11 C 461/2020-39 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se žalobou domáhala určení neúčinnosti smlouvy uvedené ve výroku I. vůči své osobě s tím, že na základě rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 3. 10. 2019, č. j. 13 C 371/2011-710, který nabyl právní moci dne [datum], má z titulu vypořádání zaniklého společného jmění manželů s [anonymizováno]. [jméno] [celé jméno žalovaného] pohledávku za tímto dlužníkem ve výši 2 250 000 Kč s příslušenstvím, na kterou nebylo ze strany uvedeného dlužníka uhrazeno ničeho, přičemž dlužník dne [datum] uzavřel jako dárce se žalovaným jakožto obdarovaným darovací smlouvu a smlouvu o zřízení služebnosti, na jejímž základě převedl na žalovaného, který je jeho synem, bezúplatně nemovitosti uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku, čímž se jednak dlužník zbavil veškerého hodnotného majetku, jednak tím zkrátil uspokojení pohledávky žalobkyně. 2. Žalovaný se k podané žalobě přes opakované výzvy soudu nevyjádřil a žádné ze žalobních tvrzení nezpochybnil. Se souhlasem stran soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání. 3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní vyplývá, že mezi [anonymizováno]. [jméno] [celé jméno žalovaného] a žalovaným byla dne [datum] uzavřena mj. darovací smlouva, na jejímž základě prve jmenovaný převedl na žalovaného bezúplatně vlastnické právo k rozsáhlému souboru nemovitých věcí, tvořených pozemky ve dvou katastrálních územích, včetně jejich součástí v podobě budov na nich stojících, jak je zřejmé z uvedené smlouvy ve spojení s informativními údaji katastru nemovitostí. Z rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 3. 10. 2019, č. j. 13 C 371/2011-710, ve spojení s údaji informačního systému soudu (tj. z vlastní úřední činnosti) je zřejmé, že žalobkyně má pohledávku za [anonymizováno]. [jméno] [celé jméno žalovaného], tedy dárcem z uvedené darovací smlouvy, ve výši 2 250 000 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení, pravomocně přisouzenou dne 7. 11. 2019 a splatnou o tři měsíce později, tedy ke dni rozhodování soudu již s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení, kdy současně z výzev zástupce žalobkyně ze dne 7. 5. 2020 a 10. 8. 2020 vyplynulo, že dlužník byl opakovaně marně vyzýván ke splnění povinnosti uložené soudem. Z protokolu o jednání vedeného dne 26. 5. 2021 u Okresního soudu Plzeň-sever ve věci sp. zn. 25 C 63/2018 vyplývá, že žalovaný je synem dlužníka a dlužník je aktuálně starobním důchodcem, který nemá jiné příjmy a nevlastní ani žádný majetek, neboť veškerý majetek daroval žalovanému. <i>4. Podle ustanovení § 589 odst. 1 občanského zákoníku platí, že zkracuje-li právní jednání dlužníka uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele, má věřitel právo domáhat se, aby soud určil, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné.</i> 5. Soud po zhodnocení zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru o důvodnosti podané žaloby, když žalobkyně prokázala, že je na základě rozhodnutí soudu majitelkou pohledávky za dlužníkem, která je ke dni rozhodování soudu vykonatelnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3914/2016), přičemž právní jednání realizované mezi dlužníkem a žalovaným, kteří jsou v poměru osob navzájem blízkých (§ 22 občanského zákoníku), v podobě uzavřené darovací smlouvy, zkracuje uspokojení její vykonatelné pohledávky, neboť dlužník nedisponuje jiným majetkem, ze kterého by mohl svou povinnost vůči žalobkyni splnit, jak ostatně potvrdil sám žalovaný v jiném řízení (opak této skutečnosti by beztak musel tvrdit a prokazovat v řízení žalovaný). Současně není pochyb o tom, že odpůrčí právo bylo uplatněno včas, tedy v době, kdy od uzavření předmětné darovací smlouvy neuběhla doba delší dvou let (§ 590 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku). Vzhledem, že žalovaný se rozhodl na jakoukoliv obranu v řízení rezignovat, pak ani netvrdil, ani neprokazoval naplnění předpokladů vyvrácení domněnky uvedené v ustanovení § 590 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku a dále ani skutečnost, že by snad dlužník disponoval dostatečným majetkem k uspokojení pohledávky žalobkyně a nešlo by tedy o úkon zkracující. Soud tedy žalobě zcela vyhověl. 6. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, podle něhož zcela úspěšné žalobkyni náleží právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Poněkud komplikovaným se však jeví určení tarifní hodnoty předmětu sporu, tedy vztah mezi ustanoveními § 8 odst. 1, § 9 odst. 1, § 9 odst. 3 písm. a) a § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. Jistě nelze užít ustanovení § 9 odst. 1 advokátního tarifu, ve kterém tkví jádro veškeré nevhodnosti a aplikační bezradnosti při určování odměn advokátů za zastupování před soudem podle advokátního tarifu po nedomyšleném zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. Jsou zde totiž jiné normy, které z hlediska formulace své dispozice vhodněji dopadají na odpůrčí žaloby, přičemž ustanovení § 9 odst. 1 advokátního tarifu má subsidiární povahu. Starší insolvenční judikatura (základní účel a principy odporovatelnosti obecné a insolvenční se nijak neliší) se přiklání k aplikaci ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 202/2017, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 ICdo 6/2012), a to i v situaci, kdy je v řízení zjištěna cena předmětu úkonu napadeného odpůrčí žalobou. Určitým nedostatkem je absence hlubšího odůvodnění, navíc bylo vycházeno z poněkud odlišné úpravy (pro spory v insolvenčním řízení byla posléze přijata vlastní úprava určování tarifní hodnoty, navíc v té době nepřicházela do úvahy aplikace ustanovení § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu). Dalším vodítkem může být názor M. Hromady (Svoboda K., Hromada M., Levý J. a kol.: Náklady řízení. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 45), který se při určování práva k nemovitosti kloní k aplikaci ustanovení § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu s tím, že u tam výslovně vyjmenovaných statků je hodnota věci nerozhodná (tj. jde o paušalizaci). Samozřejmě obě klíčová ustanovení se obtížně vykládají, pokud se v nich hovoří o právním vztahu k věci, přestože v právním vztahu mohou být jen osoby (nikoliv osoba s věcí či věci navzájem). Navíc vzniká otázka, zda ustanovení § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu zamýšlelo z aplikace ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu vyjmout pouze určení právního vztahu anebo i též další případy určení uvedené v posléze zmíněném ustanovení. Přitom v řízení o odpůrčí žalobě zjevně nejde přímo o určení práva k věci, ale o určení, z jakého majetku (jiné osoby než dlužníka) může věřitel uspokojit svou pohledávku. Lze tedy pro účely rozhodnutí o nákladech řízení v nadepsané věci vyjít ve shodě s uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR z toho, že předmětem řízení v této věci (určení relativní neúčinnosti darovací smlouvy) je určení specifického právního vztahu mezi věřitelem a nabyvatelem dlužníkovy věci, jehož nepřímým předmětem je nemovitost, u kterého se tarifní hodnota určuje ve shodě s ustanovením § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu (což je zřejmě ustanovení, ze kterého by argumentačně vycházela shora uvedené judikatura, pokud by již v té době existovalo). Jde samozřejmě o úvahu vhodnou k odvolacímu přezkumu. 7. Pro účely určení odměny zástupce žalobkyně tak soud vycházel z ustanovení § 7, § 9 odst. 4 písm. b), § 11 odst. 1 advokátního tarifu Náklady řízení na straně žalobkyně přitom sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč, dále z odměny zástupce žalobkyně za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby a doplňující vyjádření) v celkové výši 9 300 Kč, dále paušální náhrady hotových výdajů ve výši 900 Kč za tři úkony právní služby dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, náhrady cestovného na trase [obec] – [obec] a zpět k nahlížení do spisu ve výši 357 Kč (při počtu ujetých 60 km, spotřebě 5,6l benzínu na 100 km a při ceně paliva a amortizaci dle vyhlášky č. 589/2020 Sb.), náhrady za promeškaný čas na cestě k nahlížení do spisu ve výši 300 Kč dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu a náhrady DPH ve výši 2 280 Kč (§ 151 odst. 2 občanského soudního řádu). Plnění povinnosti uhradit náklady řízení pak bylo žalovanému v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 občanského soudního řádu uloženo k rukám zástupce žalobkyně. Druhé účtované nahlížení do spisu pak soud nepovažoval za účelný náklad v situaci, kdy toto bylo realizováno velmi krátce po prvém nahlížení, aniž by ve věci došlo k jakýmkoliv změnám (př. v důsledku nějaké aktivní reakce žalovaného), tedy aniž by to bylo odůvodněno nějakou naléhavou potřebou seznámit se s obsahem spisu.