11 C 173/2022-21 — Okresní soud v Chebu

Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku s tím, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], došlo dne [datum] k uzavření smlouvy o úvěru č. S0005980503186304, na jejímž základě předchůdkyně žalobkyně přenechala žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit v 12ti měsíčních splátkách po 2 112 Kč a dále žalobkyni uhradit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 9 507,22 Kč a též úrok z úvěru ve výši 839,67 Kč. Žalovaný ovšem své závazky řádně a včas neplnil, když uhradil toliko 8 782,71 Kč. Žalobkyně, která pohledávky nabyla postoupením, se tak v řízení domáhala zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 10 115,50 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení, dále dlužného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 6 003,60 Kč, dále úroků z úvěru v kapitalizované výši 480,04 Kč, smluvní pokuty za prodlení s úhradou čerpaného úvěru kapitalizované za období od 15. 4. 2020 do 18. 5. 2020 ve výši 542,64 Kč, nákladů na vymožení pohledávky ve výši 153 Kč, nákladů mimosoudního vymáhání ve výši 39 Kč a zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny kapitalizovaného za dobu od 15. 4. 2020 do 17. 8. 2021 ve výši 1 355,20 Kč. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. K nařízenému jednání se žádná ze stran nedostavila. Z provedeného dokazování soud nemohl dospět k závěrům odpovídajícím žalobním tvrzením. Především nelze mít za prokázané založení vztahu z úvěrové smlouvy, když k jeho prokázání žalobkyně předložila toliko kopii návrhu smlouvy, do které pouze úvěrující doplnila údaj o údajném podpisu žalovaného, který však reálně připojen nebyl a nelze tedy z ničeho usuzovat na projev vůle žalovaného (osobně žalovaného a nikoho jiného) se vázat. Jakkoliv nelze pochybovat o tom, že praxe stále výrazněji inklinuje k elektronickým právním jednáním, přesto z ničeho neplyne, že by pro taková jednání mělo docházet k ponížení standardní míry důkazu vyžadované českým procesním právem. Pokud by se důkazní praxe omezila na pouhé kopie nijak neautorizovaných listin vyhotovených věřitelem či pouhé výtisky z jeho interních elektronických systémů, pak by samozřejmě bylo možno rezignovat na institut dokazování absolutně, neboť důkazní hodnota jednostranných interních kopií a výtisků se limitně blíží nule. Za druhé pak žalobkyně neprokázala ani čerpání úvěru ze strany žalovaného, neboť v tomto směru doložila toliko potvrzení [právnická osoba], že zaúčtovala převod z účtu úvěrující na účet č. [bankovní účet], nicméně z ničeho již neplyne, kdo by měl být majitelem takto označeného účtu a kdo se tedy o uvedenou částku majetkově obohatil. Žádných závěrů nelze činit ani z pouhého neprokázaného tvrzení žalobkyně o částečném plnění žalovaného. Za prokázané tak lze mít pouze tolik, že úvěrující dopisem ze dne 27. 10. 2021 oznámila postoupení pohledávky. Zda vůbec sama úvěrující s jistotou věděla, s kterou osobou v případě navázání úvěrového vztahu vlastně jedná, může být diskusní. Každopádně z bohaté praxe nalézacího soudu plyne, že uzavírání obchodů pod smyšlenou či odcizenou identitou lze v současnosti považovat za relativně frekventované. Za daných okolností tedy nelze mít za prokázané ani uzavření úvěrové smlouvy, tedy založení závazků žalovaného v žalobě uvedených, ani čerpání úvěrové sumy. Žalobkyně se pak o vlastní vůli nedostavila k nařízenému jednání a připravila se tak o poučení soudu dle ustanovení § 118a občanského soudního řádu, které se dle ustálené judikatury vrcholných soudů i stanoviska doktríny poskytuje právě na nařízeném jednání v závislosti na výsledcích tam provedeného dokazování. K tomu ostatně nařízení soudního jednání v parametrech civilního procesu ovládaného zásadou ústnosti bytostně slouží. Soudu tak nezbylo, než podanou žalobu zcela zamítnout. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, podle kterého by právo na náhradu nákladů řízení náleželo zcela úspěšnému žalovanému. Na straně žalovaného ovšem soud žádné náklady řízení neshledal.