11 C 446/2020-30 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku s tím, že mezi její právní předchůdkyní, [právnická osoba] (dále též„ úvěrující“) a žalovaným došlo dne [datum] k uzavření úvěrové smlouvy [číslo] na jejímž základě poskytla úvěrující žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 998 Kč na nákup vybraného zboží, které se žalovaný zavázal uhradit v 11ti měsíčních splátkách po 2 599 Kč se splatností k 17. dni v měsíci a s úrokem ve výši 19,41 % ročně. Současně byla sjednána povinnost žalovaného hradit žalobkyni náklady spojené s vymáháním pohledávky a dále smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně v případě prodlení žalovaného s úhradou splatných splátek. Žalovaný však své povinnosti ze smlouvy řádně a včas nehradil, proto úvěrující pohledávky ze smlouvy ke dni [datum] zesplatnila. Pohledávky z uvedené smlouvy pak žalobkyně nabyla postoupením a v řízení uplatnila nároky na zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 25 998 Kč, úroku z úvěru kapitalizovaného za dobu trvání úvěrového vztahu ke dni zesplatnění ve výši 1 744,78 Kč, smluvní pokuty za prodlení s úhradou splátek vyúčtované v listopadu 2019 až lednu 2020 ve výši 487,88 Kč a náhrady nákladů spojených s vymáháním pohledávky ve výši 650 Kč, to vše včetně zákonného úroku z prodlení. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. K nařízenému jednání se žádná ze stran nedostavila, čímž se obě strany připravily o možnost poučení soudem dle ustanovení § 118a občanského soudního řádu, které se poskytuje zásadně při jednání v návaznosti na provedené dokazování, které se rovněž provádí výhradně při jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soud České republiky ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, včetně rozsáhlé navazující judikatury téhož soudu). Soud nemá ve sporném řízení prostředky k tomu, aby kteroukoliv ze stran k účasti na jednání přinutil a je povinen rozhodovat při jediném jednání. 3. Provedeným dokazováním nebyly zjištěny (verifikovány) skutečnosti žalobkyní tvrzené. Zaprvé soud nemá za prokázané postoupení uplatněných pohledávek z úvěrující na žalobkyni, k němuž mělo dojít podle žaloby s účinky ke dni 3. 7. 2018. Žalobními tvrzeními je soud vázán a bez jejich výslovné opravy či změny ze strany žalobkyně soud není oprávněn činit vlastní svévolné závěry o tom, že skutečnosti tam tvrzené odehrály se jinak anebo jindy, než žalobkyně explicitně tvrdí. K prokázání tvrzení o nabytí předmětných pohledávek s účinností ke dni 3. 7. 2018 navrhla žalobkyně rámcovou smlouvu o postoupení pohledávek z téhož dne, kterou ovšem reálně nepředložila, tudíž soud z takové smlouvy nemohl učinit žádné závěry. 4. Dále žalobkyně v rámci důkazních návrhů označila blíže nespecifikovanou postupní smlouvu včetně seznamu postoupených pohledávek, přičemž k žalobě připojila smlouvu o postoupení pohledávek [číslo] ze dne [datum], jejímž předmětem bylo postoupení pohledávek, které se postupovaly s účinností ke dni 15. 4. 2020 (viz čl. 3 zmíněné smlouvy), tedy je již samotným porovnání relevantní dat účinků postoupení postaveno najisto, aniž by bylo třeba provádět další dokazování, že touto smlouvou předmětné pohledávky postoupeny nebyly, neboť žalobkyně v žalobě o těchto pohledávkách uvádí, že byly postoupeny již s účinností ke dni 3. 7. 2018. Musela být tedy nutně uzavřena ještě jiná (předchozí) postupní smlouva, kterou však žalobkyně nepředložila. Podobně rozporný je i obsah notifikace postoupení, který do otázky vnáší jen další nejasnosti, když ohledně smlouvy uvedené v žalobě odkazuje v rozporu s údaji žaloby na jinou postupní smlouvu. Úloha soudu nespočívá v dešifrování a domýšlení, které uváděné žalobní tvrzení míní žalobkyně vážně a které nikoliv. Jinak řečeno, soud není povolán k tomu, aby za absentující žalobkyni, kvůli které došlo k nařízení jednání, sám aktivisticky domýšlel, zda a která žalobní tvrzení odpovídají realitě, zda jde o rozpor žalobních tvrzení s důkazními prostředky, nebo rozpor důkazních prostředků s realitou, všechny varianty jsou možné a všechny varianty jsou v soudní praxi běžné, přičemž pro soudem posuzovaný skutkový stav jsou určující pouze a výlučně uplatněná skutková tvrzení, nic dalšího. To platí tím spíše, pokud jde o skutková tvrzení profesionála ve svém oboru (k tomu též srov. § 5 odst. 1 občanského zákoníku). Za druhé soud nemá za prokázané ani uzavření úvěrové smlouvy, neboť podle výslovné instrukce žalobkyně se jednalo o smlouvu [číslo] pouze od této smlouvy odvozovala žalobou uplatněné nároky, zatímco k důkazu byla předložena a provedena smlouva [číslo] tedy očividně jiná smlouva, a to i s přihlédnutím k upřesnění žalobkyně k číselnému označování smluv v doplňujícím podání ze dne [datum], z něhož je zřejmé, že se zástupce žalobkyně otázkou jednoznačné identifikace smlouvy přímo zabýval, a přesto nebyl schopen ji objasnit. Jakkoliv mají smlouva tvrzená i smlouva předložená shodné parametry, z ničeho nelze dovodit, že by daného dne nemohl žalovaný uzavřít vícero smluv na nákup elektro zboží za totožnou kupní cenu. Skutečnosti žalobou tvrzené musí být prokázány nad rámec rozumné pochybnosti, přičemž jakékoliv nedostatky v tomto směru jdou k tíži strany zatížené důkazním břemenem. Ostatně skutečnost uzavření vícero smluv téhož dne se shodným či velmi obdobným obsahem není ničím výrazně výjimečným, jak vyplývá z každodenní praxe nalézacího soudu. A konečně za třetí nemá soud prokázáno poskytnutí úvěru ze strany žalobkyně, tedy převod peněžních prostředků k úhradě kupní ceny na účet prodejce, tedy nebyl prokázán nejzákladnější předpoklad úspěšnosti jakékoliv žaloby z úvěrového vztahu (srov. př. Drápal, Bureš a kol.: Občanský soudní řád I., Komentář, 1. vydání 2009, C. H. Beck, s. 862). Z úvěrové smlouvy plyne pouze závazek k poskytnutí úvěru, nic dalšího, tedy zejména nic o tom, zda žalobkyně tomuto svému závazku dostála, zvláště pokud předložená listina není z její strany vůbec podepsána. Pokud jde o jakýsi„ výpis o načerpání úvěru“ v podobě předložené tabulky, pak tato listina není ničím jiným, než pouhým výtiskem (vytištěnou sestavou) z blíže neurčeného vnitřního systému úvěrující (pravděpodobně). Již na prvý pohled je zřejmé, že jde o pouhou přehlednou sumarizaci žalobních tvrzení, nikoliv o důkazní prostředek ve vlastním smyslu. Nejde tedy ani (alespoň) o standardní výpis z účtu, který by se žalovanému zasílal a jeho údaje by měl žalovaný možnost překontrolovat, ověřit a v případě nesprávnosti jeho údajů reklamovat. Naopak jde o nepodepsaný a tedy v zásadě neautorizovaný interní přehled, který může vytvořit kdokoliv a kdykoliv v příslušném kancelářském programu na jakémkoliv PC během chvíle. Doložená tabulka tak nezobrazuje nic jiného, než to, co si tam blíže neurčená osoba sama o své vůli napsala. V soudní praxi se přitom zpravidla nevnímá jako dostatečný důkazní prostředek k prokázání tvrzení o tom, že věřitel zapůjčil dlužníkovi kupříkladu částku v milionů korun, pouhý výtisk nikým nepodepsaného a v počítači vyhotoveného zápisu, do kterého si sám věřitel zapíše, že dlužníkovi uvedenou sumu zapůjčil. Tím totiž nedochází důkazně ke kvalitativnímu posunu oproti pouhému shodnému prohlášení v samotné žalobě, která je navíc ještě podepsána (tj. autorizována a už tím posunuta na kvalitativně vyšší úroveň, neboť identifikuje osobu nositele ručení za pravdivost tam uvedených údajů). Podobně by soud neměl za dostatečně prokázané splacení úvěru dlužníkem, pokud by se na předvolání dostavil k jednání soudu a předložil jím samotným vyhotovený zápis (třebas ručně, neboť na konkrétní formě a vůbec vnějším vzhledu zápisu jistě nesejde) o tom, že žalobou uplatněnou pohledávku již zaplatil. Také v tomto případě by soud samozřejmě požadoval př. důkaz v podobě výpisu z účtu či kvitanci věřitele atd. Není tedy žádný důvod žalobkyni jako profesionála ve svém oboru, nadto odborně zastoupenou, důkazně zvýhodňovat oproti laickému spotřebiteli. Jinak řečeno, soud neshledává důvodu, proč by měl přesun peněžních prostředků z dispozice věřitele do dispozice dlužníka relevantně prokazován vlastním zápisem věřitele, zatímco k prokázání přesunu peněžních prostředků z dispozice dlužníka do dispozice věřitele vlastní zápis dlužníka (popř. jeho pouhé prohlášení, že zaplatil, neboť jde kvalitativně o totéž) v soudní praxi pravidelně nepostačuje. Pokud by snad měl být v otázce důkazní kvality těchto„ výpisů“ judikován opak, pak by samozřejmě takové rozhodnutí muselo být nutně nadále v praxi nalézacího soudu využíváno i ve prospěch druhé strany (tj. dlužníka). Způsob čerpání úvěru je žalobkyní jasně popsán a bylo povinností žalobkyně uskutečnění právě takového odpovídajícího čerpání prokázat (zejm. výpisem z účtu zachycujícím bezhotovostní převod). Žalobu tak soud zamítl ze tří samostatných důvodů, tedy neprokázání aktivní věcné legitimace žalobkyně v řízení, neprokázání založení úvěrového vztahu mezi stranami a neprokázání tvrzeného čerpání úvěru, z nichž každý je současně důvodem dostatečným. Z uvedeného důvodu samozřejmě nelze mít za důvodné nejen nároky hlavní, ale ani ty od