11 C 197/2022-27 — Okresní soud v Chebu

Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení příspěvku placeného vlastníkem a provozovatelem vozidla, které je provozováno bez pojištění odpovědnosti za újmu z provozu vozidla, když žalovaný dle žalobkyně provozoval v období od 1. 8. 2019 do 30. 11. 2019 nákladní automobil do 3,5 t, [registrační značka], aniž by měl uzavřeno pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem tohoto vozidla, čímž mu vznikla povinnost uhradit příspěvek ve výši 10 492 Kč a dále poplatek za mimosoudní uplatnění práva na příspěvek ve výši 300 Kč, které žalovaný přes výzvu žalobkyně nezaplatil. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. K nařízenému jednání soudu se žádná ze stran nedostavila. Po provedeném dokazování nemá soud za prokázané skutečnosti v žalobě uvedené. Z doložené výzvy a z doložené upomínky k úhradě příspěvku do garančního fondu [anonymizováno] plyne pouze tolik, že žalobkyně tyto dvě výzvy vyhotovila, přičemž alespoň v případě prvé výzvy došlo i k jejímu doručení žalovanému, jak lze dovodit z poštovního podacího archu ve spojení s informací o stavu doručování zásilky. V případě upomínky k úhradě doručení prokázáno nebylo. Základní skutečnost, o kterou se opírá žalobou uplatněný nárok, totiž že žalovaný byl v rozhodné době vlastníkem či provozovatelem předmětného vozidla, ovšem dostatečným způsobem prokázána nebyla. V tomto ohledu žalobkyně předložila pouze nikým neautorizovaný výstup z vlastního interního systému o údajích čerpaných z centrálního registru vozidel Ministerstva dopravy a dále podobně neautorizovaný výstup z vlastního systému obsahující údaje o pojištění vozidla. Tyto důkazní prostředky ovšem soud na základě vlastní praxe nepovažuje za dostatečné k prokázání skutečností právo zakládajících, které nebyly žalovaným učiněny nespornými. Při projednávání stovek obdobných nároků téže žalobkyně (při jiném zastoupení) vyšlo najevo (při běžném vyžádání označeného důkazního návrhu sdělením místně příslušného orgánu evidence vozidel), že data poskytovaná ze strany Ministerstva dopravy ČR a data místně příslušných orgánů evidence vozidel se v nikoliv zanedbatelném počtu případů vzájemně rozcházejí. Soud má tak na základě vlastní reprezentativní praxe důvodné pochybnosti o hodnověrnosti automatizovaně předávaných dat, což se týká jak údajů evidence vozidel, tak obdobných údajů o dobách pojištění. Přitom v kontextu tohoto druhu věcí nelze přehlédnout, že označení a zajištění způsobilého důkazního prostředku pro řízení v těchto věcech lze považovat za naprosto triviální záležitost (ostatně jak sama žalobkyně v jiných věcech zcela běžně činí, ovšem v jiném zastoupení). Pokud by se dokazování ve sporném řízení mělo omezit na pouhé výstupy z vlastních evidencí žalobců, pak nemá smyslu předstírat, že se ve sporném řízení nějaké skutečné dokazování vůbec vede. Ostatně k opatrnosti v tomto ohledu nabádá i další neprokázaný, přitom však klíčový prvek uplatněného nároku, neboť právní úprava činí výši uplatněného nároku závislou na druhu motorového vozidla ve spojení s dalšími parametry (viz § 2 vyhlášky Ministerstva financí ČR č. 205/1999 Sb.), nicméně ani k této skutečnosti žalobkyně žádné důkazní prostředky nenavrhla, ačkoliv přímo od ní odvozuje výši uplatněného nároku. Z interních výstupů žalobkyně se podává, že předmětným nákladním automobilem by mělo být vozidlo [anonymizována čtyři slova], přitom již z pouhé lustrace konkrétního VIN lze dojít k údaji o zařazení tohoto konkrétního vozidla v kategorii M1, tj. osobní automobil. Není přitom úlohou soudu, aby tyto rozpory odstraňoval za pasivní žalobkyni, která se navzdory předvolání nedostavuje k jednání soudu, při kterém jediném se provádí dokazování a teprve na základě tam provedeného dokazování může soud dospět k závěru, zda jsou či nejsou dostatečně prokázány tvrzené skutečnosti a zda je namístě poskytnout poučení soudu dle ustanovení § 118a občanského soudního řádu (opět úkon vyhrazený nařízenému jednání soudu, alespoň dle jednoznačného stanoviska doktríny a judikatury vrcholných soudů, které shodně odmítá zavádění a praktikování jakýchsi písemných alternativ vedení soudních řízení). Lze tedy uzavřít, že žalobkyně neprokázala dvě základní skutečnosti, na kterých je uplatněný nárok založen, tedy vlastnictví či provozování předmětného vozidla vázané na osobu žalovaného, ani druh vozidla a jeho další rozhodné kvality nezbytné k určení výše příspěvku. Jestliže žalobkyně neprokázala základní skutečnosti, na kterých zakládá důvodnost uplatněného nároku, ani se nedostavila k nařízenému jednání soudu, aby mohla participovat na vedeném dokazování a po jeho skončení adekvátně reagovat na poskytnutá poučení soudu, pak nalézacímu soudu nezbylo jinak, než podanou žalobu zcela zamítnout. Takový výsledek řízení pak nelze hodnotit ani jako překvapivý, neboť ze stejných důvodů dochází k zamítání žalob téže žalobkyně (při totožném zastoupení) pravidelně. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, podle kterého zcela úspěšnému žalovanému náleží vůči neúspěšné žalobkyni právo na náhradu náklady řízení. Na straně žalovaného ovšem soud žádné náklady řízení neshledal.