11 C 123/2022-20 — Okresní soud v Chebu

Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost uvedenou v bodě I. výroku tohoto rozsudku. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná se jako držitelka televizního přijímače stala poplatníkem televizního poplatku s účinností od května 2016, nicméně za období měsíců února 2019 až listopadu 2021 žalovaná svou povinnost nesplnila a televizní poplatky neuhradila. Žalobkyně tedy žalovanou písemně vyzvala k úhradě dlužné částky, avšak žalovaná svou povinnost ani v dodatečné lhůtě nesplnila. <i>Podle § 3 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích (dále jen„ zákon o poplatcích“), je poplatníkem televizního poplatku fyzická osoba nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač. Jestliže drží nebo z jiného právního důvodu alespoň 1 měsíc užívá televizní přijímač fyzická osoba nebo právnická osoba, která není jeho vlastníkem, je poplatníkem tato osoba. Podle § 7 odst. 2 zákona o poplatcích, je-li poplatníkem fyzická osoba, je rozhlasový nebo televizní poplatek splatný nejpozději do patnáctého dne každého kalendářního měsíce. Podle § 10 zákona o poplatcích, nezaplatí-li poplatník včas rozhlasový nebo televizní poplatek nebo přirážku k poplatkům ani na základě výzvy provozovatele ze zákona, ve které bude stanovena přiměřená lhůta k úhradě, je provozovatel vysílání ze zákona oprávněn domáhat se svého práva u soudu včetně zaplacení úroku z prodlení určeného předpisy práva občanského.</i> Po provedeném dokazování nemohl soud dospět k závěru o důvodnosti podané žaloby, neboť žalobkyně neprokázala ani jeden ze dvou základních předpokladů uplatněného nároku. Především nebylo prokázáno, že by se žalovaná vůbec stala poplatníkem televizního poplatku, kdy pouhé vlastní neautorizované prohlášení žalobkyně není v tomto smyslu dostačující. Kromě toho pak žalobkyně neprokázala ani výzvu žalobkyně se stanovením přiměřené lhůty k zaplacení poplatku, tedy další hmotněprávní předpoklad úspěšnosti žalobu. Soud tak žalobu zcela zamítl. Žalovaná měla ve věci plný úspěch, proto jí podle ustanovení § 142 odst. l občanského soudního řádu vůči žalobkyni vzniklo právo na náhradu nákladů řízení, nicméně na straně žalované soud žádné náklady řízení neshledal.