby žalobkyně uvedla, že aktivní legitimace žalobkyně je dána na základě smlouvy o postoupení pohledávek mezi žalobkyní a společností , právnická osoba, . (dále jen „Banka“). Banka uzavřela se žalovaným dne 24. 11. 2021 Smlouvu o úvěru č. , tel. číslo, (dále jen „Smlouva o úvěru“), v níž se Banka zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 80 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr splatit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 482,85 Kč počínaje dnem 20. 12. 2021, přičemž anuitní splátka byla složena z platby jistiny, úroku a poplatku. Úvěr byl úročen sazbou 10,5 % ročně. Banka dne 24. 11. 2021 úvěr žalovanému poskytla bezhotovostním převodem peněžních prostředků na účet žalovaného. Žalovaný svou povinnost nesplnil a nesplácel poskytnutý úvěr řádně a včas. Banka proto prohlásila úvěr dopisem ze dne 20. 2. 2023 za okamžitě splatný.2. Ve věci byl vydán platební rozkaz, tento však byl zrušen, neboť se jej nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovanému.3. Žalobkyně byla vyzvána, aby doplnila svá skutková tvrzení k tomu, jakým způsobem zkoumal právní předchůdce žalobkyně úvěruschopnost žalovaného.4. Podáním ze dne 21. 3. 2024 žalobkyně sdělila, že žalovaný v žádosti uvedl zejména informace o svém rodinném stavu, způsobu bydlení a o svém pracovním poměru, včetně výše čistého příjmu domácnosti, kdy uvedl, že má družku a žije v pronajatém bytě/domě. Banka ověřila příjem žalovaného na základě doloženého dokladu o příjmu, kdy žalovaný garantoval příjem ve výši 19 015,25 Kč a dále uvedl čistý měsíční příjem domácnosti ve výši 90 000 Kč. Banka dále posuzovala schopnost dlužníka splácet na základě disponibilní částky, kdy při jejím výpočtu vycházela s částkou životního minima žalovaného podle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., která je odvozena od životních nákladů vyhlašovaných MPSV a existenčního minima, a dále počítala s částkou normativních nákladů na bydlení podle ustanovení § 26 zákona č. 117/1995 Sb., která vychází z nákladů poskytovaných MPSV a zohledňuje druh bydlení, počet osob v domácnosti a lokaci bydlení. Na základě uvedených údajů Banka dospěla k částce 6 580,49 Kč. Výpočet disponibilní částky byl vypočten tak, že od příjmu byly odečteny veškeré výdaje dlužníka, čímž dospěla k tzv. maximální měsíční splátce. Žalovaný celkem na předmětný úvěr uhradil částku 14 831,25 Kč.5. Soud ve věci nařídil jednání na 28. 5. 2024, toto jednání proběhlo v nepřítomnosti účastníků, kdy žalobkyně se z účasti u jednání omluvila a žalovaný se bez omluvy k jednání nedostavil, přestože mu předvolání k jednání spolu se žalobou byly doručeny náhradním způsobem uložením na poště. Soud tak vycházel z důkazů předložených žalobkyní.6. Ze Žádosti o úvěr ze dne 24. 11. 2021 (č.l. 81 spisu) soud zjistil, že žalovaný ke své osobě uvedl, že je v poměru druh – družka, bydlí v pronajatém domě/bytě, je podnikatel, rozdíl mezi příjmy a výdaji podle daňového přiznání činí 228 183 Kč, celkový čistý měsíční příjem domácnosti je 90 000 Kč, počet zdrojů příjmů je uveden jeden, ostatní nezbytné měsíční náklady jsou uvedeny 0 Kč.7. Z vyjádření společnosti , právnická osoba, . ze dne a 19. 3. 2024 vyplývá, že v rámci posouzení úvěruschopnosti žalovaného kontrolovali, zda se klient nenachází v době podání žádosti o úvěr v úpadku nebo zda mu nebylo skončeno insolvenční řízení v nedávné době, zda klient má úvěrové závazky u jiných bankovních či nebankovních subjektů, dále kontrolovali databázi MVČR ohledně platnosti průkazu totožnosti. Věřitel ověřil příjem z doložených dokumentů klienta a dále případně subsidiárně z běžného účtu klienta, který byl veden klientem u Banky za období delší než tři měsíce a v předcházejícím měsíci, kdy klient žádostí požádal o poskytnutí úvěru.8. Ze Smlouvy o úvěru ze dne 24. 11. 2021 (č.l. 19 spisu) soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně se zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 80 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splatit v 84 měsíčních splátkách s výší měsíční splátky 1 348,85 Kč, dále se žalovaný zavázal hradit pojistné ve výši 134 Kč.9. Z přiznání k dani z příjmu fyzických osob za rok 2020 (č.l. 53 spisu) soud zjistil, že žalovaný uvedl jako dílčí základ daně částku 228 183 Kč.10. Z upomínek za dne 5. 11. 2022, 9. 12. 2022 a 17. 1. 2023 (č.l. 60–62 spisu) soud zjistil, že žalovaný byl upomínán na neuhrazené splátky. Z výpisu z úvěrového účtu (č.l. 66 spisu) soud zjistil, že žalovaný celkem uhradil právnímu předchůdci žalobkyně částku 14 831,25 Kč.11. Z Oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 23. 2. 2023 (č.l. 29 spisu) soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně prohlásil úvěr za splatný ke dni 22. 2. 2023.12. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 9. 2023 soud zjistil, že společnost , právnická osoba, . postoupila svoji pohledávku za žalovaným společnosti I-Xon a.s..13. Ze zjištěných skutečností učinil soud tento závěr o skutkovém stavu. Žalovaný podepsal s právním předchůdcem žalobkyně úvěrovou smlouvu, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 80 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu s úrokovým navýšením a poplatky v 84 měsíční splátkách po 1 482,85 Kč s tím, že měsíční splátka zahrnovala úhradu pojištění. Žalovaný splátky nehradil řádně a včas, právní předchůdce žalobkyně proto zaslal žalovanému oznámení o zesplatnění úvěru. Žalovaný ke svým poměrům v žádosti o poskytnutí úvěru uvedl, že žije ve vztahu druh – družka, je podnikatelem, rozdíl mezi příjmy a výdaji činí 228 183 Kč, celkový příjem domácnosti činí 90 000 Kč, bydlí v pronajatém domě/bytě, počet zdrojů příjmu je jeden. Právní předchůdce žalobkyně neověřoval, zda a jaký příjem má druh – družka, nezkoumal ani výši měsíčních výdajů žalovaného. Žádným způsobem neověřoval prohlášení žalovaného v žádosti o tom, že celkový čistý měsíční příjem domácnosti činí 90 000 Kč.14. Podle článku 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledání v příslušné databázi.15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.16. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.17. Z rozsudku Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18, konkrétně pak z právní věty, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvu o spotřebitelském úvěru a o zrušení Směrnice rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 Směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.18. Z citovaného rozhodnutí soudního dvora vyplývá, že povinností vnitrostátních soudů je z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost dlužníka. Posouzení, zda ze strany věřitele došlo k porušení předsmluvní povinnosti zkoumat úvěruschopnost dlužníka, tak není závislé na námitce dlužníka a soud tedy porušení této povinnosti zkoumá z úřední povinnosti.19. K problematice povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele se vyjádřil rovněž Nejvyšší soud ČR v rozsudku vydaném pod sp. zn. , spisová značka, , kdy ze zveřejněné právní věty vyplývá, že